Widera, Bohdan: Co nabídnout dětem?

Cílem mezinárodního festivalu loutkových divadel Katovice dětem byla od jeho založení prezentace nejzajímavějších představení pro nejmladší diváky. Protože – abych parafrázoval známý citát o národě – je možno prohlásit, že právě „děti jsou budoucností divadla“. Přesněji – jeho publika, vychovaného právě loutkovými divadly. Proto do katovického festivalu bývají kvalifikovány inscenace, které jsou příkladem inscenačních, formálních či literárních hledání.

Také v tomto roce, kdy festival dosáhl svého šestého pokračování. Což ovšem v žádném případě neusnadňovalo práci poroty, protože není jednoduché porovnávat představení, realizovaná v odlišných poetikách, jinými technikami v různých konvencích. Od 1. do 5. června jsme zhlédli 8 představení soutěžních, 3 představení mimosoutěžní a 2 představení pro dospělé diváky. Domnívám se, že to umožňuje vyjádřit obecnější soud na téma „kondice“ dnešního loutkového divadla.

Boj o diváka

Situace loutkových divadel není v dnešní době lehká. Na jedné straně jim svoje pravidla vnucuje volný trh svým nejliberálnějším pohledem, že kvalitní kultura a umění musí přinášet zisk, přinejmenším vydělávat na sebe. Z druhé strany konkurence multimédií, multikin, televizních kanálů, vysílajících bez přestání „obrázky“ ne vždy na umělecky patřičné úrovni. Divadla jsou nucená zaprvé drasticky snižovat náklady na své produkce, za druhé musí hledat různé triky, jen aby utrhla dětského diváka od počítačů nebo od televize. A to znamená často nutnost rezignovat z umělecky ambicióznějších programů a projektů.

Dva příklady z letošního festivalu: Krajské loutkové divadlo z ukrajinského Rovna přivezlo představení O koze Dereze. Tato lidová pohádka měla jistě ve své původní podobě jakési poslání, ideu. Ale její scénická realizace šla cestou jakési podbízivé pop-kultury. Takže v představení se střídalo disko s poetikou videoklipů a výtvarného nevkusu ve stylu Madonny. Bylo mi líto dobrých herců, kteří v tom museli vystupovat. Nejsmutnější ovšem bylo, že děti přijaly představení příznivě. Je otázkou, zdali nám má jít o takovou výchovu našeho diváka.

Divadlo loutek Ostrava představilo na festivalu Krásku a zvíře Františka Hrubína. Známý příběh, provedený technikou černého divadla s tím, že tradiční loutky se pohybovaly za scénografií čerpající z estetiky světa počítačových her, promítanou na velké plátno. Je fakt, že v hledišti seděly děti i předškolního věku, příliš malé na to, aby mohly vůbec sledovat ten subtilní příběh. Zvolená inscenační rovina představení jim asi příliš připomínala posezení před televizní obrazovkou, kde se přece může hlasitě komentovat, bavit se mezi sebou, chvílemi i poodejít pro sladkosti atd. Ale objektivně – takto eklekticky přijaté představení bylo vlastně porážkou divadla.

Na straně experimentu

Metamorfozy předvedené Státním loutkovým divadlem Tecza ze Slupka nejsou představením novým. Ten sled etud podle scénáře Krzysztofa Raua, provedený herci, kteří animovali kusy bílých pláten ztratil již svou dřívější svěžest, čímž se stal dobrou ilustrací známé pravdy, že „nejrychleji stárne avantgarda“.

Opolské Divadlo loutky a herce A. Smolki představilo hru Andrzeja Szymańského O království stromů a trávy. Nápad spoluúčasti dětí na představení se vlastně přičinil na neúspěchu tohoto představení. Předškolních dětí bylo příliš mnoho, takže úvod představení, který se odehrával v prostoru před divadlem k některým dětem vůbec „nedošel“, zatímco to, co se později odehrávalo v sále, se také vymykalo kontrole. Snad by se dalo říci, že v tomto případě se podařilo vybudovat divadelní mašinérii, která překryla svou silou sám příběh, jeho poslání a náladu.

Vítězství literatury

Porota pod vedením Karla Brožka neměla v této situaci těžký úkol s rozdělením ocenění. Dvě představení se výrazně odlišovala od tendencí ostatních festivalových produkcí. Byla to Pohádka o rytíři bez koně Marty Guśniowské v provedení Divadla loutek Banialuka z Bielsko-Białej, která obdržela Grand Prix. (Bylo to nepochybně nejlepší představení jak režíjně a scénograficky, tak i po stránce herecké, což také potvrdila cena za nejlepší mužský herecký výkon pro Piotra Tomaszewského).

Představení Hlupáka z vertepu Dmytrije Keszela přivezlo Divadlo loutek Bavka z Užhorodu a odvezlo si cenu za nejlepší ženský herecký výkon pro Natalii Orešnikovou. Oba tyto příběhy byly velice dobře vyprávěné, bez násilností a formálních hrátek a nesly v sobě čitelná poselství.

Dalo by se tedy říci, že festival přinesl jakýsi „triumf“ divadla založeného na literárním podkladě, či divadla s dominujícím literárním příběhem. Ale není to tak jednoznačné, neboť i prostý příběh Jdeme pro poklad Janosha, který ukázalo Divadlo H. Ch. Andersena z Lublina byl „literární“ a přece je možné toto představení zařadit do největších festivalových rozčarování. Vytratil se v něm nápad, tempo, atmosféra a nakonec – absentovaly i loutky.

„Literárním“ lze nazvat i představení Vějíř mládí Jasena Boko, v předvedení Gradsko Kazalište Lutaka ze Splitu, které taktéž nezaujalo. Představení v technice černého divadla, velmi konvenční, a navíc značně upovídané.

Na zakončení festivalu předvedlo hostitelské katovické divadlo Ateneum mimosoutěžní představení Thesea a Ariadnu Andreje Źaka. Premiérové představení známého mýtu, jejž autor (představitel slezského literárního prostředí) pro mne z neznámých důvodů poněkud „upravil“. Představení nevzbudilo velkých emocí.

Loutkář 5/2007, s. 211.