Filcík, Štěpán: Pimprlení 2007

Rozsahem opět drobná, ale opět kvalitní – tak by se dala charakterizovat přehlídka amatérského loutkářství Plzeňského a Karlovarského kraje – Pimprlení. Ovšem přehlídka, která je postupovou na Loutkářskou Chrudim pro dva kraje, a přitom se jí zúčastní čtyři inscenace?! Organizátoři vědí, že v obou krajích je mnohem více souborů (v databázi ARTAMA jich je nejméně 5 v Karlovarském a přes 20 v Plzeňském kraji), ale většina z nich se na přehlídku nepřijede ani podívat, natož alespoň nesoutěžně zahrát. Přitom by se dalo říct, že aspekt postupovosti krajských přehlídek je spíš až na druhém místě. V první řadě by tyto přehlídky měly plnit funkci „sdružovací“ – měli by nabízet (a často to opravdu dělají) prostor pro setkání, shledání, sdílení a hlavně přátelského posezení s lidmi, kteří mají podobnou zálibu – loutkové divadlo. Doufejme, že se to Západočechům někdy podaří uskutečnit.

Jaké tedy letošní Pimprlení bylo? Přehlídka začínala na divadlo velmi brzy ráno. To bylo proto, že členové prvního hrajícího souboru byli ze všech koutů „světa“ a mnozí měli v ten den různé úkoly na různých místech republiky. Základem souboru byli na jedné straně studenti 2. a 3. ročníku KALD DAMU, na druhé straně plzeňský Pachýř Pačejoff, pak ještě trochu hradeckého DNA + jeden člen Nejhodnějších medvídků a novinářka Petra Kosová. Tento výčet je ale spíš zajímavostí, protože z inscenace samé je jasné, že jde spíš o celou řadu individualit, které spojuje jedno téma pod režijním vedením Jakuba Vašíčka.

Soubor si dal název L. S. Věk a představení nazval Fucking Generation aneb Zbavme se svých patosů a hymen. Fucking Generation – generační výpověď mladých lidí mezi dvaceti a třiceti lety. Mozaika životopisných fakt a pocitů na scéně, která připomíná mateřskou školku s věšáčky označenými typickými obrázkovými symboly a také toaletním papírem (který samozřejmě hraje). Jednotliví herci předstupují před divadelní psycholožku a vypráví o svém životě. Herci, hrající sami sebe, vypráví o svém opravdovém životě, žádná fabulace, žádné výmysly. V tom je také inscenace nejsilnější. Nejde ovšem o žádnou reality-show. Jejich vyprávění je utříděné a divadelně stylizované. Přestože inscenace vznikla tak trochu na poslední chvíli, není žádnou improvizací. Má poměrně jasnou stavbu, i efektní finále nepostrádající katarzi – psycholožka, když pozorně a téměř bezslovně vyslechne všechny „pacienty“, kteří pak v závěru inscenace už jen vyvrhují svou deziluzi, traumata až nihilismus, vyskočí a velmi emotivně všechny pošle do… Jde vlastně o sebeironii inscenátorů, nadhled, který divácky nečekáme, a proto je tak překvapivý a účinný. Dalším, pozornost zasluhujícím a porotou oceněným prvkem je hudba. Celá inscenace je provázena písničkami, které kombinují kvalitní světové hity s texty české popscény (např. Hey teacher od Pink Floyd s textem Katapultu „a co děti, mají si kde hrát“). Je to nejen vtipné, ale účinně dokreslující pocity účinkujících. Jediné, co by se tomuto opusu dalo asi vytknout je absence postupů loutkového divadla – přestože se zde jakési loutky sem tam vyskytují, nejsou zásadním nositelem děje, a i výtvarná část inscenace je sice účelná, ale ne zcela propracovaná a celé inscenaci spíš sekunduje. To lze zřejmě přičíst na vrub rychlému vzniku inscenace – takže uvidíme, zda dojde do chrudimského vystoupení, kam byla porotou nominována, k nějaké evoluci.

Druhé představení – Vogelpapiermachine souboru Gazely v jarmilkách bylo vlastně jakousi rozvinutou etudou v promyšlené a porotou oceněné papírové výpravě. Moralitka na ekologicko-sociologické téma – stroj živící jakési oligarchy, kteří se nakonec snědí navzájem. Opus bohužel nedokázal překročit pomyslnou hranici mezi sledem situací a promyšlenou dramaturgickou stavbou – při hodnocení bylo vlastně víc otázek (byť nevyřčených) než možných odpovědí. Soubor ale působil sympaticky a bylo na něm vidět, že ví o čem by rád vyprávěl, a že umí hledat a nacházet prostředky. Největší „slabina“ byla asi opravdu v poněkud „prázdné“ nebo „nerozkošatělé“ dramaturgicko-autorské koncepci.

Jako třetí vystoupil dětský soubor Hop-Hop z Ostrova s inscenací Myšmaš pohádek. Volný sled krátkých pohádek Olgy Hejné, které byly v podstatě hratelné v jakémkoliv pořadí, což ukazovalo na ne zcela zřetelnou dramaturgickou stavbu. Jednotlivě ale byly minipříběhy divácky příjemné. Hravé, kreativní a děti se v nich cítily evidentně dobře. Zvlášť v komických a parodistických situacích bylo vidět, že dětští herci vědí, co a proč hrají. A i když se jim ne vždy zcela dařilo, bylo to divadelně čitelné a komunikativní. Méně si inscenátoři s dětmi poradili se situacemi didaktickými – ty byly plošší, prvoplánovější, chyběl jim nadhled. Novinkou byla režie (doposud tento soubor vždy režírovala jeho vedoucí Irena Konývková), ta byla svěřena Jonáši Konývkovi a jako první počin práce s dětským souborem, to nebylo vůbec špatné – byl za to také porotou oceněn. Stejně jako u první inscenace se dá konstatovat, že opět nebyla moc loutková – ale takový už dnešní stav tohoto oboru je.

Posledním, velmi zajímavým, ale opět v podstatě neloutkovým představením, byla inscenace souboru SaVo, pod vedením Dany Jandové, s dlouhým názvem Názorné příklady, kterak nová myšlenka dokáže ohromit člověka, který na ni není připraven. De facto divadlo poezie, postavené na textech Daniila Charmse. Sympatická a herecky dobře vybavená parta mladých lidí si hraje a pohrává se slovy, jejich významy a vztahy, občas za pomocí předmětů. Inscenačním rámcem měla být jakási komunita (léčebna?), kde se potkávají neznámí lidé a skrze Charmsovy minipříběhy a absurdní textíky objevují a budují své vztahy. Protože tento záměr v podstatě nevyšel (inscenace začíná tmou a přímým vstupem, světelným střihem do komunity – takže divák není přítomen objevování, poznávání a „ohmatávání“ jednotlivých členů) nebyla inscenace dostatečně přehledná a čitelná. Přesto cena za herectví jasně vypovídá o diváckém účinku.

Pimprlení bylo krátké, trvalo vlastně půlden, ale velmi příjemné. Za povšimnutí stojí i neformální a domácká organizace o. s. Johan, jmenovitě Evky Ichové. Díky. A závěrem jen přání aby se podařilo vzbudit větší zájem Západočeských loutkářů. Aby i tradiční loutkáři ztratili ostych, či předsudky a našli v sobě potřebu potkat se s kolegy. Porota pracovala ve složení Jiří Pokorný, Pepa Brůček, Petra Tejnorová a Štěpán Filcík, který je také autorem této informace.

Loutkář 3/2007, s. 122–123.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.