Loutkar.online

Zobačová, Hana: Slečna Jekyll a paní Hyde

Jednou z inscenací letošního ročníku festivalu VyšeHrátky byla také premiérovaná hra Vetřelec. Spíše než označení „hra“, bylo by lépe (už v souladu s programem k inscenaci) použít spojení „autorský projekt“, do něhož se zapojili Jiří Adámek jako režisér, Robert Smolík coby scénograf a Kristina Maděričová jako představitelka hlavní role – postavy Ženy.

Anotace v programu festivalu velmi stručně a jednoduše popisuje drobný a vlastně nicotný příběh Everymana (Everywomanky?): „Žena se ocitá tváří v tvář sama sobě – své druhé, stejně hmatatelné podobě. Která z nich ovládá a která podřizuje? Která je závislá a která rozhoduje? Na počátku jedna proti druhé, na konci obě propleteny v jednu. Zápas. Svoboda. Vnitřní dítě. Já, ty, on, ona, ony. Smír. Smích.“ – Pro větší srozumitelnost zájmen v závěru anotace se hodí ještě připsat, že za celým kolotočem tohoto Ženina („Ženského“) vnitřního zápolení stojí Muž (předpokládám, že také s velkým písmenem), přesněji jeho snaha dovolat se Ženě mobilním telefonem, a všudypřítomná kočka (Kočka?), jejíž funkci jsem přesněji nerozluštila (s výjimkou obecného odkazu k symbolu „Ženství“ – Žena tu stejně jako kočka pije mléko, Žena nosí obraz kočky na kabelce atd.; v podstatě by kočka mohla symbolizovat také Ženino druhé já; v obou případech je to ale zbytečný l’art-pour-l’artismus). Úhrnem tedy nic nového, pouze banálně představené téma krize identity, jež se ve 20. století stalo velkým objevem umění. Příběh tak leží stranou jádra inscenace. Jejím hlavním nedostatkem je ale právě opak, totiž že si svoji rezignaci na příběh a jeho již více než stoletou recyklaci neuvědomuje a dějem se naopak nechává okouzlit a strhnout. Tvůrci jako by se báli otevřeně přiznat sobě i divákům, že největší předností jejich „autorského projektu“ není obsah, nýbrž forma. Pokud by se dokázali zbavit fatality, s jakou příběh pojímají, pomohlo by jim to odbourat i křeč v jejím provedení, o jehož neotřelé zpracování jde především.

Celá inscenace totiž stojí a padá na dokonalém zvládnutí práce s loutkou, což Kristýna Maděričová zvládá perfektně. Jevištní akce není vystavěna na slovech – padnou tu všehovšudy tři věty, dvě z toho jednočlenné. Dominantní je pohyb, světlem dotvářený v obraz. Respektive v políčka nepromítaného, nýbrž naživo přehrávaného filmového pásku. Herečka pracuje se svojí loutkovou dvojnicí, zespoda vedenou marionetou s rukama na pistolové ovládání. Hned od začátku je inscenace vystavěna na maximální iluzi: loutka se hýbe zdánlivě naprosto autonomně, nikým neovládána, vedena vlastní vnitřní silou (mrká víčky, pohybuje panenkami očí, loupe banán, smrká do kapesníku, dokonce fyzicky napadá Ženu, či se s ní utkává v páce atd.). Obecenstvo šumí údivem. V průběhu inscenace však loutkové vytržení postupně opadá a prvotní překvapení z pohybu se neopakuje; inscenace svůj vklad nedokáže ani udržet, ani gradovat. Nároky kladené na umění loutkovodiče jsou obrovské a i drobné nedostatky okamžitě vynikají. Z hledání kapesníku v kabelce, popřípadě z loupání banánu, se postupně vytrácí jakýkoliv záměr inscenace a divák se mění v rozechvělého rodiče, který svému potomku Maděričové drží palce, ať už dokončení započatého díla znamená cokoliv. Vše se nakonec podaří a inscenace se překotně snaží vrátit diváka zpátky do příběhu, což celou inscenaci oslabuje.

Projekt autorské trojice Adámek – Smolík – Maděričová chce zaujmout pro autory zřejmě závratným tématem, umem, perfektním, detailním propracováním a scénickým kouzlem. Inscenaci se to bohužel daří jen z části a v druhé půli zavání přílišnou loutkářskou exhibicí, kde příběh ne, že je potlačen, ale přímo neexistuje. Dokáže-li inscenace zaujmout prvními dvěma minutami a pak pozvolna ztrácí dech, není to dobře. Podotýkám nicméně, že recenze je psána z premiéry, což není fér. Dvojnásobně nefér je to pak u díla, které je založeno na dokonalém srůstu loutky s hercem, jenž může nastat až po několikeré repríze. (I tak ale podezření, že se současným tvarem se už nic závratného nestane, trvá.) Vetřelci v každém případě vzdávám velký hold za krásnou práci s loutkou.

Hana Zobačová

Studio Damúza, Praha

Jiří Adámek, Robert Smolík, Kristina Maděričová – Vetřelec

Režie: Jiří Adámek

Scénografie: Robert Smolík

Hraje: Kristina Maděričová

Psáno z premiéry 11. září 2007.

O vzniku této pozoruhodné experimentální inscenace se dozvíte více na Stránkách pro divadelní mládí.

-red-

Loutkář 6/2007, s. 252.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.