Svěrák, Václav: K Mateřince 2007

Tak jsme se na konci naší 42. divadelní sezony zúčastnili festivalu Mateřinka v Liberci. Nikoli jak by napovídalo zadání festivalu = přehlídka divadel hrajících pro předškoláky, ale kvůli Miladě jako vyznamenané autorce.

Naivní divadlo vyhlásilo před dvěma lety soutěž o hru. Milada už napsala pro naše divadélko Hračka 21 her a 3 velké pro Středočeské kulturní středisko a jak říká, chtěla znovu uplatnit hru, která by nebyla jen pro dva herce a loutky. Sprchou pro pýchou se dmoucí hruď bylo vyhlášení předsedy poroty p. Vašíčka, dramaturga Divadla Alfa Plzeň, že: „Porota měla na výběr, při neúčasti renomovaných autorů pro dětská divadla, práce grafomanů a autorů zahleděných do textů první republiky, a tak splňuje podmínky soutěže pouze tento “princovsko – princezničkovský„ příběh. Neudělením I. a II. místa je na III. místě text Milady Svěrákové O princi, který měl rád zvířátka.“

Na slavnostním večeru byla oceněna tak jako každoročně (buď na Mateřince nebo na Skupově Plzni) všechna zúčastněná státní divadla systémem „každému něco, aby se někdo neurazil“. O hodnotě a vážnosti každoročního poklepávání na ramena, jací jsme jurové, svědčí i nepřítomnost poloviny oceněných.

Neúčast „osvědčených autorů“ je o něco závažnější. Kmenoví autoři jednotlivých státních divadel pro děti mají hlavní zájem psát hry pro dospělé a nebo pro dospívající mládež, čímž se maskuje nezájem a nechuť psát i hrát pro dětského diváka. Prosazování „hraní pro celou rodinu“ tomuto trendu jen napomáhá. A neúčast těchto autorů to potvrzuje.

Jistě, divadlo je buď dobré nebo špatné. Ovšem specifika práce pro děti a hlavně pak pro předškolní věk jsou neoddiskutovatelná. Ten hlavní zájem o hry pro dospělé je bohužel vidět právě na státních divadlech určených pro děti, a právě ta se tomuto poslání vzdalují. Teorie o hraní pro celou rodinu je nesmyslná a matoucí. Bohužel asi neznalostí, protože tohle vše bylo dávno i teoreticky zdokumentováno.

Není snad v Praze a v okolí mateřská škola, ve které bychom za svého působení nehráli. A to nás vede v poslední době k zamyšlení nad současným stavem divadla pro děti. Současné směřování našich pražských statutárních divadel pro mládež, Divadla v Dlouhé i Minoru, nás utvrzuje v přesvědčení, že se stále vzdalují svému poslání a tím i oprávněnosti státních dotací těmto divadlům. Už samotné změny názvů divadla s cílem se od dětského diváka distancovat s poukazy na „hraní pro celou rodinu“ ukazují, co se dnes dětem předkládá. V představeních se přes hlavičky dětí hraje pro dospělého, což ve svém výsledku degraduje jakoukoli adresnost představení. Dokonce ani na odezvu pedagogických pracovníků se nebere žádný zřetel, a právě tyto názory by měly být pro naši práci nejsměrodatnější. Bude-li toto směřování pokračovat, nemáme o svoji existenci sebemenší starost. Poslední doba nám dává za pravdu, že by se divadlo mělo vrátit k osvětové a výchovné práci, protože všechna média na toto své základní poslání už skoro rezignovala.

Ročně vychází ze škol v naší republice na 150(!) herců, kteří se snaží uplatnit. Skupin hrajících po mateřských školách neustále přibývá živelně bez jakékoli kontroly nebo snad i pomoci od institucí, které jsou pro tuto oblast vytvořeny. Nevolám po kontrole, nebo dokonce zákazu, za třicet let pod Pražským kulturním střediskem jsme si rekvalifikací a přehrávek zažili až dost! Bohužel ale stále přetrvává pohrdání a ohrnování nosů nad touto prací. Většina členů těchto skupin byla i členy loutkových divadel, kteří podlehli kouzlu svobody a rozhodnutí dělat divadlo podle svého. Ovšem odchodem na volnou nohu jakoby se nad nimi v Loutkáři i v ostatním tisku zavřela voda. A tak si statutární divadla rozdávají ceny za práci, kterou vykonávají odhadem jen z 10%.

Loutkář 5/2007, s. 199.