Císařová, Petra: Čardym

Začátkem května měla v Disku světovou premiéru hra Čardym současné ruské dramatičky Niny Sadur. Jako úvodní inscenaci nastupujícího absolventského ročníku Katedry alternativního a loutkového divadla ji nazkoušela studentka režie Alžběta Tichoňová.

Nina Sadur patří k nejvýznamnějším současným ruským spisovatelkám. V české kotlině však příliš známá není, uvádí se zde pouze její hra Panočka, kterou v ostravské Aréně nastudoval Sergej Fedotov. Její tvorba je výrazně ovlivněna životem v kruté a nevypočitatelné sibiřské přírodě, kde Nina Sadur prožila dětství. Narodila se v roce 1950 v Novosibirsku. Její matka byla učitelkou ruštiny a otec básník. Po jeho vzoru začala Nina psát už v dětství. V roce 1983 vystudovala Moskevský literární institut a poté pracovala jako uklízečka v Puškinově divadle. Dlouho si svou dramatickou tvorbu ukládala do šuplíku, v roce 1987 ale byla uvedena její první hra a od té doby je Nina Sadur uznávanou spisovatelkou a dramatičkou.

Autorka tak ve svých dílech znázorňuje imaginativní svět plný metafor a symbolů, kde realita přerůstá ve fantazii. A přesně takový je i Čardym.

Čardym je název ostrova, kde mladík Aljoša prožil mládí a nyní se sem vrací, aby si odpočinul od lidí. Jenže na břeh řeky, kam se Aljoša uchyluje, záhy zavítají i jeho přátelé, což Aljošovi vůbec nejde na rozum. Vždyť přece nikomu neřekl, kam jede. A když se z řeky najednou začnou nořit záhadné bytosti, Aljoša začne mít pocit, že se úplně zbláznil.

A s ním i divák, protože při sledování Čardymu se musí smířit s tím, že zde klasická pravidla dramatu rozhodně neplatí. Čas zde pozbývá platnost, minulost a budoucnost se proplétá s přítomností, mýtické příběhy ožívají, lidé ztrácejí svou podobu, jedna postava se mění v druhou, až postupně úplně splývají, zvíře se mění v člověka. Divák najednou zjišťuje, že vlastně ani nejde o to vystavět nějaký reálný příběh, protože všechno, co vidíme, je duševní stav hlavního hrdiny, který se snaží vyrovnat se smrtí svých blízkých i sám se sebou.

To vše se odehrává na zcela holé abstraktní scéně, kde zpočátku jedinou rekvizitu představuje lehátko, na kterém spí Aljoša. Postavy přicházejí odnikud a většinou končí v řece, kterou v inscenaci zastupuje díra v podlaze. Vyprávění ozvláštňuje sugestivní videoprojekce, kterou doprovázejí elektronické zvuky, což napomáhá evokaci psychického rozpoložení.

Vše výborně dokreslují i kostýmy, které zpočátku žádný imaginativní svět nepřipomínají – Aljoša má na sobě triko, kraťasy a ťapky, jsme přece u řeky – ale to vše se změní, jakmile se na scéně začnou objevovat surrealistické existence, jejichž prapodivnost je kostýmově ještě zvýrazněna. To se obzvlášť projevuje u Svářečů lásky, kteří mají na sobě růžové spodky a jejich velitel zvláštní růžovo – stříbrný kabátec. Kostýmově jsou propojeny i některé důležité motivy hry. Tak například panenka děvčátka Anušky připomíná rysa, jehož motiv prostupuje celou hru.

Celou inscenaci však činí nezapomenutelnou především výborné herecké výkony. I přes složitost hry, která prakticky postrádá děj, se hercům daří udržet diváckou pozornost až do konce. Aljoša Jakuba Folvarečného sice ostatní postavy silně převyšuje, ale kvůli své zmatenosti a neschopnosti pochopit, co se to kolem něj vlastně děje, však připomíná spíše velké dítě. Ještě, že má vedle sebe věrného kamaráda Dimu, kterého Petr Vančura podal jako sympatického uličníka.

Nezapomenutelné jsou také akrobatické výkony Zdeňka Pechy, Václava Jelínka a Jakuba Gottwalda. Ti diváky neustále překvapují ať už v rolích lovců, kdy se efektně spouštějí na scénu po horolezeckých lanech, či při téměř kaskadérských kouscích na kolečkových bruslích.

O hře Čardym by se jistě dalo popsat mnoho stran. Při sledování této inscenace ale záleží především na subjektivním zážitku, který v divákovi vyvolá zcela alternativní svět, jenž před ním herci vytvářejí. Takže, kdo nemá strach z psychického otřesu, rozhodně by se měl vydat „za mlhu hustou tak, že by se dala krájet“.

Petra Císařová

Překlad: Hana Drozdová Režie: Alžběta Tichoňová, Dramaturgie: Vladimír Novák Scéna a hudba: Andrej Ďurik Kostýmy: Marie Černíková Videoprojekce: Radim Labuda

Premiéra 11. 5. 2007, psáno z reprízy 23. 5. 2007.

Loutkář 4/2007, s. 186.