Loutkar.online

Vašíček, Pavel: Jan Schmid, loutky, souvislosti

Vrcholným opusem první „socialistickorealistické“ etapy našeho profesionálního loutkářství, její „vlajkovou lodí“, byla nesporně Malíkova inscenace hry sovětské autorky K. Šnejderové Hrdinové severu v pražském ÚLD – Ústředním loutkovém divadle (premiéra: 19. 1. 1952), dekorovaná třemi státními cenami. Jevištní realizace tohoto dobrodružného příběhu z Čukotky, v němž „dobří a ještě lepší“ podstupují střet s přírodou, této ilustrace „moudré stalinské národnostní politiky“, dospěla (alespoň u nás) patrně nejdál v nápodobě reality (nebo „reality“?) prostředky loutkového divadla. Ostatně Stalinův portrét zdobil stěnu radiotelegrafického stanu, vybaveného samozřejmě dokonalými miniaturami přístrojů, startoval tu neméně dokonalý model letadla, lámaly se tu kry, javajky lyžovaly „ostošest“ a když zabrzdily, vyletěla z propadla hrst sněhu. (Dusavého zvuku lyží na sněhu bylo dosaženo údery dřevěné plácačky na čalouněnou podložku). Loutky se vskutku „producírovaly nic jináč než jako živé persony“! Loutkářský um opět triumfoval na opulentním pohřbu loutkového divadla jako svébytného divadelního druhu.

Na jevišti liberecké Krajské loutkové scény (právě tak jako v ÚLD) zhruba v téže době bojoval (za pomoci tanků a letadel) Velký Ivan se svými čtyřmi kontrarevolučními bratry – carem, generálem, kupcem a popem a javajky realisticky zobrazující postavy Jiráskovy Lucerny sváděly (asi vcelku marný) boj o lípu (obě inscenace měly premiéru v r. 1951). Málokdo by si asi tehdy dovedl představit, že o pouhé desetiletí později se na tomtéž jevišti budou „producírovat“ dosud u nás nevídaní „paňáci“ Jana Schmida, kteří se už vůbec nebudou stydět za to, že jsou loutkami!

Pravda, v druhé polovině padesátých let alespoň vyvolení navštívili mezinárodní festivaly v Braunschweigu, Bukurešti aj. Podněty přicházely nejen ze Západu, ale i z Polska a Rumunska. A také z pražské DAMU, na jejíž loutkářské katedře tehdy studovali a absolvovali mj. Jiří Srnec (Pásmo francouzských písní), Pavel Procházka a Stáňa Neumannová (barokní hříčky, včetně operky K. Loose O komínku, zedníky laškovně nakřivo postaveném) či Jan Švankmajer (Molière: Lékařem snadno a rychle, Gozzi: Král jelenem – řečeno s J. A. Novotným: „Spektákl jako kapsle, třaskavý, naježený, štětinatý, trucovitý, odmítající všechny navyklosti“). Na sklonku roku 1959 se v Semaforu poprvé představila širšímu publiku skupina 7/7 vedená Jiřím Srncem a Hanou a Josefem Lamkovými se dvěma pantomimickými scénkami kombinovanými s technikou černého divadla, díky níž na scéně ožívaly předměty. Scénky Kouzelník a Pradlena se staly základem celovečerního pořadu To jsou věci, uváděného od r. 1960 v Divadle Na zábradlí i jinde. V sezóně 1960/61 a částečně v sezóně následující působilo v Semaforu Divadlo masek vedené Janem Švankmajerem, které uvedlo tři inscenace – Škrobené hlavy (Mahen, Nezval, Švankmajer – 1960), Johanes doktor Faust (podle lidových loutkářů – 1961) a Sběratel stínů (podle A. von Chamissa – 1961), v nichž se představili většinou čerství absolventi KL DAMU (mj. Juraj Herz a Jiří Procházka). Hojně, leč opatrně skloňovaným pojmem se stala „loutkovost“, v letech 1957 – 58 Čsl. loutkář dokonce inicioval poněkud bezzubou „diskusi o loutkovosti“.

Na půdě nejstaršího českého profesionálního divadla (D S+H) se po Skupově smrti tvůrčí skupina Salamandr (Kirschner, Dvořák, Haken, Homola, Vomela) úspěšně pokoušela o nabourání zaběhnutých stereotypů a jako první u nás experimentovala s černým divadlem. (vzpomeňme alespoň inscenaci Velegrandteátr Spejbl z r. 1959). Černé divadlo a různé variace na „bruselskou“ Laternu magiku a polyekran se rychle zabydlely i na dalších scénách (nejen loutkových). I ÚLD nabídlo výrazný dramaturgický a do jisté míry i inscenační posun uvedením Aškenazyho Šlamastyky s Měsícem (1960). Na přelomu 50. a 60. let se na čas dostává na výsluní Západočeské loutkové divadlo v Karlových Varech vedené Bedřichem Svatoněm, a to především svěží pantomimickou verzí Pehrova a Spáčilova Gulivera v Maňáskově (1959). Opomenout nelze ani zhruba tříletou éru Krušnohorského divadla v Teplicích, kdy především zásluhou Oskara Baťka, Jiřího Středy a Jiřího Procházky vzniklo několik z hlediska vývoje podnětných inscenací, především pozoruhodná jevištní verze Erbenovy Kytice (1958), Středův dodnes hraný „mateřinkovský“ bestseller Pohádky pana Pohádky (1960), který přinesl první zásadní počin v oblasti inscenací pro nejmenší, či Křičkova operka Psaníčko na cestách (1961). Počátkem šestého decénia začíná na sebe upozorňovat (především v inscenacích externího režiséra Jiřího Středy) i Východočeské loutkové divadlo v Hradci Králové, jež vzniklo v r. 1958 a od r. 1968 se nazývalo DRAK (např. Prokofjevův Péťa a vlk a Bajky B. Martinů – 1962). Jiný z mezníků českého loutkářství – Jarošova inscenace Speranského Krásy Nevídané se zrodil počátkem r. 1962 v Divadle loutek v Ostravě. Režisér spolu s výtvarníkem Václavem Kábrtem poprvé překonali limitující „plochost“ černého divadla tím, že světelnou clonu instalovali nad černým schodištěm a umožnili tak rozehrání scénického obrazu do celého prostoru jeviště, kde zazářily mimořádné loutkoherecké výkony. Patos předlohy v této inscenaci nahradil plebejský humor.

Zcela zvláštní případ představuje v té době brněnská Radost, proslavená především Kalábovou poetickou (a přitom myšlenkově průraznou a technicky dokonalou) inscenací hry E. Borisovové Tajemství zlatého klíčku (1955), označenou tehdy polským režisérem W. Jaremou za „vrchol loutkářství na světě“. Lyrizující rukopis režiséra Josefa Kalába (přece jen odlišný od malíkovské „důkladnosti“) zazářil ještě v rozezpívaném Plevově Budulínkovi (1957) a hlavně pak v Sojkově Brokátovi, princi z pohádky (1958). Pak však nastal těžko pochopitelný zlom. Patrně pod vlivem tehdejšího směřování brněnské Mahenovy činohry k „politickému divadlu“ zatratilo vedení Radosti svět pohádek a rozhodlo se obrátit pozornost ke „žhavé současnosti“ (tedy vlastně opět k „pohádkám“, možná „pohádkovitějším“ než byly ty klasické). „Vedle astronautických her nám chybí také moderní pohádka. Hry s čertem a čarodějnicemi, králi, tak jak je známe z dřívějška – ty už dnešním dětem nenávratně vyčichly“, prohlásil Josef Kaláb v rozhovoru pro Mladou frontu 26. 3. 1960. „Nesmíme ani na chvíli zapomínat na zásadu, že estetická výchova má sloužit cílům výchovy v duchu bolševické ideovosti. Má-li tedy loutkové divadlo splnit svůj výchovný úkol, musí být především hluboce ideové“, praví se v programovém prohlášení divadla z téže doby. Na repertoáru se objevují nejen „vykopávky“ z padesátých let, polský Frantův protirasistický a protiimperialistický Sambo a lev (1961) již zmínění Hrdinové severu (1962), nepovedená protiválečná hra Františka Langra Pivoda, vodník pod vyšehradskou skálou (1960), ale i „žhavé“ novinky, z nichž až k zrůdné schematičnosti dospělo Velké střetnutí (1963), z pera jednoho z členů souboru. (Na ukázku alespoň jedna replika ze hry – Profesor: Budoucnost, to nejsou jenom samé atomové reaktory, rakety, tranzistory… Budoucnost, rozumíte…, ale co tu budu řečnit. To jsou hlavně lidé.) Asi ne náhodou se soubor v r. 1964 rozpadl a ten nově ustavený se pod vedením ředitele dr. Františka Sokola a režiséra Jiřího Jaroše přímo programově vydal zpět – ke klasické pohádce. (Ale abychom nebyli nespravedliví, např. Velkého Ivana, měla počátkem 60. let na repertoáru hned 4 česká divadla, o slovenských nemluvě. Ba, hrál se i v letech sedmdesátých…)

Považoval jsem za nutné provést tento stručný exkurs, abychom si byli schopni představit souvislosti, do nichž vstoupil začínající loutkář Jan Schmid. V září 1959 na I. celostátní přehlídce státních loutkových divadel v Liberci jednoznačně „bodovaly“ progresivní inscenace. O rok později na Festivalu a semináři ÚLD v Karlových Varech Jan Dvořák, Miloš Kirschner a někteří další podrobili dosud přetrvávající model, konstituovaný počátkem 50. let právě v ÚLD, razantní kritice. Vskutku nelze tvrdit, že by od druhé poloviny 50. let neprobíhal žádný pohyb směrem k oproštění od „socialistickorealistické“ zátěže, ale šlo většinou o proměnu vnějškovou – loutky byly stylizovanější, scény oproštěnější… Onen již zmíněný příklon k polyekranu apod. vlastně jen v miniatuře kopíroval prostředky využívané tehdy hojně na činoherních i operních scénách. A černé divadlo umožňovalo dosáhnout maximální iluzívnosti či se pokoušelo (marně) napodobit animovaný film. (Např. většina brněnských „politických“ inscenací byla formálně na „úrovni doby“. Bártkovo protiválečné sci-fi Signály z Karakatu působilo díky rafinované práci s nejrůznějšími projekcemi v r. 1961 až ohromujícím dojmem. Ani inscenaci Pavlíčkova dramatu z korejské války Tři volavčí pera (1963) nelze rozhodně označit za realisticky popisnou, za schematickou ovšem ano. I Hrdinové severu byli pojednáni stylizovaněji než kdysi v ÚLD.) Dramaturgická „ideová“ východiska, dějová schémata a akcentovaná „výchovnost“, podvazující odvahu a tvořivost se však příliš nebo vůbec nezměnila a i „moderně“ pojaté loutky hrály stále v intencích realistické javajkářské školy, byť – přiznejme – leckde na mistrovské úrovni. Snahy o hledání a nalezení kýžené(?) loutkovosti a autonomnosti loutkového divadla zůstávaly však stále někde na půli cesty. „Československo ztratilo své významné postavení v mezinárodním loutkářství“, čtu v Divadelních novinách z 16. 7. 1958. „Zjištění, proti němuž nelze nic namítat. […] Nemáme stovky lidí, kteří jsou plni chuti a schopnosti uměleckou loutkářskou tvorbu uskutečnit? Kteří se nebojí přestřelovat, vehementně zápolit a necourat prošlapanými chodníčky? Jak chceme třídit a snášet na hromadu hodnoty, když jsou to jen stejné okoukanosti, odvary, rozmnoženiny? […] Neosvobodíme-li se ze začarovaného kruhu, v němž stále dokola hrčí vláček našich nesnází, jsme odsouzeni k zápasu na výdrž a ne na výhru! Přesedat, českoslovenští loutkáři! Je nejvyšší čas! Přesedat!!!“ Apel kritika J. A. Novotného otištěný v Čsl. loutkáři (1958, str. 246) zůstal zatím, spíše více než méně, oslyšen.

Pavel Vašíček

(Pokračování)

Studie Jan Schmid a loutkové divadlo byla psána pro publikaci Jan Schmid, kterou vydala v r. 2007 Pražská scéna a o níž jsme referovali v minulém čísle na str. 104 – pozn. red.

Loutkář 4/2007, s. 162–163.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.