Pokorný, Jiří: Pokus o reflexi aneb subjektivní nahlížení na 41. Třebíčské loutkářské jaro

Soutěžní přehlídka loutkářských souborů se v třebíčském KVIZu uskutečnila poslední březnový den. Zdá se, že přehlídka skutečně zraje, protože zájem ze strany souborů je značný. Především ze souborů z jiných krajů, což nasvědčuje účast loutkářů z Kyjova, Prostějova, Brna a Zlína. Samotné přehlídky se zúčastnilo celkem 7 souborů, z toho třebíčské Zdravíčko pana doktory Blahy, které sehrálo v jeho úpravě, scéně, a režii Smolíčka, se přehlídky zúčastnilo nesoutěžně. Proto mohl být MUDr. Miloš Blaha spolu s Mirko Matouškem, Jaroslavem Dejlem a Jiřím Pokorným členem odborné poroty.

Zlínský soubor zahájil přehlídku pohádkou Kašpárek pánem skalního hradu, kterou si podle Jana Schmitta upravili sami členové souboru. Ti se v loňském roce začali věnovat marionetám. Zatím velké zkušenosti nemají a to se projevilo bohužel ve využití samotných marionet. Loutky jsou spíše nošeny, posouvány, zvedány. Nicméně, sympatičtí členové zlínského Povidla nás jistě příště překvapí nejen vodičskými výkony, ale i přesnějším zpěvem.

Loutkové divadlo Bedruňka salesiánského střediska mládeže z Brna se pokusilo realizovat vlastní autorskou předlohu Milana Suchánka Nejmenší školička. Ten zároveň inscenaci režíroval a postaral se interpretačně i o jednu ze tří rolí tj. Školníka. Samotný, poněkud absurdní příběh o tom, jak se v nejmenší školičce na světě (kde je paní ředitelka, pan školník a jediná žákyně – patnáctiletá Pimprlína) začnou podivně ztrácet věci. Příběh by mohl sám o sobě být i zajímavý, zvláště když zjistíme, že školní skřítek vlastně ani nekrade, že je jen sběratelem věcí, které jsou tu zavěšeny (nápis), tu pohozeny (pastelky), tu postaveny (židle). To by ovšem autor, režisér a první herec musel ctít zákonitosti divadla, napsat a vést smysluplný dialog, věnovat se vztahům, postavy do příběhu a inscenace „ukotvit“, aby měly skutečný cíl jednání. Takhle jde o pouhé tlachání o ničem, tu více, tu méně improvizované. Může se cokoliv přidat, ubrat a může být také kdykoliv konec. Vyznění není snad ani didaktické, což možná autor zamýšlel. Loutka skřítka, tak jak byla vyrobena a voděna, byla úplně zbytečná, nefunkční a jen překážela. Myslím, že chyběl především pohled někoho z druhé strany, aby (chci věřit), „zdravý exhibicionismus“ autora poněkud usměrnil – škoda, snad příště.

Podivíni z Podivína mě nikdy zatím nezklamali. Jejich inscenace byly vždy v něčem provokativní a inspirativní. Tentokráte vyrukovali se Š. B. D. Zkratka s podtitulem v závorce (Široký, Dlouhý, Bystrozraký) avizovala, že půjde o autorskou úpravu klasické pohádky. Tentokráte si oči, uši a mozek přišly na své. Svěží inscenace oplývající mnoha nápady, jednoduše a zajímavě řešený hrací prostor, loutky, se kterými se dá dobře hrát. Samozřejmě, že ne úplně všechno vyšlo, zafungovalo, ale při pohledu na vtipně a vkusně udělanou inscenaci některé hnidopišské připomínky „padají pod stůl“ (někde temporytmus, „vynášení“ loutky Dlouhého před oponkou, „vlez“ vodičů z výkrytů do hracího prostoru). Jen s jednou věcí se tak zcela nemohu smířit – nabízené princezny jsou v nádherně provedených plošňácích a ta „pravá“ je jiná, proč už „v nabídce“?

Paní Hana Kratochvílová je v dobrém slova smyslu „trvalkou“ na loutkářské louce. Obdivuji její neúnavnou trpělivost v hledání a přivádění dalších a dalších dětí na loutkářské jeviště, se kterými začíná stále znovu a nebo, když je nemá – hraje sama. A tvrdošíjně s loutkami. Tentokrát si zvolila Tři pouťové písně (Bejvávalo, O všem, co se může na hřbitově, Na jednom vršku) a hraje se svými svěřeňkyněmi. Snaha o postihnutí samotného principu pouťové písně, vyjádření se přes slovo s nezastupitelnou hrou předmětů, ne vždy zcela vycházela. Někde zradila nepřesnost, dodržet štronzo, umět pracovat s pauzou nebo naopak neztrácet rytmus. Využít víc a přesněji nabízené výtvarné prvky – „postavy nakreslené na čtvrtkách“, atd. I přes tyto nepřesnosti – díky opět za krásnou chvilku.

Starost Prostějov – Sňatek z rozumu aneb Giňol na smrtelné posteli. Ve chvíli, kdy v prostoru uvidíte konstrukci, se kterou přijeli prostějovští, víte, že se máte na co těšit. Ano – rakvičkárna! Předloha, jedna ze slavných francouzských hříček pro maňasy, a loutky, které slibují rozvernou podívanou, jen je prvně zahlédnete. Co to? Příjemné, chvilkami vtipné, ale ne zcela sukces. Kde je příčina? Vše je tak trochu na půl plynu, asi abychom neurazili sebe, loutky (doslovně), publikum. Tak příště!

Soubor Ruce nohy na špagátě z Kyjova uzavíral letošní maraton loutkářských představení v Třebíči. Uvedl inscenaci dlouhého názvu Rytíř Šnofonius a princezna Mordulina aneb kam vede tvrdošíjnost (lstivého) fraucimoru čili Turandot, ta druhá. Inscenace je dle anotace vydané souborem „velmi zajímavá, podle Schillera zadělaná a na nové pimprlácké kopyto naražená bolestná tragédie o dvou jednáních“. Jako autor je uváděn Alois Z. Gallat. Musím se přiznat, že jsem do hlediště zasedl plný očekávání, že uvidím řádnou rytírnu s razancí tomu odpovídající. Očekávání nebylo naplněno. V prostoru zpoza nic neříkajích paravánů přicházeli a posléze zase zacházeli odkrytí vodiči s marionetami, které měly z neznámých důvodů hlavy z různých bot (barevně i materiálově doplněných a upravených). Končetiny, především ruce, byly zase pouze látkové, bez konstrukce. Samo o sobě zajímavé, pro vlastní využití v inscenaci, ať tematicky, scénograficky i režijně, ne příliš fungující. Snůška veršů, které nevím, kdo přeložil (doufám, že není něco originál Schiller), usuzuji, že je spíše sám napsal, upravil a doplnil, jsou veršovánky typu „ani to neznáš, ty snad místo hlavy vodu máš“, které musí za původním Schillerem a představou o rytířském životě, boji a ctnosti (ať už to bereme vážně, nebo parodujeme), více než poletovat. Ale taková je možná představa, když neznáme původní předlohu, témata v ní obsažená a chceme připravit rytírnu.

Přehlídka byla v mnohém doslova hektická. Jedno představení střídalo druhé. Nezbyl prakticky čas na rozsáhlé diskuse a rozbory představení a tak jen ti „nejotrlejší“ doběhli porotce v jejich šatně a „vynutili“ si reflexi svého představení. Na druhé straně to bylo pozitivní – nezbyl čas na plané brblání a chození kolem horké kaše. V závěru před předáním cen a vyhlášením výsledků se pak Mirko Matoušek vyznal z toho, jaké loutkové divadlo má rád, proč má právě takové divadlo rád a co udělat proto, aby představení, která jsme v Třebíči viděli, byla libá panu Matouškovi i nám ostatním. Myslím, že závěrečný dlouhotrvající potlesk mu dal za pravdu a snad byl i příslibem, že o tom budeme přemýšlet a jak se tato přání pokusíme naplnit.

K přímému postupu jsme nedoporučili žádnou inscenaci, do širšího výběru Podivíny, které jsme také ocenili za loutky z dílny Michala Mikuliče. Lidku Kalovou jsme ocenili za výpravu k inscenaci Sňatek z rozumu.

Loutkář 3/2007, s. 126.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.