Dolenská, Kateřina: Tentokrát je to slovanský projekt

Divadlo Continuo prošlo v uplynulé sezóně velkou transformací – soubor se rozšířil o nově vzniklé Studio DC, které pod vedením režiséra Pavla Štourače připravuje na říjen premiéru nové inscenace. Další novinkou je, že tradiční plenérové Kratochvílení po deseti ročnících vystřídal site–specific projekt Na Hrázi, který měl 15. srpna premiéru v jihočeských Malovicích. Proč k těmto změnám došlo, vysvětluje dramaturgyně Divadla Continuo Jana Pilátová.

Divadlo Continuo vstoupilo do nové fáze své divadelní tvorby, v čem spočívá ta novost?

Myslím, že hlavní novost je v tom, že ředitel a tvůrce Continua Pavel Štourač začal pociťovat potřebu pracovat s lidmi, kteří nejenom vytvářejí inscenace, ale pokoušejí se rozvíjet i sami sebe. Řekla bych, že to je něco přirozeného a přitom dost vzácného. Protože když už člověk něco umí, tak je na jednu stranu radost, že to může dělat dál a dál, ale na druhou stranu je to, jako když se šnek zavápní ve své ulitě: časem prostě vyschne. Vyšel přitom samozřejmě i z vlastní potřeby zkoušet něco nového, sám se něco nového dozvídat, což vlastně režisér nemůže udělat jinak, než že začne pracovat s novým souborem. Jenže jakmile se pokoušíte začít s novými lidmi, tak rychle zjistíte, že je dnes těžké poskládat soubor a rovnou najít vhodné spolupracovníky. Takže jsme nakonec došli k tomu, že je zapotřebí najít způsob, jak bychom se mohli setkávat, na zkoušku pracovat s nejrůznějšími lidmi a postupně nacházet ty, s nimiž by se Continuu pracovalo dobře – a samozřejmě i jim s Continuem. Tak vznikla Středoevropská putovní divadelní laboratoř DC nebo, prozaičtěji řečeno, řada zhruba týdenních dílen na různých místech, třeba i v Polsku a na Slovensku. A z nich postupně, včetně několika lidí, s nimiž jsme se znali z předešlých Kratochvílení, vznikla skupina, která už intenzivně pracuje a chystá na říjen premiéru. Ale nepracuje nepřetržitě, protože když je na sebe taková skupina opravdu upoutaná a zkouší intenzívně řekněme půl roku v kuse, je to skoro o rozum. Takže tato skupina pracuje jakoby dvoufázově, na měsíc se sejde a pak má měsíc zase volno, zase se sejde a pak má volno atd. Mezitím se konají další dílny a nyní, protože je zrovna doba, kdy bývalo Kratochvílení, a doba, kdy má Studio Divadla Continuo volno, nastal čas pozvat i ty lidi, s nimiž se nám někdy dobře pracovalo a kteří měli zájem pracovat dál. Je to dohromady asi tak polovina lidí, kteří připravovali Kratochvílení, a s nimi jsme v Malovicích vytvořili projekt Na hrázi.

Jaké téma jste si pro nový projekt zvolili a jaká bude jeho podoba? Má nějaké styčné body s Kratochvílením?

Nejprve jsme našli místo, které nás oslovilo a vlastně nám téma samo vnutilo. Prozkoumávali jsme okolí Malovic a nakonec jsme zjistili, že to pravé místo je to nejbližší, asi tak pět set metrů od Švestkového dvora. Je to hráz rybníku Otrhanec, který je zvláštní tím, že je ho jenom půlka, protože ho při stavbě trati částečně vysušili. Tím tam vzniklo vedle rybníka takové zvláštní, jakoby chráněné prostranství. A krom toho je tam ta hráz, což je mez držená stromy, které jsou jiné ve dne a jiné v noci. Když jsme hledali vhodné téma, tak nám na mysli samozřejmě vytanuly balady Karla Jaromíra Erbena. Ne Vodník, to by bylo laciné, ale něco, co s těmi stromy souvisí – Vrba. Ta se stala východiskem a kolem ní se celý projekt rozvětvil jako denní a noční život ženy-vrby. Denní život se odehrává v šapitó pod hrází a na noční část, která je daleko intimnější než bývalo Kratochvílení, se lidé rozdělí do malých skupinek a budou chodit po hrázi a uvidí, čeho si všimnou. Loni bylo představení dvojdílné, ve stejnou chvíli na stejném místě, a diváci si museli vybírat jednu ze dvou cest kolem vily Kratochvíle. Letos má sice také dvě části – jednu v interiéru a druhou v exteriéru – ale navážou na sebe postupně, takže diváci vlastně „o nic nepřijdou“.

Loni jste si na spolupráci přizvali polského režiséra Leszka Mądzika, přijel i letos nějaký host, aby se podílel na projektu Na hrázi?

Nějaký světový tvůrce ne, ale vlastně všichni, kdo přijeli, všichni ti bývalí stážisté z dílen, jsou naši tvůrčí hosté a dokonce často ze zahraničí. Tentokrát pracuje v Continuu slovenská většina: Slováků je polovina, čtvrtina jsou Moraváci, zbytek jsou Češi a sem tam nějaký Polák. A navíc, z Erbenova díla jsme se neinspirovali pouze Vrbou, ale i různými hádankami, sny, zvyky a pohádkami, které jsou ryze slovanské, takže bych řekla, že to bude tentokrát takový slovanský projekt. Tento rok je těch lidí, kteří projekt připravují, dohromady asi 27. Velmi jsme si přáli, aby to letos bylo intimnější a soustředěnější, aby bylo vidět i na malé, jemné výtvarné věci a na loutky. A loutky, to jsou ti nejvděčnější herci – neodmlouvají, neutíkají k jiným souborům, jsou dochvilné, a tak si myslím, že je nás možná nakonec stejně jako na loňském Kratochvílení, jenom s tím rozdílem, že někteří přespávají v kufru.

Loutkář 4/2007, s. 164.