Malá, Zuzana: „No richtig, děvenko, to abych tě mohla sežrat“

Po Šípkové Růžence, Budulínkovi, Perníkové chaloupce (a dalších) v kladenském divadle Lampion přibývá ještě jedna z nejklasičtějších pohádek. Autorem jejího textu a režisérem je nynější umělecký šéf Ondřej Lážnovský. Červená Karkulka je na jednu stranu obyčejným svižným vyprávěním známého příběhu, na druhou stranu se snaží vyrovnat s tím, jak inscenovat ty pohádky, které jsou nadčasové, archetypálně funkční, ale v mnoha případech nepasují do současné logiky.

Inscenace začíná postupným prokousáváním k ústřednímu příběhu. Skupinka dětí na něco čeká. Už? Už? Většina loutek jsou malé, málo pohyblivé marionety, hadroví panáčci na drátě. Připomínají prachovky, plácají sebou a ometají se jako živé – příliš živé děti. Zvířátka jsou roztomilí olysalí loseři. Hlas za scénou si konečně vymyslí zvíře, které děti mají hádat. Shodou okolností vlka. Hlas patří Karkulce, dítěti typu nesnesitelného vůdce, které v každé hře hraje hlavní roli, ostatní straší a trápí. Kdo buší na dveře, není vlk, ale skutečná maminka. Hned na začátku se nabízejí odpovědi na případné „a proč?“. Karkulka nosí červenou rádiovku proto, že se tak jmenuje a má být ráda, že není třeba Vomáčková. Do lesa sama vyrazí nikoli náhodou, ale proto, že ji maminka chce za trest nechat doma a Karkulka vyrazí v jejích stopách na vlastní pěst.

Celý inscenační tým je mladý, většina je ve věku čerstvého rodičovství. Působí to dobře a z tvůrců je cítit smysl pro dětštinu. (Škoda obligátního pitvoření.) Příběh je obalený dětskými hrami, říkadly, horory o krvavém kolenu, anekdotami „prostřední ze dvou upad“, hádankami „má to trenýrky a točí se to obrovskou rychlostí – vlk v pračce“. Přidáno je pár vtipů a gagů pro náhodného dospělého diváka nebo samotný soubor, řada narážek je interních. Lesní komunita také nápadně připomíná skupinu vtipů „o zvířátkách“. Skupina zvířátek je analogická s Karkulčinou partou dětí. Dokonce se může zdát, že děti, které vystupují především v první části pohádky, ve zvířátka zmutují.

Nesmírně zajímavé je to, že stejně jako Karkulka terorizuje děti, tak vlk mýtí zvířátka. Spousta jich v lese chybí (na scéně visí jen jejich posmrtné obrázky), protože žádné nedokáže vlka dostatečně pobavit. Vlk každého pohltí, je jakýmsi lesním Ubuem. Nebo dokonce principem: když se ve druhé části inscenace přesouváme z lesa do vlkova břicha, zjišťujeme, že původní kytičkovaný kopec je zároveň vlkovým pupkem v pestrých trenkách. Z malé povadlé loutky se změní v dvoumetrové monstrum, bájného draka. Rovnocennost Karkulky a vlka je suverénně nejzajímavějším tématem inscenace. Jejich střet neznamená bezbrannou Everygirl podléhající mužské síle, ale konfrontaci rovného s rovným, mimořádné osobnosti s osobností. Vlk Karkulku sežere prostě proto, že se nakonec ukáže jako ta hloupější, která není schopná zareagovat na to, že babička je nějaká divná.

Anekdotičnost pohádky vyvažuje didaktický motiv nenásilí. Diváci jsou předem upozorněni, že se jedná o „hodně kruťáckou pohádku“ a v několika klíčových okamžicích mohou rozhodovat, zda k násilnému činu (sežrání) dojde nebo ne. Slouží k tomu „hulák“, fiktivní hlukoměr, který reaguje na řev diváků v okamžiku, kdy se něco má nebo nemá stát. Interaktivita chvályhodná, ale kardinálně ošemetná. Dítě, které chce, aby nikdo nikoho nezabil, brzy pochopí, že nemá šanci. I kdyby si utrhlo krk a ostatní s ním, herci to vždy s „hulákem“ zařídí tak, aby brutálnější varianta zvítězila. Dítě si velmi správně odmala zvyká, že svět je nespravedlivý. Škoda je, že ačkoliv inscenace začíná sloganem „stop násilí“, nevrátíme se k jeho otázce v nejproblematičtějším momentě fabule – při pomstě na vlkovi. I když je zdůrazněné, že zabíjet, natož vycpávat zvířata je nedobré, vlka všichni s chutí masakrují bez stopy usebrání. Není to nevhodné, ale překvapivé. Zvířátka spolu s babičkou, maminkou a Karkulkou sedí v žaludku, slaví narozeniny. Jako učebnicový deus-ex-machina je vysvobozuje myslivcův nůž pronikající žaludeční stěnou. Zvířátka pak (kromě nezbytného kamení) plní vlka atributy, se kterými je každé z nich mylně spojované. Zajíček vhodí velikonoční vejce, ježek jablíčko, liška bubínek zbylý po Budulínkovi. Krtek se v břiše zapomene a je oplakán, nakonec se ale vrací „nepřejte si vědět kudy“.

Tematická a dějová šířka, pokus o zpřítomnění a kontaktnost, do kterých se na bázi Červené Karkulky inscenátoři pouští, je zajímavá. I když se stane, že některý motiv zmizí nedosloven, nevyčerpán, nebo se ústřední příběh dočasně rozmělní.

Zuzana Malá

Divadlo Lampion, Kladno

Ondřej Lážnovský: Červená Karkulka

režie: Ondřej Lážnovský

výprava: Petra Vykoukalová, j. h.

hudba: Pavel Kovařík, j. h.

dramaturgie: Zuzana Vojtíšková

Psáno z premiéry 5. 10. 2007.

Loutkář 5/2007, s. 208.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.