Zítko, Radovan: Blanka Kaplan: Dockteater bakom taggtråd (Kulturens kamp mot ondskans våld i Theresienstadts ghetto 1941 - 1945) - Loutkové divadlo za ostnatým drátem (Boj kultury proti hrůze a násilí v terezínském ghettu v letech 1941 - 1945)

Útlá knížečka v Československu narozené autorky přináší švédským čtenářům 38 stran informací, fotografií a ilustrací se zaměřením na přínos loutkového divadla vězňům terezínského ghetta.

Studie začíná stručnými informacemi o historii Terezína, vojenské pevnosti, a o jeho fungování jako koncentračního tábora, popisuje podmínky života a počty Židů, kteří jím prošli. Krátce informuje o České republice, Československu a jeho vývoji.

Blanka Kaplanová na další dvojstraně píše o více než dvousetleté historii českého loutkářství, zmiňuje jeho velký rozvoj v polovině 19. století a vliv na české obrození. Podává informace i o první republice, o období pro loutková divadla příznivém, mj. také o prvním profesionálním divadle (S+H) v ČSR a o době, kdy divadlo zavřeli nacisti.

V následující kapitole se rozepisuje o třech typech loutek, které terezínští vězni pro rozptýlení dětí vyráběli a používali: maňásky, marionety a loutky na stínové divadlo. Maňásci byli vhodní pro nejmenší děti. Autorka cituje vzpomínky Vlasty Schönové a hovoří o lidech, kteří se divadlu v dětských ubytovnách věnovali, ale bohužel se konce války nedožili – zemřeli většinou v Osvětimi. Vězni si pro představení psali vlastní texty, nechyběla sociální ani politická témata. Marionet se podařilo zachránit po zrušení ghetta jen pár, během války ovšem proběhlo několik představení, z nichž největší ohlas měla Pohádka o Honzovi. Blanka Kaplanová cituje vzpomínky pamětníků a hovoří o představení Čarovné housle. Tvůrci představení ovšem mnohdy byli převezeni do dalších koncentračních táborů. Autorka zmiňuje jednotlivé marionety (český Kašpárek apod.) i další osudy autorů her a vodičů, pokud válku přežili. Stínové divadlo si vyráběly i samy děti pod vedením Freddyho Hirsche a sehrála se představení Pompeius pronáší řeč nad mrtvým Caesarem Irmy Lauscherové a Královna Ester, které dodalo podle další citace vězňům to nejdůležitější: naději.

Další kapitola se věnuje loutkovému divadlu jako vzdělávacímu prostředku, protože do Terezína byly zavlečeny i velmi malé děti a židovské školy byly ostatně zakázány v roce 1940, dějepisu, matematice, přírodopisu a hygienickým návykům se tak děti učily i prostřednictvím divadla. Autorka hovoří o činnosti profesorky Irmy Lauscherové a herce Arnolda Neumana. Chlapci si dokonce napsali i vlastní hru (Začarovaný zámek).

Následující kapitoly se loutkového divadla týkají okrajově. Kaplanová hovoří o neloutkovém představení Broučci. Zmiňuje další hry a píše o tom, jak děti nastudovaly operu Brundibár, aby tak posloužily nacistům při návštěvě Červeného kříže, a ti ji mohli propagandisticky využít. Informuje o svých návštěvách v Terezíně a Židovském muzeu, aby ilustrovala, co si zejména děti prožily. Autorka sama se setkala s přeživšími M. M. Beerovou a Evou Hermannovou, které vzpomínaly na část svého dětství. Závěrem shrnuje důležitou roli divadla v Terezíně i to, jak se pak zde hraná představení znovu inscenovala už „bez ostnatého drátu“, a vrací se do muzeí, kde je k vidění svědectví o životě v Terezíně v podobě dětských obrázků, básniček i několika marionet. Poslední stránku věnuje novému představení Královny Ester v Praze v r. 1999.

Loutkář 5/2007, s. 197.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.