Dolenská, Kateřina: Komu zní hodinka, komu?

Letošní projekt Divadla Continuo Na hrázi, který vystřídal divácky poměrně atraktivní a vyhledávané Kratochvílení, divákům nabídl poetickou, v nejlepším slova smyslu neambiciózní, komorní podívanou na motivy Erbenovy balady Vrba.

Začínalo se za nastávajícího soumraku na hrázi malovického rybníku Otrhanec. Po hladině tiše plul vor s několika bludičkami, tajemnými ženskými postavami v bílém s mrtvolně bledými světélky na hlavě. Neslyšně přistál u břehu, přízračné bytosti prošly přihlížejícím davem a skryly se před ním mezi stromy na hrázi – doslova před diváky zabouchly dveře. Ještě nebyl čas na noční výpravu.

Slibný magický začátek na zšeřelé hrázi vystřídala zemitá pasáž inscenace odehrávající se v divadelním šapitó (postaveném na poli pod hrází), tedy přesněji na zábavě ve vesnické hospodě, kde se před námi teprve začala rozplétat tragédie žárlivého, ale především nešťastného muže a jeho ženy zakleté do stromu. Sledem lidových písní v podání živé kapely nás provázely postavy, které postupně vykrystalizovaly do různých charakterů, vesnických typů – viděli jsme minipříběhy nevěsty, odmítaného ženicha, výřečného komedianta, nechyběly nezbytné vesnické drbny. Zdánlivě bezstarostná svatební veselice se však zásadně proměnila náhlým vpádem muže se sekyrou. Tíseň, která zavládla, když svěřoval svůj příběh – trápení s netečnou ženou – byla ještě umocněna jasným, bledým (ano, bludičkovým) světlem. Nakonec však od vesničanů obdržel radu, jak uřknutou ženu vysvobodit.

Vydali jsme se ven do tmy za zakletou ženou-vrbou, na hráz mezi stromy. Rozděleni do několika skupin a vedeni jednou z bludiček jsme putovali podél rybníka od výjevu k výjevu, podobně jako putují poutníci po jednotlivých zastaveních. K vidění byly živé obrazy, mlčenlivé snové výjevy v pološeru, jen tu a tam doprovázené šuměním a ševelením listí, jemným zvukem nebo tichounkou hudbou, osvětlené mihotavým světlem svíček a drobných lampiček bizarních tvarů. Svůdná silueta ženy uvězněné ve vrbě, strašidelné lesní přízraky, muzikant ve větvích stromu, divoženky, okénka s průhledem na rozvěšené prádlo. Drobné detaily se před námi nořily ze tmy a za chvíli se zase vracely zpátky do světa lidové magie, říkadel, balad a pověstí.

Všichni jsme se znovu setkali na prapodivné louce, dně vysušeného rybníka, kde jsme si tiše prohlíželi dlouhou řadu skleněných tabulí s verši a výtvarnými instalacemi, zespoda prosvícených svíčkami. Moment meditativního ztišení však náhle vystřídal dramatický vrchol příběhu – ve vysokém rákosí osvětleném pochodněmi muž podťal nenáviděnou vrbu, s níž ale zároveň zemřela i jeho žena.

Zařadili jsme se do pomalého pohřebního průvodu se smuteční hudbou, který nás dovedl až tam, kde jsme svou pouť začínali, na hráz. V souladu se smírným koncem Erbenovy balady se z hloubi lesa vynořily bludičky s bledou září, prošly mezi diváky, nastoupily i se ženou na vor a ve tmě, stejně tiše jako připluly, zase odpluly. Její duše však zůstala i nadále se šumícími stromy na hrázi.

Detailní popis večera jsem zvolila proto, abych ukázala, o jak sevřený a prokomponovaný tvar šlo, navzdory relativně krátkému času na přípravu inscenace. Příběh muže a ženy-vrby se sice odvíjel lineárně, ale byl spíše jen vnitřním hybatelem – občas vyplul na povrch, aby nás posunul dál. Hlavní náplní byla obecně lidská tragikomedie, která vyklenula dramatický oblouk: z bujarého svatebního veselí se mžikem proměnila v pohřební tryznu za mrtvou ženu, tak, jak to nacházíme třeba právě v Erbenových baladách a lidových písních. Inscenátoři v čele s Pavlem Štouračem hojně pracovali s návraty motivů, magickými symboly, výborně vytvářeli náladu jednotlivých situací (čemuž malebná zákoutí kolem jihočeského rybníka a jasná srpnová noc samozřejmě velmi nahrávaly), velký prostor měly výtvarnice Helena Štouračová a Kristýna Patková, které rozžily noční atmosféru lesa mnoha objekty a loutkami, hotové výtvarnické orgie. Použité loutky – manekýni v životní velikosti – se výborně zapojily do prostředí vesnické hospody (polehávající štamgasti, začarovaný ženich, kterému odpadla hlava, ale i bezduchá žena-vrba) a magicky působily i v potemnělém lese (dvojice sedící u stolu, přízračné bytosti v koruně stromu).

Inscenace by toho večera ovšem nepůsobila tak silně, nebýt opravdu neuvěřitelného nasazení všech herců – projekt Na hrázi byl kvůli neustálým přesunům poměrně rozlehlým terénem velmi fyzicky náročný, kromě toho herci tančili, zpívali, hráli na hudební nástroje, recitovali, vodili loutky a zapojovali i prvky akrobacie. Za všechny je nutné především zmínit strhující herecký výkon Tomáše Mischury, člena Studia Divadla Continuo, v roli zhrzeného muže – byl naprosto sugestivní, emočně vypjatý a maximálně soustředěný.

Premiéra inscenace měla sice i svá matná nebo neúměrně dlouhá místa (např. hospodské scény v šapitó), která bylo potřeba teprve při reprízách vyladit. Převažující dojem z celého večera, podtržený magií plenérových scén, mě však opravňuje k tvrzení, že se projekt Na hrázi stal po všech stránkách více než důstojným nástupcem Kratochvílení.

Kateřina Dolenská

Divadlo Continuo, Malovice

Na hrázi

Režie: Pavel Štourač

Dramaturgie: Jana Pilátová

Scéna a kostýmy: Helena Štouračová a Kristýna Patková

Psáno z premiéry 15. srpna 2007.

Loutkář 4/2007, s. 165.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.