Bábkarská Bystrica Tour 2018

Dolenská, Kateřina: Nikdy jsem nechtěl jít jen jedním směrem

Jaké je vyrůstat obklopen loutkami a s vědomím rodinné tradice sahající až do 18. století?

Já jsem se do divadla vlastně narodil, takže by se mohlo zdát, že byla moje cesta k němu přímočará. Odmalinka jsem dopoledne trávil v loutkovém divadle a večery v činohře – a ta večerní představení jsem miloval a inklinoval pod vlivem táty spíš k činohře. Vždycky mě posadil do portálu nebo na balkón a mohl jsem se dívat. Jezdil jsem s Ypsilonkou i na zájezdy a třeba Jirka Lábus mi psal pohledy na školu v přírodě a podepisoval se jako Jů a Hele. Ale musím říct, že jsem hodně jezdil na zájezdy i s babičku a dědou a byl jsem u toho, když stavěli, bourali, zaváželi věci do garáže… Takže jsem zažil i to novodobé kočování – moji rodiče odehrají měsíčně třeba 50 – 60 představení. Naše rodina vůbec krásně dokumentuje dějiny kočování – 6. generace Matěje Kopeckého, kam patří můj děda, se ještě narodila v maringotce a zažila to pravé kočování s koňmi. Pak se loutkáři zmotorizovali, pořídili si autobusy a byty a do toho se narodila moje máma, tj. 7. generace. A 8. jsme my, kteří se narodili do jednoho místa a vyjíždění jsme zažili s babičkou a dědou nebo s našimi v rámci představení, se kterými cestují po celé republice.

A neměl jsi nutkání dělat cokoli jiného, jenom ne divadlo? Navíc když jsi odmalička viděl, jaká je to dřina?

Jako malý jsem se dokonce tak strašně styděl, že jsem si vůbec nedokázal představit, že bych se postavil před lidi a hrál. Ale na druhou stranu jsem byl hyperaktivní dítě, že mi lékaři doporučili, ať se věnuji sportu, abych to ze sebe dostal. Sport mě ovlivnil na celý život a prolnul se mi i do divadelních aktivit. Nejhorší bylo v tomto ohledu období puberty a tudíž vzdoru vůči všemu. Hlavně jsem se bránil představě, což mi říkala babička, že stejně budu hrát s loutkami. Já jí na to tenkrát hrubě odsekl, že když už, tak budu dělat činohru, ale že divadlo dělat vůbec nechci. A vidíš, nakonec měla pravdu, jenomže už se to nikdy nedozvěděla. Ale aby to nevypadalo, že jsem si nenašel k loutkám vztah. Měl jsem a mám je strašně rád. Rád se na ně dívám, jak někde tiše visí, a pak se k nim připojí lidské ruce a ony jakoby kouzlem ožijí. Spíš jsem měl pocit, že ode mě rodinná tradice očekává, že budu pokračovat a hrát s loutkami. A to byl důvod mého vzdoru.

Nejzásadnější obrat pro mě nastal ve třeťáku na gymplu, kdy jsem musel sport ze zdravotních důvodů omezit. Profesorka psychologie mi tehdy řekla, ať přečtu kousek Malého prince pro rozhlasové čtení na škole, pak se z toho vyklubalo inscenované čtení a z něj normální divadelní inscenace. Shodou okolností byl se mnou tehdy ve třídě Lukáš Trpišovský, polovina dua Skutr, takže jsme začali ty první divadelní kroky vlastně společně. Takže jsem se k divadlu dostal takhle oklikou, ale pořád jsem si nebyl jistý, jestli to je správná cesta nebo není. Oslovil jsem výbornou herečku Jarku Pokornou z Divadla v Dlouhé, aby mě připravila na přijímačky, a ta mi doporučila, ať radši dělám sport a na divadlo zapomenu. Tím pádem se to ve mně otočilo a řekl jsem si, že se do toho opřu a že to alespoň zkusím.

První přijímačky jsem dělal do ročníku k Janu Schmidovi, skončil jsem těsně pod čarou, a tak mě poslali na konkurz do loutkového divadla v Chebu, kam jsem ve svých osmnácti nastoupil do jako elév. Pracoval jsem tam například s Braňo Mazuchem, který dělal krásné inscenace a měl podobné principy, jaké po nás chtějí třeba Skutři – rozcvičování, autorská příprava… Po roce v Chebu jsem šel na přijímačky do ročníku Josefa Krofty. To bylo peklo nejen proto, že mě všichni znali přes dědu a někteří členové komise mě dokonce vozili v kočárku, ale navíc se mi moc nepovedly. Představa, že tam sedí Vláďa Marek, Markéta Schartová, Miloslav Klíma, Petr Pachl, který učil akrobacii už mé rodiče, mě úplně ničila. Zrovna v době přijímaček jsem s dědou zkoušel Fausta v Chebu – to byla jediná inscenace, ve které jsme se potkali na jevišti. Takže jsem ještě zažil jeho školu, ale byla bohužel krátká a hrozně lituji, že nepřišla dřív. Ale alespoň něco z jeho zkušeností jsem si během těch tří měsíců stačil vzít. On pak člověk stejně zjistí, že už z dětství si něco pamatuje od rodičů a tak.

A jaká byla rodinná odezva na to, že jsi nakonec šel k divadlu?

Všichni mě podporovali, ale je jasné, že jejich připomínky se mi vždycky přijímaly nejhůř. Pamatuji se, že do té doby, než jsem se rozhodl pro divadlo, mi v pokoji visel plakát desetibojaře Tomáše Dvořáka. Ale potom se na stěně objevila vedle Tomáše Dvořáka fotografie mého táty z představení Matěje Poctivého, které jsem měl moc rád. Tátu jsem bral jako svůj velký vzor také proto, že mi vždycky dokázal pomoci. Ale vůbec nejvíc si cením toho, že mě rodiče do divadla nikdy nenutili, což bych chtěl umožnit i svým dětem – ať si tu cestu samy najdou. Myslím si, že jsou naši v duchu rádi, že pokračuji v rodinné tradici, ale hlavně, že dělám divadlo na nějaké pro ně přijatelné úrovni, protože jinak by mi určitě řekli, a v tomhle jsou až bolestně upřímní, ať toho radši nechám.

A tvoji sourozenci se také věnují divadlu?

Můj mladší brácha po mně sice převzal role, které jsem hrál na gymplu, ale řekl, že jeviště pro něj není a začal psát povídky. Teď studuje Vyšší odbornou školu publicistiky a pracuje na Radiu Wave. Ale divadlo sleduje, to zase ano.

Už jsi se zmiňoval, že tě na školu přijímali lidé, kteří tě znali odmalička. Setkal jsi se s tím, že by tě srovnávali s tvými rodiči a prarodiči a říkali „takhle hraje tvůj děda, předveď nám něco jiného“?

Pamatuji se, že se mi to stalo už na přijímačkách. Měli jsme si připravit monolog s loutkou, a tak jsem si přichystal monolog z Fausta, jak si přál děda. Ten mi také řekl, že k tomu musím mít stoleček a knížku, a tak jsem celý večer zuřivě trénoval s marionetou obracení stránek. Druhý den jsem tam přišel, když si na to jen vzpomenu, tak mě polévá horko, přinesl jsem si stoleček, knížku a křesílko, pomalu jsem vybaloval loutku z pytlíku, komise úplně napjatá, co bude. Začal jsem: „Adio perlík vam latýnus eviktós…“ a otočil jsem list – všechno přesně tak, jak to dělal děda, ale samozřejmě o poznání hůř. A Krofta najednou: „Stop! Tohle známe. Tu marionetu pryč, vezmi si támhle maňáska, stolek do ruky a zahraj to jinak.“ Úplně jsem se tenkrát rozklepal. Je pravda, že mi několik lidí říkalo, že mám stejný hlas jako strejda Matěj a že jsem čím dál tím podobnější dědovi a máme dokonce podobné vyjadřovací prostředky, ale jinak mě s nikým z naší rodiny nikdy nesrovnávali. A nebo mi to alespoň nikdy neřekli.

Na DAMU už jsi tedy přišel o lecčem informovaný, zkušenější než spolužáci, protože jsi v divadle prakticky vyrostl – co ti ta škola přinesla nového?

Jestli měl naši výuku Josef Krofta dopředu promyšlenou, jak ji udělal, tak je geniální. Nedal nám nikoho na herectví, ale měli jsme k dispozici jen velkou škálu možností a technik a museli jsme z nich čerpat sami. A hlavně nám po celé ty čtyři roky držel partu při sobě. Pak jsme se sice rozdělili, také proto, že se nám v ročníku sešly silné individuality, ale teď si myslím, že bychom se k sobě mohli vrátit. Jinak, škola mi dala hlavně přátele. A pak také některé bloky, třeba že nedokážu sám zpívat na jevišti. Myslím, že největší chybou školy je rozdělování předmětů a pedagogů pro jednotlivé katedry – dopadá to tak, že herci z činohry hrají v absolventském Juanovi s loutkami a herci z alterny mají jediné loutkové představení. Myslím si, ze by si každý měl vyzkoušet co nejširší škálu technik a divadelních principů a pak sám zjistí, kterým směrem ho to táhne. Už během školy jsem byl rok v angažmá v DRAKu, ale přitom jsem pracoval i s lidmi z činohry a věnoval se pohybovému divadlu. K tomu jsem se dostal vlastně také díky Kroftovi a jeho inscenaci Pinokio, kterou jsme s ním dělali, což byla pohybově velmi náročná věc. Krofta nám dal základ, na kterém jsme mohli dál stavět – a neřekl nám, jak s ním zacházet. Teprve až Skutři ten pohyb nějak přepoužili a nutili mě, abych se ho snažil používat jinak. Po škole jsem začal hrát v Arše a Minoru, kde jsem strávil celkem čtyři roky, a pokračoval v nejrůznějších divadelních projektech.

Které role a projekty považuješ ve své herecké dráze za přelomové – které tě posunuly nejdál?

Nikdy jsem nechtěl jít jen jedním směrem, ale pokud možno čerpat z co nejširší škály podnětů, aby se mé zkušenosti mohly navzájem ovlivňovat a prolínat. Takže jsem vždycky prahnul po tom zkusit si činohru, vyzkoušet divadlo pouliční, loutkové, pohybové a zjistit, co mi ten který druh nabídne, což se mi všechno splnilo. Ale musím říct, že úplně zásadní pro mě bylo setkání s hercem a režisérem Petrem Vodičkou, když mi nabídl titulní roli ve své autorské inscenaci Kosmo – velký boj, a další významný moment pro mě byla inscenace Nickname, ve které jsme si se Skutry nastolili nějaký vlastní inscenační princip. To jsou vlastně dvě věci vzájemně protichůdné – první komiksová stylizovaná inscenace pro děti, druhá pohybově-slovní vizuální koláž – ale jsou pro mě asi zlomové, navíc jsem je zkoušel paralelně a s oběma partami lidí spolupracuji i dál. Je možné, že ta moje chuť po tak širokém záběru vychází už od mých rodičů – činoherce a loutkářky.

Už jsi zmiňoval řadu divadelních druhů a žánrů, které sis vyzkoušel – co dalšího tě láká? A nebo budeš dál rozvíjet to, co jsi doposud dělal?

Zrovna v poslední době jsem o tom velmi intenzivně přemýšlel a byl jsem ve stavu, kdy jsem divadlo už nechtěl ani vidět. Měl jsem konflikty na zkouškách a občas jsem na ně ani nedorazil. Takovouhle velkou krizi, kdy řeším, co je důležité, zda se posouváme dál, a jestli se rozvíjí ten náš tvůrčí princip, mívám tak jednou do roka. Jenže takhle to nejde brát, protože by se z toho člověk zbláznil. Protože u nás se vůbec neodpouští omyl. Když se ti něco povede, tak už se to od tebe očekává pořád, a když se ti nedejbože něco nepodaří, tak je s tebou konec. Myslím si, že pro divadlo nejdůležitější je nápad, myšlenka a příběh. Mě vždycky mnohem víc bavily menší projekty, které neměly od začátku žádnou ambici. Bohužel se stále častěji setkávám s megalomanskými projekty, kde cena dekorace dosahuje neuvěřitelné sumy, za kterou by jiné soubory udělaly více inscenací a možná i povedenějších. Mám strach, že od Skutrů už lidé dopředu něco očekávají, a když se to nepovede, tak nám to neprominou. Já to cítím v jednu chvíli jako balvan a v druhou jako hnací motor. Právě se Skutry teď připravujeme inscenaci Plačky pro Archu a zaměříme se na to, co v současné době lidé oplakávají. Zase hledáme nové pohybové principy a budeme v inscenaci i zpívat, což jsme ještě nikdy nedělali. A ještě s nimi zkouším (spolu s Martinem Vraným, vynikajícím tanečníkem, který mě pohybově připravoval pro inscenaci 8 – Polib prdel kosům, a Jirkou Kohoutem z DRAKu) open air projekt na téma „mistr a žák“, který bude mít premiéru na Letní Letné, hudbu dělá Jakub Prachař a výpravu bratranec Kuba Kopecký.

Další venkovní projekt bychom chtěli realizovat i s Petrem Vodičkou. Jako existuje „pizza go home“, tak chceme udělat „divadlo go home“. Kočovali bychom s pohádkou a inscenací na večer po malých vesnicích třeba podél celé vltavské kaskády a vozili lidem divadlo až domů. A kromě toho teď, což je zase odstřel úplně jiným směrem a bude to velká čurina, začínám zkoušet v Národním divadle inscenaci textu Egona Bondyho pro projekt Bouda v režii Viktorky Čermákové. Když si to postavíš vedle sebe, je to docela široký záběr.

A budeš se i nadále věnovat akrobacii?

Od Divadla Archa jsem dostal zadání připravit workshop. Říkal jsem si, proboha, co tam budu učit? Ani herectví, natož akrobacii si učit netroufám, tak mě napadlo udělat dlouhodobou dílnu, která vyústí inscenací. 12. a 13. května tedy v Arše proběhl výběrový workshop Cesta k novému cirkusu, ke kterému jsem si přizval pět lektorů a věnovali jsem se akrobacii, skokům na trampolíně, kaskadérskému a chůdařskému tréninku, tanci, Wu shu, promítali jsme dokumenty o novém cirkusu atd. Cílem bylo vybrat skupinu lidí, se kterou se budeme na podzim scházet a v lednu odpremiérujeme představení ve velkém sále Archy. Celé by to mělo být ve stylu nového cirkusu, ale já bych chtěl, aby na hercích stály klaunské výstupy a mimo to aby tam byli profesionální sportovci a smazala se hranice mezi sportem a divadlem. Aby člověk přemýšlel, jestli se dívá na herce, který se dobře hýbe a nebo sportovce, který dobře hraje. Archa je pro tento projekt úplně ideální prostor, kde se dají zavěsit lana a šály, navíc má výborné světelné a zvukové zázemí – takových u nás moc není. Shodou okolností jsem nedávno vedl akrobatický trénink na konkurzu pro Cirque du Soleil, kde jsem si ověřil, že ta má metodika funguje. Našim cílem není vytvořit pouhou přehlídka akrobatických dovedností, ale chceme aby každá akce na jevišti měla nějaký smysl pro celkový děj. O konkrétním námětu ještě nechci mluvit, ale mám nějakou představu, co od projektu, lidí a sebe očekávám. Byl bych rád, kdyby se nám přípravnou fází podařilo vytvořit tzv. centrum, kde bychom měli možnost trénovat náročné pohybové disciplíny a hlavně kde by se nám podařilo vytvořit kolektiv, který bude chtít jít chvíli po společné cestě. Za 4 měsíce nemůžeme dohnat několikaletou tradici cirkusových škol např. ve Francii nebo Kanadě. Ale můžeme využít našich hereckých, loutkářských schopností, smyslu pro humor atd. Nejde o gymnastiku a sport v pravém slova smyslu, cílem je mazání hranic.

Tvoje zatím asi nejúspěšnější role, za níž jsi byl nominován na Cenu Alfréda Radoka v kategorii talent roku, byla v sólovém projektu 8 – polib prdel kosům, kterou jsi nastudoval se Skutry pod hlavičkou Archa.lab. Jak tahle poměrně ojedinělá inscenace vznikala?

S tím nápadem přišli Skutři, když se dozvěděli, že téma pro další sezónu Archa.lab bude „tradice, konvence, pud“ a nabídli mi, jestli bych to nechtěl dělat sám. Toho jsem se zalekl. Chtěl jsem v tom hrát s tátou nebo mámou, strejdou Matějem, nabízel jsem Jirku Kohouta, Pepu Rosena, ale kluci trvali na svém. Potom přišli s nápadem, že se to celé bude odehrávat v gymnastické tělocvičně a na jevišti bude jenom velká trampolína a konstrukce, a řekli mi, ať si seženu choreografa, který mě pohybově posune zase někam dál. Takže jsem našel Martina Vraného, naprosto neuvěřitelného člověka, který pracuje nejčastěji v rakouském Linci. A pak jsme se se Skutry začali probírat stovkami fotografií a zhlédli nekonečné hodiny nejrůznějších videí. Řešili jsme, o kom tu inscenaci vůbec dělat, jestli začít od začátku, tj. loutkáře Matěje Kopeckého, nebo se zaměřit jenom na šestou generaci, což je děda, a dojít do současnosti a nebo to udělat jenom o mně a mých dětech. Toho materiálu bylo strašně moc. Také jsem jezdil za našimi teplickými příbuznými, udělal jsem spoustu rozhovorů a zjišťoval jsem třeba jaké jsou rozdíly mezi 6., 7. a 8. generací naší rodiny. Ptal jsem se, jestli těm současným potomkům zůstalo z toho kočování něco takříkajíc v krvi. Po tomto obšírném průzkumu jsme zahájili precizní zkoušky na pohyb, loutky a stavěli situace. Ta inscenace se vlastně vyvíjí dodnes – zrovna před měsícem jsme tam provedli zase nějaké změny. A hlavně se mění s publikem, na kterém tu hrozně záleží a je do jisté mým partnerem – co představení, to jiná atmosféra a de facto úplně celý kus.

A jak na tohle zveřejnění osudů reagovala tvoje vlastní rodina?

Jak kdo a jak na co. Někomu to přišlo tak osobní, že by to na divadle sám rozhodně nedělal, ale třeba ocenil loutkové scény, čehož si velmi vážím. A třeba strejda Honza, ředitel Cirkusu Praga, brečel dojetím. Naši to viděli hned několikrát a berou to spíš jako náhled do rodinné kroniky a možnost si zavzpomínat.

A co je pro tebe nejtěžší moment takhle osobní inscenace?

Jsou to nervy. Já jsem velký trémista a vždycky k představení potřebuji kus zdravé sebejistoty. Ale tady? Už jen být hodinu a půl sám se sebou v šatně je peklo. Povídám si se svým vlastním odrazem v zrcadle a připadám si jako blázen. A pak vylezu před lidi a třeba zjistím, že jsem strašně unavený, protože mám před představením vždycky odpolední projížděčku, a nemůžu se soustředit a rozvrhnout si síly, tak jak si ta inscenace vyžaduje. Hrozně rychle střídá pohybově náročná místa s civilním projevem a s loutkovými výstupy a být po skocích na trampolíně střihem civilní je dost těžké.

Hraješ o sobě a o svých předcích, dokážeš se od toho na scéně odpoutat, aby ses třeba příliš nedojal a nevyvedlo tě to z míry – třeba když čteš ten krásný dopis od svého dědečka?

To se stalo na jedné generálce a pak jsme se se Skutry shodli, že se tím nesmím dojmout, ale mám snažit se ten pocit vyvolat v divákovi. Ale je opravdu dost těžké, číst to, co mi děda napsal, když mi bylo osmnáct a vůbec jsem to tenkrát nepochopil a došlo mi to až teď, když už je pozdě. My jsme se ale snažili, aby i když jsou ty věci z mé strany hodně osobní, aby to zahrnovalo obecná témata, která se týkají kohokoli – vztahy, rozdíly mezi generacemi i to, že ti něco proteče mezi prsty, ani nevíš jak. Není to jenom o mně a mém životě, ale obecně o současné zběsilém životním tempu, které se týká nás všech, a byli bychom rádi, kdyby to tak lidé vnímali.

Rosťa Novák

V roce 2006 absolvoval herectví na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU v ateliéru prof. Josefa Krofty. Byl v angažmá v Západočeském divadle Cheb a v pražském Divadle Minor. Nyní je na volné noze. Hostuje v Divadle Minor (Klapzubova jedenáctka, Planeta opic, Čtyřlístek) a v Národním divadle (Revizor). Jako performer se věnuje také pouličnímu divadlu. Coby člen projektu Archa.lab účinkuje v inscenacích Chat – Nebezpečně snadné známosti (2003), Nickname (2004), Understand (2005) a 8 – polib prdel kosům (2006). V oblasti pohybové spolupráce se podílel na inscenacích Hrdinové (ND Bouda), Ráj srdce, labyrint světa (Archa) a Macbeth (Klicperovo divadlo Hradec Králové). Hraje ve filmu i televizi. Za inscenaci 8 – polib prdel kosům byl v roce 2006 nominován na Cenu Sazky a Divadelních novin a Cenu Alfréda Radoka. Je přímým potomkem legendárního loutkáře Matěje Kopeckého.

Loutkář 3/2007, s. 128–130.

Bábkarská Bystrica Tour 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.