Novák, Jan: Loutky se střechou nad hlavou IV - Jaroměř

„Hlouček loutkářských nadšenců, slasti vznikající z dělby s jinými korporacemi o divadelní místnost, rozhodnutí pomoci si sami, starost o peněžní prostředky, agitace, přesvědčování, spousta vlastní práce, kterou nutno nahraditi, co se nedostalo na penězích, a konečně těžké břemeno dluhů.“1 Tak shrnuje Rudolf Bouček společnou zkušenost loutkářů, kteří se pustili na nelehkou cestu zbudování vlastní divadelní budovy. Mezi nimi byli i loutkáři z Jaroměře.

V roce 1918 navrhl odborný učitel Rudolf Bouček výboru Sokola v Jaroměři zřízení loutkového divadla, jehož výstavbu a řízení by si vzal na starost. Výbor souhlasil a na zřízení divadla uvolnil 4000 Kč. Divadlo bylo vybudováno v prvním patře sokolovny, kde bývala čítárna, za války lazaret a posléze zkušebna pěveckého spolku Jaromír. Zahajovací představení se uskutečnilo 14. ledna 1921 (J. Rudloff: Krakonošova nadílka). Činnost se úspěšně rozvíjela, ale přišly obvyklé potíže, plynoucí z víceúčelového prostoru. Štěstí však loutkářům přálo. Koncem roku 1923 získali domek, stojící v zahradě za sokolovnou. Původně zde byl umístěn stroj na výrobu acetylenu, posléze sloužil jako skladiště cvičebního nářadí. Objekt to byl zpustlý, ale vidina vlastního prostoru byla silným hnacím motorem. Adaptace trvaly necelý rok a vzniklo malé, ale útulné divadlo. „Byly to dvě místnosti, jedna větší, druhá menší, spojené dveřmi v cihlové příčce. V té se vyboural otvor pro proscénium, a v boku dveře pro účinkující za kulisami. Větší místnost proměněna v hlediště. Prostorná půda upravena za skladiště dekorací, rekvisit atd. Zvenčí přistavěn dřevěný přístavek tvořící vchod, řešený v bizarní pohádkové architektuře s pestře malovanými výplněmi. […] Vnitřek přístavku tvoří předsíňku se stěnami potaženými obarvenou jutou. […] Návrh pro přístavek jest od prof. prům. školy v Jaroměři ing. J. Schneidra a vystavěn byl studujícími v dílnách prům. školy. Rozhrneme-li portieru, vcházíme do hlediště, zatím jen rozměru 6 x 8 m; na sedadlech je místo pro 100 dětí. Hlediště je zařízeno s milou intimností. Opatřeno jest šikmou podlahou, lavicemi s opěradly v moderním slohu řešenými; stěny jednoduše, nevtíravě fialověmodře malované, strop jednobarevný růžový se zlatými linkami a čtyřmi lustry v rozích umístěnými. […] Čelní stěnu vyplňuje plasticky řešené proscenium, jehož motivy vzaty z architektury staré české chalupy, s ornamentálními výplněmi. Opona fialová se zeleným pruhem a žlutými stuhami z národního kroje. Vnitřní zařízení, proscenium, dekorace provedeny dle návrhů a po většině také prací odb. uč. R. Boučka. Světlost proscenia jest 2 x 1,20 m. Jeviště je hluboké 1,50 m, můstek pro loutkoherce je však vyzdvižen do té výše, že pod ním možno zavěšovati zadní prospekty do hloubky asi 2,5 m, což jest výhodným při dalekých výhledech krajinných, arkýřích s okny a pod. Podlaha jeviště je šikmá, takže celou jeho plochu možno jasně přehlédnouti. V podlaze jsou 3 vyšupovací propadla. Kolem jeviště jsou ochozy. Pro recitátory zřízena byla prostora pod jevištěm.“2 Z dobového popisu plyne, že divadélko bylo vybudováno s rozmyslem a se znalostí různých loutkářských vymožeností. Práce byly provedeny většinou zdarma, materiál přišel asi na 10 000 Kč, které věnoval Sokol. Zahajovací představení v tomto divadélku se konalo 3. října 1924 výpravnou hrou Z. Schmoranze Začarovaný les.

Ale R. Bouček již snil o přístavbě, která by divadlo zvětšila. Povzbuzoval jej nejen neochabující zájem malých diváků, ale jak sám přiznával, byla v tom i jeho snaha nespokojovat se s dosavadním stavem: „[…] mně tanula na mysli vidina takového divadla vinohradského, letenského, nebo plzeňského. Vím ovšem, že co je možným v Praze a v Plzni, není možným v malém venkovském městě, ale špatný voják, který nechce být generálem.“3 Již v roce 1926 padlo rozhodnutí o přístavbě a přestavbě dosavadní budovy. „V Jaroměři bude pěkná budova loutkového divadla, jakou nemají tak hned někde,“ zapsal R. Bouček v roce 1926 do divadelní kroniky. První návrh přístavby vypracoval Ing. J. Schneidr podle Boučkových dispozic. Tento návrh však stavební komise neschválila a navrhla provést rozsáhlejší přestavbu. Zpracování projektu bylo zadáno stavitelům Sýkorovi a Kubečkovi a projekt O. Kubečka s rozpočtem na 45 000 Kč byl nakonec odsouhlasen.

Svízel byla samozřejmě s penězi. Značným obnosem přispěla místní spořitelna a záložna, ve veřejné sbírce přispěly další instituce a řada místních podnikatelů a soukromníků. Stavba byla zahájena koncem května 1928 a slavnostní otevření nové divadelní budovy se uskutečnilo 27. října 1928 premiérou Jiráskova Pana Johanesa. Náklady na stavbu dosáhly částky 97 000 Kč (půjčku 45 000 Kč poskytla Občanská záložna v Jaroměři) a dluh spláceli loutkáři do roku 1939. Stavbu realizoval stavitel J. Trnka, vnitřní výzdoba a technické zařízení bylo provedeno podle návrhů a převážně i vlastníma rukama R. Boučka. A tak byla v Čechách vybudována třetí samostatná budova loutkového divadla, o které dr. Jan Malík napsal: „Třebaže samostatné budovy loutkových divadel patří dosud k velmi vzácným výjimkám, vytváří se i tu svérázné architektonické pojetí, které se nejvýrazněji projevuje v loutkovém paviloně Sokola v Jaroměři.“4 A jak nová budova, ve které zbyl, jak se traduje, z původního domku pouze jeden roh, vypadala? „Divadlo je postaveno ve slohu připomínajícím poněkud staré dřevěné stavby české. Na vysoké podezdívce provedeno trámové roubení, kolem oken ozdobné obložení. Dřevěné části opatřené nátěrem oranžovým a modrým. S vysokou červenou eternitovou střechou dělá budova pěkný barevný dojem. Zastaveno jest 150 m2. Uvnitř jest vestibul se šatnou, záchodky a pokladnou, hlediště o ploše 12 x 6 m, s šikmou podlahou a prohloubeným orchestrem. Sedadla lavicová pro 180 – 200 dětí. Světlost proscenia 2,80 x 1,40 m, plocha jeviště 3 x 1,50 m. Zákulisí jest 10 x 5 m veliké a je v něm umístěno kruhové otáčecí jeviště, skleněná skříň se 60 loutkami 50 – 60 cm vysokými, police s rekvisitami a nejčastěji používané dekorace. Skladištěm dekorací a rekvisit je půda. Recitátoři mají malou místnost pod jevištěm, scénu vidí v zrcadle umístěném na stropě hlediště.“5 Kruhové otáčecí jeviště bylo jaroměřským unikátem, navrhl je R. Bouček a dr. J. Malík je popisuje takto: „[…] Na točně byly postaveny dva obloukovité horizonty, každý se samostatným rampovým osvětlovacím zařízením, a mezi jejich zadními stěnami probíhal zvýšený ochoz pro hrající.“6

Divadlo slouží svému účelu dodnes a dá se říci, že nedoznalo podstatných změn. To ovšem neznamená, že budova sloužila a slouží bez problémů. První větší změnou byla přístavba šatny, kterou provedla firma Kubeček a Stehlík v září 1931. V roce 1933 bylo změněno umístění recitátorů, když byli z poněkud kuriosního místa pod jevištěm přesunuti před jeviště. V tomto roce také došlo k výměně podlahy v hledišti. Důvod: napadení dřevěné podlahy houbou.

V roce 1936 se zakladatel a principál jaroměřského souboru přestěhoval do Zbraslavi. Jeho zásluhy o loutkové divadlo v Jaroměři se rozhodl výbor sokolské jednoty ocenit a připomenout při oslavě 10. výročí otevření divadelní budovy tím, že divadlo bylo přejmenováno na Boučkovo loutkové divadlo Sokola v Jaroměři.

Přišla válka a dá se říci, že loutkové divadlo se zde hrálo po celou dobu německé okupace, i když hrozilo všelicos: jednou se zvažovalo, že bude budova přestavěna na byty, jindy zas byla snaha přeměnit je na skladiště obilí, zájem měla i nacistická mládežnická organizace Hitlerjugend. V roce 1943 bylo divadlo vyrabováno, zůstaly jen holé stěny. Přesto se loutkáři nevzdali, obnovili potřebné vybavení a přebudovali technického zařízení. Bylo odstraněno kruhové jeviště, byl vybudován lávkový systém, což znamenalo prodloužení vedení marionet, bylo zhotoveno nové proscénium. A v prosinci 1944 se zase hrálo. Po válce se však ukázalo, jak mnoho divadlu chyběl obětavý principál, a tak když se v červenci 1950 vrátil do Jaroměře Rudolf Bouček, našel divadlo zahálející a zpustlé. Ale ani v důchodu neztratil Bouček energii. Dal se do práce a v říjnu 1950 divadlo opět ožilo. Neopustil jej ani budovatelský elán. V roce 1951 se zřizuje ve sklepě dílna, o rok později dochází k reorganizaci prostoru pro mluviče – otáčejí se čelem k jevišti (až do té doby byli obráceni do hlediště a scénu sledovali v zrcadle).

Od padesátých let se periodicky řeší dva technické problémy a to s vytápěním divadla a nevyhovující elektroinstalací. V důsledku havarijního stavu elektroinstalace bylo divadlo dokonce na čas zavřeno (1971 – 1975). Dnes se zdají být technické problémy vyřešeny, Boučkovo loutkové divadlo se má k světu, od roku 1982 je dokonce dějištěm přehlídky Boučkova Jaroměř. Povzdech teatrologa Františka Černého z roku 2001 ale připomíná, že i dnes je co řešit: „[…] Jen energický zásah památkové péče, který dříve či později musí přijít, může tuto významnou architekturu uchovat v původní kráse pro příští generace.“7

Jan Novák

Poznámky

1) Loutkář, roč. XXI, č. 3, s. 37.

2) Loutkář, roč. XII, č. 5, s. 87–89.

3) Loutkář, roč. XII, č. 5, s. 85–86.

4) Loutkář, roč. XXII, č. 4, s. 54.

5) Loutkář, roč. XXI, č. 3, s. 41.

6) Loutková scéna, roč. III, č. 5, s. 71.

7) Almanach Boučkova loutkového divadla v Jaroměři, LS Boďi Jaroměř 2001, s. 6.

Loutkář 4/2007, s. 188–189.