Bábkarská Bystrica Tour 2018

Novák, Jan: Loutky se střechou nad hlavou - V. Přerov

Loutkové divadlo Sokola Přerov sice zahájilo činnost 28. října 1921 představením hry Dlouhý, Široký a Bystrozraký, ale tomuto oficiálnímu zrodu předcházela příležitostná představení na rodinném loutkovém divadélku pořádaná dvojicí loutkářských fandů, Josefem Hornekem a Arturem Gleichem. Tato prehistorie se počíná rokem 1915. Uvedení dva pánové byli ovšem u toho, když loutkáře přijal pod svá křídla Sokol. Byl to v té době dost typický scénář: začínalo to příležitostnými představení na rodinném divadélku hranými, kde se dalo, pak institucionalizace loutkářských nadšenců (velmi často právě pod křídly Sokola), což obvykle vedlo k pravidelným představením; to mívalo za následek pořízení větších loutek a většinou i nějakého stálejšího působiště.

V případě Přerova se prvním stálým působištěm stala Palackého chlapecká škola, rodinné divadélko bylo nahrazeno 50 cm loutkami již po roce pravidelného hraní (hrálo se vždy v neděli po dvou představeních) a loutkáři se měli k světu. Ale k světu se měli také přerovští Sokolové. Od roku 1921 se vážně, ale také s rozvahou zabývali přípravami na výstavbu nové sokolovny. „[…] odhodlali jsme se vypsati koncem roku 1926 veřejnou soutěž na získání ideových náčrtků pro stavbu sokolovny. Staveniště sokolovny bylo pěkné, ale řešení obtížné. Přece však se sešlo na 50 návrhů. […] Získali jsme tím několik dobrých návrhů, avšak žádný se nedal použít beze změny.“1) Limitujícím faktorem byly především stavební náklady. Hledalo se řešení cenově dostupné, ale přitom všestranně funkční. Vítězství v soutěži bylo přiznáno návrhu Ing. Arch. Karla Caivasa. Vedení Sokola nechtělo rezignovat na žádnou aktivitu jednoty a tomu mělo odpovídat i řešení sokolovny. Návrhy byly několikrát měněny a upravovány, stále se zřetelem na funkčnost a finanční možnosti. Začátkem roku 1929 bylo s K. Caivasem mj. dohodnuto, že se při velkém sále zřídí řádné jeviště a v suterénu pod velkým sálem bude umístěno loutkové divadlo. V roce 1930 byl do přípravného výboru pro stavbu nové sokolovny přizván zástupce aktivních přerovských loutkářů. Bylo totiž na loutkářích, aby navrhli koncepční řešení budoucího loutkového divadla. Na tak zodpovědný úkol si však loutkáři netroufali, a tak se obrátili na všestranného loutkářského praktika dr. Jana Malíka. Byl to nepochybně šťastný nápad. Dr. Malík v roce 1930 realizoval zásadní přestavbu jeviště sokolského loutkového divadla v Praze – Libni, při které nahradil tradiční ochoz pro loutkoherce systémem vodicích mostů umístěných nad scénou a scénu doplnil kruhovým horizontem, což otevřelo nové možnosti především pro scénografy. Důsledkem bylo i zdokonalení světelného parku a scénické světlo se mohlo stát účinným nástrojem režiséra a scénografa. Problematice celkové dispozice a vybavení loutkového divadla se dr. Malík věnoval soustavně a důkladně, syntetickou práci s názvem Stavíme si divadlo uveřejňoval jako seriál ve II. a III. ročníku Loutkové scény, tedy v letech 1945 – 1947. Bylo to v době, kdy končila éra téměř absolutní nadvlády marionet v českých loutkových divadlech. Zajímavé je, že v celém tom rozsáhlém seriálu nenajdeme nic o řešení jeviště pro spodové loutky a přitom krátce na to se stal dr. Malík jedním z hlavním propagátorů spodových loutek u nás. Ale to je jiná kapitola, a tak se vraťme do Přerova. Malík poskytnul přerovským loutkářům ochotně své zkušenosti a podle jeho návrhu bylo divadlo, samozřejmě marionetové, situováno a vybaveno. Stavba „Bílého hradu nad Bečvou“, jak novou sokolovnu vzletně pojmenovali novináři, byla dokončena 13. září 1936 a loutkáři zde 26. prosince téhož roku zahájili provoz premiérou inscenace hry V. B. Plumlovské Sůl nad zlato.

„Rok nato (tj. 1936 – pozn. JN) získává sokolské divadlo v Přerově, založené v r. 1921, vzorně vybavený stánek v nové sokolovně.“2) Tato poznámka řadí zbudování přerovského divadla mezi nejvýznamnější loutkářské události první poloviny minulého století. Také dobový tisk psal o novém divadle v superlativech. Zasloužilo se o to především řešení jevištní konstrukce a celého zákulisí. „Otvor prosceniový je 4,50 m x 2,50 m. Za ním jsou tři výkrytové rámy, které se postupně zmenšují až poslední třetí tvoří vlastní otvor jevištní o rozměrech 2,40 m x 1,30 m. Nad jevištním otvorem je první můstek 50 cm široký pro vodění loutek. Následuje 1 m vlastního hracího prostoru pro loutky, pak zadní, druhý můstek o šířce 60 cm. Na můstky vystupujeme pohodlnými schody. V pozadí je kruhový horizont 7 m x 2,25 m, za ním ochoz 50 cm široký. Hloubka jeviště od opony až po kruhový horizont je 3,90 m. Zde je započítán i 80 cm otvor pro recitátory před jevištěm. Recitátoři sedí zde na široké lavici pro osm osob zády k obecenstvu, přehlížejí celé jeviště a vidí zároveň na můstky na operatéry. Vstupují sem zpod jeviště, odkud vedou schůdky na obě strany nahoru.“3) Mimořádná péče byla věnována světelnému parku, instalaci provedla známá pražská firma Vohralík. Byl instalován i rozvod slaboproudu, který byl využíván pro světelné efekty v dekoračních prvcích (světlo ohně, lampy, dračí oči apod.). Nezvyklé bylo umístění osvětlovače. „Rozvodná deska má své místo pod jevištěm na levé straně recitátorů, takže ten, kdo řídí světlo, sedí v levém rohu lavice vedle recitujících a přehlédne celou scénu.“4) Divácké prostory byly strohé, ale účelně řešené. „Divadlo zabírá část souterrainu. Vchází se přímo z ulice – beze schodů. Dvěma pohodlnými vchody, které jsou označeny světelnými tabulemi s nápisem: ‚Loutkové divadlo‘, vstupujeme do prostorného, vzdušného a světelného vestibulu. Je to místnost 16 m dlouhá a 3 m široká, s přilehlými místnostmi. Podél stěny mezi oběma vchody jsou lavice pro čekající, je zde pokladna, v levém rohu šatna (touto vchod do zákulisí), v pravém rohu toalety. Proti vchodům z ulice vedou dále dva vchody do hlediště. Podlaha je kryta zlínolitem a má značný sklon, čímž umožněno amfitheatrální postavení sedadel, která jsou sklápěcí a dvojitá pro dvě dospělé osoby neb pro tři děti. Dospělých se vejde dvě stě šest, dětí tři sta devět. Kromě toho jsou ještě podél bočních stěn tatáž sedadla pro dvacet čtyři dospělých.“5) Také divadelní zázemí bylo prakticky situované. „Pod jevištěm je prostranný prostor o výšce 2 m. Zde je též příruční dílna, budka pro elektrické osvětlení, harmonium a skříň s gramofonovým reproduktorem. […] Jeviště je spojeno s velkou rekvisitárnou, kde jsou skříně a police pro pomůcky, loutky a knihy, takže máme všechno vždy po ruce.“6)

Loutkáři si divadla dlouho neužili. Přišla válka a divadlo bylo 14. dubna 1941 s celou sokolovnou zapečetěno. Pokusy hrát v divadle pro německé děti nebyly příliš úspěšné, a tak divadlo zahálelo. V roce 1945 se loutkáři vrátili k opuštěným loutkám a hrálo se dál. Když počátkem 50. let sílí potřeba hrát také spodovými loutkami, přizpůsobili si loutkáři jeviště bez větších problémů. Za zmínku stojí ještě vytvoření forbíny a rekonstrukce elektrické instalace v 70. letech. To jsou však jen kosmetické úpravy a divadlo slouží bez větších zásahů několik desetiletí. Pohroma přišla v roce 1997 a přinesla ji řeka Bečva. „V červenci 1997 bylo při katastrofálních záplavách na Moravě Loutkové divadlo Přerov úplně pod vodou. Zničeny byly stovky kulis, celé jeviště i hlediště bylo pod vodou. Voda dosahovala od nejnižšího místa v divadle až k reproduktorům nad oponou, což je asi 5 – 6 metrů.“7) Nastaly krušné roky. Ale již v roce 2000 se v obnoveném divadle opět hraje. Celá rekonstrukce se prováděla se snahou uvést divadlo do původního stavu. Ale některé důležité změny byly přesto realizovány. Nová jevištní konstrukce je kovová, oproti původní dřevěné. A samozřejmě je pamatováno na všechny typy loutek, i na forbínu pro živé herce. Do hlediště byla pořízena nová sedadla, což v důsledku znamená snížení kapacity na 160 diváků. Také pro zvukaře a osvětlovače nastala velká změna, jejich stanoviště se přesunulo do kabiny v zadní části hlediště.

V současnosti se přerovský soubor jmenuje Přerovský Kašpárek a je to samozřejmě sokolský soubor. V divadle se konají celostátní přehlídky sokolských loutkových divadel, a také Loutkářské letnice. Při těchto akcích se zhodnocuje umístění divadla v tak univerzálně řešené budově sokolovny, protože se tak pod jednou střechou nachází i potřebné zázemí a alternativní hrací prostory.

Jan Novák

Poznámky

1) Památník pětasedmdesátého výročí tělocvičné jednoty Sokol Přerov, Přerov 1946, str. 77.

2) Dr. Jan Malík: Loutkářství v Československu, Ministerstvo informací 1948, str. 24.

3) Loutkář, roč. XXIV, č. 2, říjen 1937, str. 26.

4) Dtto, str. 27.

5) Dtto, str. 25 – 26.

6) Dtto, str. 26.

7) Leták k obnově LD Přerov, 1997.

Loutkář 5/2007, s. 234–235.

Bábkarská Bystrica Tour 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.