Dolenská, Kateřina: Život se Spejblem a Hurvínkem

Jaké bylo vaše dětství v loutkářské rodině? Obrazně řečeno, vstávali a uléhali jste se Spejblem a Hurvínkem?

Miki: Tak u mě to uléhání platí doslova, protože jsem měl jako malý loutku Hurvínka v posteli, a to i s vahadlem a drátem.

Denisa: Já si zase pamatuji, že jsme měli jeden čas období, kdy jsme jejich příběhy poslouchali na LP deskách pořád dokolečka, což naši rodiče nenáviděli, protože alespoň doma si chtěli od toho „pištění“, jak tomu sami říkali, odpočinout. Nanejvýš si pamatuji tátu, jak se jejich hlasy rozmlouval…

Miki: … takže jsme ze záchodu občas slýchali rozhovory Spejbla s Hurvínkem, které ale nebyly příliš pro děti.

Denisa: … Miki nedávno objevil staré nahrávky filmů z dětství, kde jsme výjimečně s loutkou a ta se s námi snaží komunikovat – říkali jsme si: „Pak máme být normální!“ Ale jakékoli loutkové produkce byly doma ze strany rodičů spíš výjimečné. Měli jsme sice Alšovo divadélko, ale s ním jsme jako děti připravili nanejvýš jednu nebo dvě inscenace, a to ještě jako překvapení pro rodiče.

A nežárlili jste občas na oba dřevěné hrdiny, že vám berou rodiče?

Miki: Já jsem se na loutky nezlobil, vlastně jsem zaneprázdnění rodičů s nimi ani neměl spojené. Bral jsem to tak, že chodí do práce.

Denisa: Já si také nevzpomínám, že by mi loutky někdy začaly vadit. Spíš bylo zajímavé sledovat, jak reaguje okolí, když se dozví, z jaké rodiny pocházíme. Je vlastně zvláštní, když po vás někdo chce, ať se zamyslíte nad svým vlastním dětstvím, které považujete za zcela normální. Rodiče nás loutkami nijak neobtěžovali, ani na nás nevyvíjeli žádný tlak. Měli jsme se třeba učit jazyky, ale že by nás honili po dramatických kroužcích, to ne. Ale v divadle jsme vyrůstali – já jsem snad do dvou let jezdila s rodiči na zájezdy, ale nic si z toho samozřejmě nepamatuji. Dokonce, když jsme pak jeli na výlet jenom ve čtyřech, tak jsem se ptávala, kde jsou naši, protože mi bylo divné, že nás tam není dvacet. Jako malá jsem tedy kočovala, ale jinak naše dětství probíhalo celkem běžně.

Takže vás rodiče nenutili do vodění loutek?

Denisa: Rozhodně ne.

Miki: Já jsem to dělal jako malý dobrovolně a pak mě to naštěstí pustilo. Na základní škole jsem hrál ještě s jedním kamarádem loutková představení na besídkách; mohlo to být tak ve druhé, třetí třídě.

A vystupovaly v nich právě tyhle dvě figury?

Miki: Byly to ony…

Denisa: Plagiátore!

Miki: … ale naštěstí jsem záhy dostal rozum a od hraní upustil.

Opravdu jste sami nikdy nepocítili ambice převzít po rodičích jejich herecké řemeslo?

Denisa: Já i proto, že jsem v divadle zaměstnaná, jsem si říkala, že by to mohlo být fajn, vzít si loutku do ruky, případně i hrát. Ale obávám se, že už bych se z toho nevymanila, stala bych se Máničkou a odtud už nevede cesta zpátky. Takže bych si to i ráda zkusila, ale bojím se té zodpovědnosti a náročnosti a samozřejmě toho případného nevyhnutelného srovnávání.

Ani v dospívání nepřišlo období bouře a vzdoru a negace všeho rodičovského snažení?

Miki: U mě to nebyla bouře a vzdor, ale jakási identifikační krize, kdy jsem začal mít deprese, že nevím, co jsou ty dvě figury vlastně zač. Jestli jsou to myši, nebo lidi. Ale to nebylo v pubertě, mohlo mi být tak deset let, ale prožíval jsem to velmi vážně a strávil jsem určitě nejméně rok přemýšlením. To bylo snad jediné období, kdy jsem s nimi měl trošku problém.

Denisa: Já jsem je prostě vzala do rodiny a nepamatuji si, že bych jejich přítomnost nějak řešila, prostě další příbuzní.

A co spolužáci ve škole? Nedívali se na vás jako na protekční dětičky? Děti umí být kruté…

Denisa: Mě tedy spolužáci pošťuchovali, protože naší soudružce učitelce se povedl opravdu parádní pedagogický počin, když mě v první třídě, a předesílám, že jsem se do školy docela těšila, postavila na stupínek před všechny ty prvňáčky a nutila mě, abych jim řekla, co dělají moji rodiče, a snad mě přitom i hladila po vlasech. Děti z toho měly samozřejmě legraci, ale já byla v šoku. Začala jsem po ránu zvracet a byl dost problém dostat mě do školy. Tím, že Miki nastoupil až po mě, tolik rozruchu nevzbudil. Díky této zkušenosti jsem si mohla alespoň vzdáleně uvědomit, jak se asi cítí člověk z jakékoli menšiny, který byl bez vlastního přičinění nějak zaškatulkován. Ale na loutky jsem svoje rozladění nepromítala, spíš na skutečné původce hloupých a nesmyslných reakcí.

A nesměrovali vás rodiče k divadlu, byť třeba jenom podprahově? Neudíleli vám mimoděk nějaké rady, jak se třeba nezamotat do nití a podobně?

Miki: Já jsem měl sice v dětství tendence se divadlu věnovat, ale táta mi to v podstatě zakázal. Vždycky jsem inklinoval ke kreslení, pak jsem se začal zajímat o film, takže jsem se od divadla vlastně postupně vzdálil. Ale protože v životě mívám dlouhé oblouky, tak jsem se k němu obloukem zase vrátil. Pracuji tu momentálně jako externista a nemám v plánu, že bych zde byl na plný úvazek. Je zajímavé mít možnost se v tomhle divadle realizovat, ale stát se pokračovatelem, mi přijde jako příliš velký závazek. Ta myšlenka mě spíš straší, je to jako převzít břemeno zatížené velkou zodpovědností, a na to jsem trochu líný. A pak si říkám, chudáci moje děti, to by je pak mohlo potkat to samé a musely by to břemeno zase poponést dál…

Co všechno jste stihl během toho svého „životního oblouku“?

Miki: Nejprve jsem studoval střední školu designu a pak jsem šel na FAMU, kde jsem se věnoval animovanému filmu, což má k loutkám ještě pořád docela blízko, ale pak jsem úplně utekl k experimentálnímu a multimediálnímu filmu. Když jsem školu skončil, začal jsem se jakoby vracet zpátky přes různá divadla, kterým jsem dělal projekce. Tady jsem pak vytvořil asi dvě nebo tři inscenace jako výtvarník a začínám mít pocit, že bych se tomu chtěl věnovat víc – baví mě vyrábět a kreslit ty dva charaktery v různých situacích. Ale být interpretem je pro mě opravdu noční můra.

A jaká byla vaše cesta?

Denisa: Vždycky mě nejvíc bavilo psaní, ale taky mě nikdy nenapadlo, že budu tady. Je to opravdu shoda okolností – táta si ze mě dělal spíš legraci, když se mě jednou zeptal, jestli pro divadlo nechci napsat nějaký dialog. Zkusila jsem to, a pak se z toho ještě ve spolupráci s mamkou vyloupla moje první inscenace pro děti. Když otec zemřel, z divadla mi nabídli, jestli bych nechtěla zkusit dramaturgii. Já jsem se nejprve opravdu lekla, ale protože mám v sobě nějaký vnitřní masochismus, tak jsem nabídku přijala a už jsem tu deset let. Takže zatímco Mikiho to může strašit a nemusí, mě to opravdu straší. Zatím pečuji o divadlo po textové stránce, sháním autory a sleduji, co se kolem děje. Fungujeme tu jako sehraná tvůrčí skupina, ale tuším, že jednou bude na mně, abych se o další život našich hrdinů postarala.

A vidíte před sebou ještě zářnou a jasnou budoucnost? Kam byste vy jako dramaturgyně a autorka textů chtěla toto divadlo směřovat? Přece jen se děti vyvíjí – fungují ještě dnes typy Spejbla a Hurvínka a nebo uvažujete nad drobnou proměnou jejich charakterů?

Denisa: Je to zvláštní, ale ty typy fungují pořád. Už v jejich podobě je něco, co na děti pořád zabírá.

Miki: Je pravda, že ty figury jsou typově neuvěřitelně průzračné, takže i malé dítě pochopí o co jde. Kamarád má tříletou dceru a když jsme jí pustili večerničky, vydržela se půl hodiny soustředěně dívat. Ono v nich je, troufám si říct, něco geniálního. Ale řekl bych, že se vnímání dětí opravdu vyvíjí, přinejmenším jsou dnes mnohem otrlejší.

Denisa: Právě tyto typy a jejich „čtivost“ a „poznatelnost“ je třeba zachovat. Autorský prostor je v tomto ohledu do jisté míry omezený. Zároveň musíte vystihnout dětské i dospělé hledisko. Na druhou stranu vzhledem k tomu, že jsou vlastně velmi moderní – je to neúplná rodina, a bez nadsázky tvoří jakýsi archetyp -, můžete se jejich prostřednictvím vyjádřit téměř k čemukoli. Jejich divadelní život tak může být vlastně nekonečný. A navíc děti to stále baví, přestože technikou nemůžeme konkurovat třeba takové 3D animaci. Prostě jsem přesvědčená o tom, že potenciál a budoucnost tahle rodinka, přesto, že je dřevěná, stále ještě má!

Zmiňovali jste se, že ty dvě postavičky nepřestávají fascinovat děti – hrajete ale i pro dospělé, jaká je odezva od této části publika? Řada lidí na příbězích S+H vyrostla, vrací se tedy do divadla i jako velcí?

Denisa: Vrací se a teď navíc i se svými dětmi. Hodně k nám chodí ale i mladé publikum a studenti.

Říkala jste, že oslovujete nové autory, kdo s vámi spolupracuje?

Denisa: Vystřídala se tu spousta zajímavých lidí, pracovali pro nás třeba pánové Nepil, Feldek, Šimek, Fousek, Vodňanský, kdysi dokonce pan Dietl, paní Philipová. Ale tvorba pro naše divadlo je specifická tím, že se hlavním postavám musíte podřídit. To je samozřejmě pro každého autora obtížné, a tak někteří podle toho, nakolik se dokázali se loutkami potkat, setrvávali, či odešli. S ohlasem se setkává i práce naší

„divadelní dílny“, protože jsme již dobře znalí našich hrdinů a technologie. Proto můžu říct, že to sice vypadá, že my vodíme loutky, ale ve skutečnosti mají ty naše loutky takové požadavky, že v podstatě animují ony nás!

A co vy jako autorka, která pro divadlo hodně píše, nesvazují vás v tvorbě loutky až příliš?

Denisa: Já jsem se těm dvěma loutkám docela oddala a poddala. Původně jsem si sice myslela, že budu mít čas pracovat i na svých vlastních věcech, což stejně nevylučuji, ale momentálně píšu jenom pro Spejbla s Hurvínkem. Díky nim jsem třeba objevila svět komiksu, který právě připravujeme. Je to pro mě úplně nový způsob vyjadřování, takový zvláštní hybrid mezi filmovým a literárním scénářem a moc mě to baví. Miki zase pro divadlo chystá svou první režii, bude to pohádka pro děti Jak pan Spejbl prášil, jejímž je i spoluautorem.

Zabředáváte do rodinných osidel…

Miki: Ale jenom částečně, zatím si pořád dělám spíš svoje věci. Je to jenom jedna z činností, které se věnuji, protože nemám sílu se tomu oddat naplno. Mám v hlavě nějaké nápady, které bych tu chtěl zrealizovat – a jsou to zase úplně jiné věci než u filmu. Docela mě baví, že je to všechno jakoby v ploše, že nemusím přemýšlet o osách nebo o přejezdech kamery. Ale jsem sám zvědavý, jak to dopadne, protože doposud nemám s režií loutek zkušenost.

Už jste se zmínili, že pro divadlo píšete, děláte komiksy, vy budete režírovat – jakým dalším činnostem se tu ještě věnujete?

Miki: Já už ničemu! (smích)

Denisa: Já už vlastně taky ne. Jak jsem řekla, psát pro naši rodinku je sice limitováno určitými pravidly, ale je to práce velmi pestrá – vzhledem k tomu, že se naši hrdinové mohou uplatnit i v jiném než divadelním prostředí. Momentálně je naším velkým přáním, vyzkoušet si klasický loutkový animovaný film, ve stejném duchu jako kdysi natočili Trnka a Pojar. Třeba se to podaří. Významnou částí naší práce jsou příběhy S+H, které vycházejí na CD. Takže v praxi to vypadá tak, že jeden příběh doděláte a už zase pracujete na dalším. Pak jsou tu ještě knížky a komiksové příběhy.

Říkáte, že zpracováváte jeden příběh za druhým – kde berete stále novou a novou inspiraci?

Denisa: Prostě mě to musí napadnout! Ale ráda si dělám poznámky o tom, co vidím na ulici, v tramvaji, co mi kdo vyprávěl. Zkrátka, snažím se zaznamenat, jak se ten život vlní kolem. Někdy mě ale trochu zneklidňuje, jak nejistý je materiál, se kterým pracuji – správná inspirace, příběh, humor, nadhled. Aby se to všechno vždy sešlo! A navíc ta zodpovědnost, kterou k divadlu a lidem, kteří tam pracují a pracovali, spíš bych měla říct, žili – a žijí, cítím. Ale je to i radost, a právě proto, abych si mohla ten pocit užít, to musím brát trochu sportovně! Jsem přesvědčená, že ta naše dřevěná rodinka zrozená z dadaistické hravosti je zatím stále ještě nesmrtelná a to i v naší postmoderní době. Jde o to, abych jim to nezkazila!

S+H jsou dva výrazné mužské charaktery, mají i svůj ženský protipól, plus je u nich postava neutrálního psa, neuvažovala jste o tom, že byste zkusmo přidala ještě jeden charakter?

Denisa: Občas se podle potřeby objevovaly i vedlejší postavy, které se samozřejmě proměňovaly podle příběhů. Z dětství si pamatuji například na zlého souseda Flódu, ten se objevil v několika inscenacích, ale poté, co vyčerpal svou zásobu škodolibostí, zase zmizel. Tahle rodinka si vyrostla tak nějak sama a uměle do ní nový stálý charakter nedosadíte. Vždyť původní dvojice, která ani nebyla zamýšlena jako otec a syn, (to si v podstatě vynutilo obecenstvo) se ve 30. letech rozrostla o Máničku a Žeryka a dokonce až v letech 70. se objevila paní Kateřina, která si k panu Spejblovi našla cestu podloudně přes bábovku, pak se obě domácnosti spojily a stmelily. Zdá se mi, že toto naše žensko-mužské a dětsko-dospělé společenství, doplněné Žerykem jako jakousi propustkou do světa zvířecího a světa přírody, je podle mě už ucelené a schopné reagovat na prakticky cokoliv. Vedlejší postavy se pak samozřejmě objevují s každou novou hrou. Teď například ve hře pro dospělé je to psychiatr Kwatsch, a tak se mi splnilo, že uvidím pana Spejbla na pohovce.

Takže kdybychom si to zrekapitulovali, nikdy vás rodiče do divadla nenutili, mohli jste si dělat a studovat, co vám bylo libo…

Denisa: Divadlo nám opravdu nevnucovali. Kdyby to totiž dělali, asi bychom tu dnes nebyli.

… takže jste se oba přirozeně a nijak plánovaně ocitli v divadle, a museli jste se srovnat s jeho legendou, která je, ať chcete nebo ne, neodmyslitelnou součástí vašich životů.

Denisa: Mně se nikdy moc nechtělo jít na uměleckou školu, protože jsem si říkala, že bude lepší, když si na některé věci přijdu sama. Začala jsem studovat kulturologii na Filozofické fakultě, která mi nabídla přehled o tom, jaké je postavení dnešního „Homo sapiens“ na té naší rodné zeměkouli. Cítím to jako základ a i dobrý startovní bod pro náměty. Moje cesta do divadla vedla tedy nepřímo.

A nemáte po té dlouhé době, co tu jste, už náběh na syndrom vyhoření?

Denisa: Když mám temné chvilky, tak mě napadá, jak to jednou s tím naším divadlem bude. Půjde o to nejen stále nacházet vhodné texty, ale i interprety. A v tom je velký kus štěstí a náhody. Ale věřím, že to dobře dopadne, zatím se vždycky našel někdo, kdo vzal loutky za své. Takže doufám, že mě divadlo nakonec přežije. Chtěla bych ho předat dál a kdo ví, třeba se z něj jednou stane i rodinná tradice.

Divadlo S+H v éře vašeho otce hodně cestovalo po světě. Jste stále milováni napříč kontinenty?

Denisa: Snad se to tak dá říci. Naše německé publikum nám stále rozumí. Obzvláště oblíbené jsou inscenace pro dospělé. Ale měli jsme možnost v posledních letech zavítat i do Japonska nebo na Taiwan a právě do budoucnosti se před námi rýsuje možnost dalšího „asijského turné“, právě do zmíněných zemí a navíc i do Koreje. To ale plánujeme až na další sezónu.

Takže máte pocit, že má smysl v tvorbě pokračovat, stále máte co říci a stále na to lidé reagují a vyhledávají vás.

Denisa: Zatím je to tak!

V kolika jazycích už hrajete?

Denisa: Odehráli jsme představení ve 20 jazycích a už jsme byli ve 33 zemích světa. S touto cizojazyčnou tradicí začal právě můj otec. Běžně se domluvil čtyřmi jazyky a, bylo-li třeba, jisté minimum si dokázal osvojit i v jazyce té které země. Samozřejmě příprava na takové turné byla opravdu náročná a všichni se jí velice pečlivě věnovali. Nejnovější zkušeností pro naše interprety byla čínština, která byla zároveň zřejmě dosud nejnáročnějším jazykem. Pouhou intonací lze totiž zcela změnit význam slova a to má člověk ještě ztvárnit postavu!

V divadle pracujete se svou maminkou, ve své podstatě jste tedy neustále pod dozorem. Nepřipadáte si kvůli tomu stále trochu nedospělá?

Denisa: My naší mamince říkáme laskavý terorista. Je to člověk, který se neustále o všechny stará a vše s nezničitelnou energií zařizuje, vyřizuje, obstarává a přitom by se po nemoci měla spíš šetřit. Člověk se od ní spoustu věcí učí. Naše rodinné vztahy byly vždy dost pevné. Navíc společná práce… Ale díky všem životním karambolům nejen máminým, ale i tátovým si myslím, že jsou naše vztahy dost vytříbené. Jsme schopni spolu být, pracovat, hledat kompromisy a to dokonce ještě pořád rádi. A navíc já jsem vždycky byla dost infantilní a myslím, že taková i zůstanu.

Jak vzpomínáte na svého otce? Jako na kumštýře, veleváženou osobnost, milujícího tatínka…

Denisa: Náš otec byl opravdu mnohovrstevnatá osobnost. Byl to neuvěřitelně inteligentní člověk, kterého byla radost poslouchat. Zároveň k němu patřily i ty jeho zdravotní těžkosti i ten smutný fakt, že odešel, když mi bylo jednadvacet, bráchovi devatenáct. Takže na spoustu věcí, na které odpověď jenom tuším, už se ho bohužel nemůžu zeptat.

Ani tady v divadle už mě nezažil, takže by mě moc zajímalo, co by na mou „tvorbu“ říkal.

Byl také pracovitý. Pamatuji se, že jeho pracovna svítila dlouho do noci. Ale dokázal i pořádně lenošit. Také byl skoupý na slovo, co se jeho samého týkalo – nebavilo ho o sobě vyprávět. Třeba až po jeho smrti jsme se od jeho přátel z mládí dozvěděli, že byl výborný kreslíř a dokonce vyhrál nějaké soutěže. Nám přitom tvrdil, že kreslit neumí. Pamatuji si, že když jsem ho kdysi poprosila, ať mi něco namaluje do památníčku, tak se mi tam místo toho podepsal.

Dost také četl. Všude jsme měli doslova stovky knih. Rád se na všechno pořádně připravil, takže i když by chtěl třeba zasadit kaktus, koupil by si knihu o kaktusech. Jeho knihovna obsahovala proto i knihy o sportu, kterému se samozřejmě nikdy nevěnoval. Proto nás obzvláště kniha „Körperkultur und Sport“ pobavila. Teď mám z jeho pozůstalosti na roztřídění jeho pečlivě vedené deníky. Zápisky jsou psané úhledně a krasopisně, takže se můžu dozvědět, kde který rok byli, kdo tam byl, co nazkoušeli…

Byl to inteligentní kumštýř s obrovským smyslem pro humor. Bavilo ho setkávání s inspirativními lidmi, takže když se sešli, nebylo to žádné prázdné tlachání. Zároveň byl hodně temperamentní, trochu cholerik, takže to s ním určitě mnohdy nebylo jednoduché. Byl to dominantní člověk, takže si myslím, že naše máma musela trochu vědět, jak na něj. Ale co se týče rodiny byl tzv. zodpovědný a vždycky se o nás staral. Já jsem se narodila v době, kdy mu bylo sedmačtyřicet, a když jsem ho začala víc vnímat, tak mu bylo kolem pětapadesáti, a to už se u něj hlásily nemoci, takže jsem ho bohužel nezažila v době toho největšího rozpuku. Zase už byl ale klidnější, jak alespoň tvrdila mamka. Díky němu jsem se dozvěděla hodně, jak díky jeho znalostem, ale paradoxně i díky jeho zdravotním obtížím. Člověk tak celkem brzy začal tušit, co je a co není v životě důležité. Vlastně oba naši rodiče to měli pestré a v malérech, při kterých šlo o život, se prostřídali. Pro mě byl táta prostě člověk, kterého bohužel moc často nepotkáte.

Hrál si s vámi?

Denisa: Nehrál, on nás spíš vzdělával. S dětmi a speciálně s úplně malými dětmi, si moc nevěděl rady a dělal na ně z neznámého důvodu žábu. Nafoukl tváře, z jedné ruky udělal trubičku, přiložil ji k ústům, druhou dlaní si přejel po tváři, čímž vydal podivný zvuk, děti se rozplakaly a tím to skončilo. Byl to ale velmi citlivý a vnímavý člověk, takový ten hromburác, který tiše pláče někde uvnitř. Své city ale neuměl dávat moc najevo, spíš je držel v sobě, ale člověk je svým způsobem vnímal.

Byl na vás přísný nebo to byl spíš laskavý tatínek?

Denisa: Rodiče po nás naštěstí nikdy nechtěli nějaké vynikající výkony, nebazírovali na školních výsledcích. Navíc byli sami ze sebe tak udření, že už jim na nějaké takové ambice nezbývala energie. Ne že by jim bylo jedno, jak si vedeme – přáli si, abychom byli vzdělaní. Ale už toho měli hodně za sebou na to, aby je rozrušovala třeba naše vysvědčení. Ale na druhou stranu se táta někdy dokázal rozčílit nad úplnými nesmysly, jako třeba proč všechny kabáty nevisí zipy a knoflíky ve stejném směru. Ale když šlo opravdu o vážné situace, dokázal to zvládat neuvěřitelně klidně, to ostatně umí oba. Co bylo nutné, prostě řešili a nebyly kolem toho nějaké zbytečné bolestínské výlevy.

Mohu ale potvrdit, že otcův cholerický naturel se krásně projektoval do postavy Spejbla – v momentech, kdy v něm narůstá napětí a on se zuby nehty drží, aby nevybuchnul a Hurvínka neroztrhl, tak to je přesně můj otec ve chvíli, kdy se třeba pokoušel s námi učit německy, případně nás zrovna vzdělával podle knihy Už vím proč. Díky své výbušné letoře nás takto vzdělával jen párkrát, dost jsme ho zničili a už v tom nepokračoval.

Už jste se zmínila, že máte po svém otci spoustu věcí, neuvažujete, že byste tu pozůstalost zpracovala v jeho monografii?

Denisa: Už mě to napadlo. Zrovna nedávno se nám ozval nějaký pán, který byl s tátou u PTP, a vzpomínal, jak jim tam hrával divadlo a snažil se je povzbudit a rozveselit. Tak jsem si říkala, že by byla škoda taková svědectví propást. Chtěla bych tyto pamětníky oslovit a jejich vzpomínky si natočit. Na psaní knížky se ale zatím nechystám. Ale nevylučuji to, cítím to vůči tátovi trochu jako svou povinnost.

Ptala se Kateřina Dolenská

Denisa Kirschnerová (1974) vystudovala kulturologii na pražské FF UK a v současnosti působí jako dramaturgyně v Divadle S+H. Je autorkou a spoluautorkou řady divadelních her pro Divadlo S+H, píše scénáře pro CD s příběhy S+H i pro televizi. Napsala několik knížek.

Miloš Kirschner (1976) vystudoval obor multimédia na pražské FAMU a současnosti je na volné noze. Je autorem několika animovaných i hraných filmů, projekcí a vytvořil řadu výprav a návrhů loutek nejen pro Divadlo S+H. Ilustruje knihy a věnuje se divadelní režii.

Loutkář 5/2007, s. 227–230.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.