Sladkowski, Marcel: Kdo tká osnovu našeho žití?

Ostravské občanské sdružení Theatr ludem, v jehož čele stojí Hana Galetková, vyprodukovalo inscenaci Za tkalcovským stavem. Mladá dramaturgyně Hana Galetková začínala svou dráhu v Městském divadle ve Zlíně, odkud ji inklinace k divadlu pro děti přivedla do ostravského Divadla loutek. Tam začala intenzivněji spolupracovat s výtvarníkem a režisérem Tomášem Volkmerem. Tvůrčí tandem po čase vyměnil jistotu stálého profesionálního souboru za „volnou nohu“, na níž si lze dopřát velkou porci tvůrčí svobody, ale i zjistit, jak tvrdý je takový frajkumštýřský chlebíček. Ale bez bolesti se těžko mohou rodit autentická díla s pečetí vnitřní potřeby.

V inscenaci Za tkalcovským stavem Hana Galetková zpracovává příběhy, které jsou jí přinejmenším regionálně blízké. Rodačka z Uherského Hradiště sáhla po pětici lidových balad ze Strání na moravských Kopanicích, jak je sesbíral a zachránil etnograf Pavel Popelka. Samotné balady si svou sugestivností a silou nezadají například se známějšími Erbenovými, čiší z nich příkrá tvrdost i magická uhrančivost, které v tomto pohorském kraji odkazují až k dávným pohanským dobám (viz též fenomén žitkovských bohyní).

Scenáristka a režisérka nechává balady vyprávět podivnou bytostí v černých šatech, černém šátku a s plnovousem (Tomáš Volkmer), o níž záhy její atributy – kosa a hodiny – prozradí, že je to smrtka, která si přišla pro jistého Martina Kadlece. Ten však není doma, zůstal po něm jen tkalcovský stav, za nějž smrtka z dlouhé chvíle usedá a tká. Rytmickým klapáním stroje vyvolává dávné stráňanské příběhy, lidské tragédie, v nichž ona sama vždy hrála podstatnou úlohu. Příběhy ztvárňuje dvojice bíle oděných tanečníků (Andrea Lamešová, Petr Opavský), kteří napoprvé symbolicky vystupují jako by z útrob tkalcovského stavu. Své oživlé osudy předvádějí zpravidla beze slov různými formami pohybového divadla za využití výtvarně výrazných ploch bílých prostěradel i menších látek, které se mění v jednoduché loutky představující mrtvé dítě, nevěstu či zhroucené rodiče; v jednom případě poslouží k rozehrání stínového divadla.

Jelikož jsou příběhy přehrávány z vůle smrtky, nepřekvapí, že do nich často zasahuje, komentuje, scénu topení novorozence dokonce několikrát vrací, jako by to byl filmový záznam, který lze pouštět stále znova. To je důležitý moment: ze strany smrti to není jen hra z dlouhé chvíle, ale kruté připomenutí, že má v moci každý lidský život, jemuž je vymezen určitý čas, po jehož uplynutí přijde. Čas hraje pro ni, protože ona si může počkat, ale nakonec se vždy dočká. Ne nadarmo klapání Kadlecova stavu evokuje tikot hodin. Inscenace končí silnou a jednoduchou scénou, kdy smrt přetne nit, na níž visel Kadlecův člunek – kámen ve tvaru srdce, a klidně vyřkne jeho jméno. Celé to netrvá déle než pět vteřin.

Vše by se dalo shrnout otřepaným heslem „v jednoduchosti je síla“. Syrovost a účinnost balad vskutku nepotřebuje mnoho ornamentu. Stačí základní materie: dřevo, kámen, látka, a základní barvy: černá a bílá. K tomu decentní svícení a přizpůsobivé podkreslení cimbálem. Jestli přece jen něco rafinovanosti, pak na nejsprávnějším místě, totiž v hereckém ztvárnění smrtky Tomášem Volkmerem. Žádný důstojný majestát či neodvratná hrůzyplnost. Jeho smrtka je ušklíbavá, ironická, místy směšná, jenže přesně ví, co chce. Umí pokládat nepříjemné dotazy a být důsledná. Je dokonce i hravá a láhev kořalky v Kadlecově domácnosti je pro ni neodolatelným lákadlem. Vlastně je ve Volkmerově podání k nerozeznání od člověka. Ale je to podivné, když je mu neustále tak nablízku?

I s takovými otázkami může divák odcházet z představení Za tkalcovským stavem, které je bezesporu dosud nejlepším dílem Hany Galetkové.

Marcel Sladkowski

Theatr ludem, Ostrava

Hana Galetková: Za tkalcovským stavem.

scénář a režie: Hana Galetková, výprava: Tomáš Volkmer, hudba: Tomáš Zindler, Ondřej Krátký

Loutkář 5/2007, s. 207.