Weissová, Daniela: Skupovy Strakonice

Již tradičně se poslední březnový víkend setkávají ve Strakonicích na své přehlídce jihočeští loutkáři. Ta letošní byla již 42. krajskou přehlídkou s postupem na Loutkářskou Chrudim. Program byl velice pestrý a celá přehlídka trvala od 29. do 31. 3. 2007 a diváci mohli zhlédnout celkem 10 představení. Organizace přehlídky byla, jako obvykle, bravurně zvládnuta a tak představení si užívalo hojně dětských i dospělých diváků. My, tedy já, Jarda Ipser a Pepa Brůček, jsme se zúčastnili pouze soutěžní části, takže o ostatním bohužel nemůžu poreferovat. Viděli jsme celkem 5 představení. Šesté pro nemoc hrajících odpadlo, ale horažďovický Tyjátr ochotně zastoupil a zahrál svou komédii dvakrát.

Domácí strakonický soubor Radost, se letos představil hned se dvěma inscenacemi. První z nich, O Jakubovi a bílé labuti, opět pochází z autorské dílny Václava Nováka a je šita přímo pro soubor. Po úvodním recitativu doplněném hrou na flétnu a kytaru se otvírá opona. Velmi jednoduchá, ale funkční scéna je v prvním obraze ponuře nasvícena a v jakýchsi z provazů udrhaných oknech se objeví loutky čaroděje a princezny. Čaroděj marně vyzývá princeznu, aby se za něj provdala, tak jí promění v labuť a on sám se přečaruje na orla a labuť hlídá. Zdá se, že princezně není pomoci. V dalším obraze se v téže scéně objeví matka se synem, kterého cosi pudí a láká k obrazu labutě a tak mu matka vypoví pohnutou historii. Syn se za labutí vypraví.

Mladík se setkává s dívkou, která se může na moment proměnit z labutě. Zamilují se a je jasné, že teď už ho nic nezastaví. Ale objeví se orel, labuť zažene a mládenci nabízí bohatství a moc. Ten odmítá a vydává se na cestu do čarodějova sídla v oblacích. Další obraz je v sídle čaroděje, který přilétá jako orel a na křesel se promění v čaroděje. Vyzývá Jakuba na souboj, ale před tím jej zve na hostinu. Černodivadelními principy v luminiscenčním světle probíhá hostina a rej masek. Poté se objeví čaroděj a souboj začíná – samozřejmě, že všechno dobře dopadne. V této pohádce se však objevuje velice zajímavý jev, kdy je dobrá rada špatná a byla by vlastně ve výsledku katastrofou.

Příběh ve vyprávěn velmi zvláštním jazykem, který má svůj rytmus až se místy zdá ve verších. Je však velice působivý a děti plně zaujal. Šly s celým příběhem velmi zaujatě (přesto, že to byly předškolní děti) a ohromě reagovaly. Funkční scénu jsem už zmínila, ale ještě musím říci o dvou velmi silných a působivých momentech a to je objevení stromů a cesta do oblak. Ty působily vyloženě kouzelně. Dobrá je taky scéna s hostinou, ale je tak trochu samoúčelná. V každém případě se jedná o zajímavý počin strakonické Radosti a porota jej doporučila na LCH.

Další představení strakonických byla Vodnická pohádka, kterou mají údajně na repertoáru přes dvacet let. Byla napsána rovněž pro soubor bývalým členem Josefem Třešničkou. Nutno podotknout, že ten prach je na ní trochu znát, a že by si zasloužila nový pohled a nejen oprášení. Vodník stáhne do vody dceru chalupníka, se kterým si už dobu dělají vzájemně naschvály. Slíbí ji hory doly, aby si ho vzala za muže. Andula souhlasí a v dalším obraze, konstatuje se, že po pěti letech, vidíme už pěkně zralou vodnici, která jen leží a poroučí, uhoněného vodníka a vodnického synka. Synek při jednom z dalších škodní narazí na chalupníka – tedy vlastně dědu – a dochází ke smíření a mírně ekologickému ponaučení.

Představení píseckých loutkářů bylo vlastně pásmo ze dvou prachšpatně doilustrovaných pohádek a písniček pouštěných z reprobeden, které měly děti společně zpívat. Nabízely se bonbony a ozdobné placky… No, děti si to vlastně asi užily, ale s divadlem to nemá nic společného. Na své argumenty jsme dostali lapidární odpověď: je to žádané, variabilní, může to být, jak chceme dlouhé, dá se to hrát venku a mají i variantu pro dospělé. Hrají i v cizině. Tak co se nám vlastně nelíbí? No nelíbilo.

Třeboňští s pohádkou O silném Honzovi odpadli, jak jsem se zmínila výše.

Horažďovický soubor Tyjátr, je bezva parta mladých lidí, kteří sehráli svou inscenaci Tajemství hradu Helšaftu tedy hned dvakrát. Honza se vydá do světa, aby se něco naučil a třeba zbohatnul a najednou slyší naříkání. Po chvilkovém dohadování se dozvíme, že je to rusalka, kterou není vidět, dokud není tma, ale máme štěstí už je večer a tak se objeví. Má trn v nožičce a když jí Honza pomůže, odmění ho dobrým tipem, ze někde nedaleko je unesená princezna a že by jí mohl zachránit. Ale víc neví a mizí. Ale tím nic nekončí, objeví se dva lesní skřítkové a rozhodnou se Honzovi pomoci. Skrze kouzelnou bylinku se dozvědí, že by jim mohl poradit měsíc. Vydají se za ním a když mu uloví netopýra, který mu cuchá hvězdy, poradí jim cestu. Všichni tedy dojdou až k hradu, kde je vězněná princezna přemůžou stráže i zlého rytíře, zachrání princeznu a je velké finále. Docela milá záležitost, hraná velmi slušně marionetami na drátech a bez mrckování, ale chybí jí pointování jednotlivých obrazů a trochu větší nadsázka.

Borovanští dobrovolní hasiči – jinak Jiskra Borovany – jsou moji miláčci již čtvrtý rok. Od podzimu do jara hrají dětem loutkové divadlo, a od jara do podzimu dobrovolně hasí, a hrají si s dětmi. Dělají pro ně tábory a soutěže. No úžasné! A co je tam mladých kluků! Letos přivezli dvě věci, které spojili v jednu – Kašpárek vaří živou vodu a O pyšné base. Kašpárek dostane za dobrou službu u hodného kouzelníka lahvičku živé vody. Na cestě domů se potká se šumařem, který se vrací s basou od muziky. Zvědavý šumař využije chvilky a chce se na tu vzácnost podívat, ale upustí lahvičku a živá voda poleje basu. Ta rázem oživne, uteče, vychloubá se, že je nejlepší a chce dělat ve světe kariéru. Ale kudy jde tudy škodí, až ji nakonec rozšlápne medvěd. První část je čistá, má spád a není v ní nic zbytečného, ale v té s basou se to nějak zadrhlo. Nevíc uškodily neustálé přestavby lesa pro honičku s basou. Jak jsme se domluvili při diskusi, byly přestavby vlastně zbytečné.

Loutkář 3/2007, s. 125.