Bábkarská Bystrica Tour 2018

Exnarová, Alena: Regionální loutkářská přehlídka v Jesličkách

Regionální loutkářská přehlídka Královéhradeckého kraje proběhla o víkendu 31. března – 1. dubna v již tradičně přívětivém prostředí královéhradeckého divadla Jesličky, za vzorného technického servisu Jirky Polehni a jeho pomocníků a za skvělé péče dalších pedagogů dramatického oddělení ZUŠ Na Střezině. Program byl vskutku nabitý – viděli jsme celkem 19 představení a výstupů a to už vůbec nepočítám Hanku Voříškovou, která průběžně v každé minimální pauze odehrála nejméně dvacetkrát své krásné dvanáctiminutové představení pro jednoho až dva diváky nazvané Výlet.

Tak jako v minulých letech byly poměrně hojně zastoupeny dětské a mládežnické soubory, především ze ZUŠ v Chlumci nad Cidlinou a ze ZUŠ v Jaroměři. Romana Hlubučková z Chlumce zde měla celkem čtyři představení – od nejmenších dětí až po ty dnes už téměř dospělé. Soubor nejmenších dětí Čtyřlístek (1. -3. třída ZŠ) se představil se Čtyřlístkem pohádek. V každé pohádce si děti vyzkoušely jiné typy loutek – spodové plošné loutky, stínohru, rukavicové loutky i jednoduché marionety. Jejich projev byl kultivovaný a soustředěný a výslovnost čistá, tak jak jsme už léta zvyklí u všech Romaniných svěřenců.

V chlumeckém souboru Pod čepicí působí děti z 3. – 5. tříd. Příběh O tygříkovi, který je zbabělý a odvahu najde až když je třeba přivést bouřlivou nocí nemocné mamince doktora, odehrály s hadrovou loutkou tygříka a s pomocí papírových trubek a batikovaných tílek (z trubek stavěly domek, tílko navlečené na trubku představovalo koně atd.). Tím, že se děti při změnách a přípravě znaků skrývaly do portálu a že se tak všechno nedělo před námi, ztratilo představení trochu na spontánnosti.

Kyselé rybičky předvedly dvě představení: Pštros a Úsměvy aneb Kabaret u Kyselých rybiček. Příběh o pštrosovi přesvědčujícím Palečka, ať s ním odjede, zahráli velkou a pohybově zajímavou marionetou, kterou vodilo několik dětí společně, dále malou látkovou loutkou Palečka a také stínoherně. Příběh plyne snad až příliš učesaně. To kabaret je pochopitelně živější – básně M. Kratochvíla jsou pro něj jistě dobrým východiskem. Ale přesto, že děti to evidentně baví, působil celek poněkud nevyrovnaně a trochu zdlouhavě. Když jsme se pak s Romanou bavily, říkala, že to dětem hodně nevyšlo, protože od počátku necítily odezvu publika, na kterou byly zvyklé. To se tak prostě někdy stane.

S nejstarším chlumeckým souborem, Tak co?! jsme se už setkali nejen na krajských přehlídkách, ale i na Loutkářské Chrudimi. Tentokrát připravil vtipnou autorskou scénku Na písku, v níž si dva malí kluci vyměňují své životní zkušenosti, a inscenaci Absurditky, což je sled nonsensových situací. Nějak se nám ale nedařilo jednotlivé situace a pointy dešifrovat a tak jsme se kolegy spoluporotci, Aničkou Duchaňovou a Tomášem Žižkou, shodli, že nás představení poněkud minulo.

Se souborem Moje pětka ze ZUŠ Jaroměř jsme se setkali už loni na krajské přehlídce a poté i na LCH. Letos děti spolu se svou vedoucí Jarkou Holasovou připravily inscenaci hry Gyuly Urbána Bleděmodrý Petr. Příběh o pejskovi, kterému všichni ubližovali, protože byl jiný než ostatní, je stále velmi aktuální. Děti hrají zaujatě a soustředěně a tak cítíme, že je to i jejich problém. Hrají hadrovými loutkami, které přímo vodí, ale hrají i samy za sebe (například si občas předají nějakou sladkost jako vyjádření přízně). Hrají také s malými autíčky či z papíru složenými loďkami. Hraje ale i skutečný párek, jehož ukradení je svedeno na Petříka. Hraje se ve scéně složené z vysokého paravánu a překrytého stolu (či soklu) a okolo nich. Na stole při Petrově putování ubíhá látková silnice. Z paravánu se pak po moři spouštějí papírové loďky, když Petr konečně najde spřízněnou duši v osobě námořníka a vydává se s ním na moře. Snad jen příliš rychle poté, co námořník vysvětlí Petrovi, že je cenný právě tím, že je jedinečný, objeví se ostrov modrých psů. A tak má divák jen málo času nechat si zmíněnou situaci doznít. Přes tuto drobnou připomínku je inscenace silně emotivně působivá a tak se odborná porota rozhodla doporučit ji k postupu na LCH (na 2. -3. místě) i s vědomím rizika, které s sebou různá představení téže inscenace dětských souborů svou proměnlivostí přinášejí.

Také jaroměřský soubor Spolu, ale každý sám už známe s minulých přehlídek. Letos připravil inscenaci Trakař na motivy předlohy Oddaný přítel od Oskara Wildea. Inscenace působí čistě už zvolenými výtvarnými prostředky – hrají loutkami v prostorech vytvořených z jakýchsi dřevěných rámů potažených režnou látkou. Hrají zaujatě, ale všechno plyne až příliš nevzrušivě a nedramaticky, sobecký mlynář stále stejně krade svému příteli květiny… Přesto bylo představení sympatické a je na místně podotknout, že také všechny jaroměřské děti jsou, stejně jako chlumecké, vedeny k čistotě mluvy a kultivovanosti projevu.

Soubor Někdo ZUŠ Jaroměř, jinak Jakub Maksymov (je rovněž členem souboru Spolu, ale každý sám) si sám napsal pohádku O Honzoj – inspiroval se japonskou pohádkou a přenesl ji do naší reality. Než inscenace začne, vidíme prázdné jeviště s hromádkou odpadků. Pak přijde uklízeč v oranžové vestě tlačící úklidový vozík (z něj místo násad nářadí trčí vahadla loutek) a z nádražního hlášení se dozvídáme, v jakém prostředí jsme se ocitli. Uklízeč zametá a nadává na poplivané odpadky a poté nabídne, že nám bude vyprávět pohádku o tom, jak jindy nehygienický plivanec jednou pozitivně zasáhl. Z vozíku vytahuje loutky vyrobené nápaditě z odpadků, jen pro stonožku odběhne do zákulisí, kde mu ji pomocník navlékne na koště. Poté, protože mu chybí ruce, požádá o vodění stonožky jednoho z diváků a pak už pohádka, kdy plivanec zlikvidoval nebezpečnou stonožku, spěje ke zdárnému konci. Jde o inscenaci nápaditou a netuctovou, v níž se jistě zúročilo pedagogické vedení Jarky Holasové. Proto ji odborná porota doporučila k postupu na LCH (jako 4. v pořadí).

Jarka Holasová nepřivezla na přehlídku jenom své svěřence ze ZUŠ, ale také své představení pro nejmenší diváky O vlkovi, k němuž se nechala inspirovat pohádkou bratří Grimmů. Při jeho interpretaci využívá postupů, s nimiž jsme se setkali už v jejích minulých sólových produkcích. Komunikuje s diváky a zapojuje je do děje (zde obstarávají prostředí kovárny a mlýna). Vlastní příběh hraje převážně maňásky na paravánu. Vlk kůzlátka sežere a koza je vysvobodí rozpáráním vlkova břicha. Představení bylo příjemné, ale snad až příliš kultivované a bez větších vzruchů, a tak mu chvílemi trochu „padal řemen“.

Terka ze ZUŠ Žamberk neboli Tereza Schlöglová v inscenaci 1 x 3 pohádky vyprávěla a zahrála veršované Hrubínovy pohádky o kůzlátkách, Smolíčkovi a Červené karkulce na malém paravánu, na který si postupně stavěla dekorace. Hrála třemi různými velikostmi loutek – malinkými na tyčce, většími maňásky a svým vlastním obličejem dotvořeným znakem. Výtvarné prostředky byly jednoduché a čisté, Terezin projev živý a suverénní, přestože jde o její první inscenaci. Je schopná výrazně pointovat situace, střídat vyprávění s interpretací postav, má smysl pro nadhled. Prostřední pohádce O Smolíčkovi by ještě prospělo rozehrát jezinky výrazněji a Smolíčka atakovat postupně tak, aby byl vývoj pohádky zřetelnější. Přes tuto drobnou připomínku je inscenace výbornou ukázkou jak dobrého pedagogického vedení interpretky (vedoucí Olga Strnadová), tak i kvalitní sólové loutkářské produkce. Proto si inscenace vysloužila doporučení na LCH na 2. – 3. místě.

Adriánci z Dramatické školičky Svitavy uvedli představení Pamatuj, že já jsem mistr!, které na motivy knihy O. Preusslera Čarodějův učeň napsal vedoucí Michal Kadlec. Je hráno především činoherně a loutky jsou využity jen minimálně. Všechno plyne v temné atmosféře, bez situací a pro diváka stereotypně až nudně. Kladli jsme si otázku, nakolik vzali mladí lidé předlohu za svou a o čem nám vlastně chtějí hrát. To k nám totiž přes rampu nedolehlo.

Domácí ZUŠ Na Střezině aneb Jesličky se představila/y dvakrát. Poprvé soubor Vlastislav vedený Jiřím Polehňou s inscenací hry záhadného autora jménem Felipo Rio de Chou-Costa nazvanou Úplněk nad pampou. V programu soubor uvádí, že představení je zkrácenou rekonstrukcí mexické telenovely, kterou v polovině 70. let uvedla yucatánská skupina Artistico manuale v mexických deštných pralesích. Už to samo o sobě nastiňuje charakter inscenace, která je vynalézavou parodií. Na scéně vidíme několik „televizních obrazovek“ – dějišť překrytých oponkami a vždy jedna z nich se zvedne, abychom mohli sledovat hlasatele, děj hraný malými marionetami či živě provedený detailní záběr postavy. Soubor odehraje tři díly mnohadílné (tuším, že dvousetdílné) telenovely (začátek, prostředek a závěr) a hlasatelé dovypráví, co se událo v dílech mezi tím. Inscenace je vtipná, ale místy přece jen nastává trochu stereotyp, který by potřeboval občas něčím nečekaným ozvláštnit – například přesunutím dějiště na jinou z obrazovek (zatím zůstávají na stejném místě). Rozhodně by ale inscenaci pomohlo lepší nasvícení (rampa dovnitř divadélek), protože nasvícení zvenčí vrhá zbytečné stíny a trochu problematizuje rozeznání jednotlivých postav. V každém případě jde tématem i zvolenými výrazovými prostředky o zajímavou inscenaci a je rozhodně v silách inscenátorů uvedené problémy odstranit. Proto se je odborná porota rozhodla doporučit k výběru na LCH v 5. pořadí.

Divadlo Jesličky se dále představilo inscenací Čtyři nové knihy třesků plesků. Soubor v programu uvádí, že jde o kontroverzní poctu Edwardu Learovi, městu Hradec Králové a jeho okolí. Inspirováni Learovým limerickem „Žil jeden dědeček uprostřed močálu/způsobem který se vymykal normálu…“ vymysleli mladí lidé spolu se svým vedoucím Janem Dvořákem limericky o dědečcích z různých míst Hradce Králové a okolních vesnic, což v duchu patriotismu završují limerickem o sousední vesnici Pardubice. Rýmy jsou vesměs vynalézavé a limericky až na řídké výjimky vtipné a vypointované a jak ukázal názor „nehradeckých“ členů poroty, mají vesměs co říci i místních poměrů neznalým divákům. Není to inscenace vysloveně loutková, ale loutkářské prvky a postupy v řadě případů využívá a pracuje s nimi. Takže je předpoklad, že by mohla zaujmout i účastníky LCH (doporučení v 6. pořadí)

Z Jesliček se logicky dostávám k Divadlu DNO. Několik členů Divadla DNO, dnes již studentů DAMU, připravilo pod názvem LAPOhádky tedy Ledové techno inscenaci laponských pohádek. Je to v podstatě laponský pohled na stvoření světa. Inscenace se vyznačuje silnou imaginací. Pracuje především s výtvarnými metaforami a obrazy. Výrazná je práce se světlem. Základem scény je jakýsi půlkruh z látky napnuté mezi dvěma ohnutými a spojenými klacky – takto vytvořený objekt postaven na bok slouží pro stínohru, přetočen pak představuje loď. Hraje se živě i malými loutkami z klacíků či větví. Na zadním prospektu je pak promítací plátno, kde se občas promítají české titulky. Představení je totiž hráno v „laponštině“ – prý. Nemohu posoudit, do jaké míry jsou vydávané zvuky smysluplné, ale v každém případě je řeč malebná a sugestivní a v podstatě organickou částí výborné hudebně zvukové složky inscenace, kterou obstarávají manželé Kratochvílovi. Inscenace působí natolik sugestivně, že se divákovi může stát, že dějovou linku jednotlivých příběhů dobrovolně vypustí a nechá se unášet celkovou atmosférou překrásné země za polárním kruhem. Především pro její silnou imaginaci se odborná porota rozhodla inscenaci nominovat na LCH.

Svitavské Céčko se letos představilo s inscenací Fialový vítr. „Mozaika poskládaná z povídek, divadelních her a hříček, filozofických úvah, básní, anekdot… petrohradského básníka, spisovatele, dramatika, osobitého myslitele a tajuplného podivína Daniela Charmse (1905 – 1942)“ – tak uvádí v programu svoji inscenaci. Hraje ve střídmé a kultivované výpravě Jindry Pevného (základem jsou lepenkou vykryté pojízdné paravány s okny, stůl, židle). Hraje a vypráví se prostřednictvím malých marionet (něco z fundu, něco Jindra), náznakem kostýmu, předměty, světlem, zvukem a zpěvem. Atmosféru doby a společnosti výborně vyjadřuje ruská dumka (a tak nás pak trochu vyrušilo, když se objevilo blues). V první polovině inscenace se pracuje s měkkými světelnými přechody, v druhé části pak se střihy do tmy. To bylo patrně příčinou, proč jsme vnímali několik konců představení (smrt Kašpárka, odchod Iriny v klobouku…). Ale to je problém, který Céčko jistě ještě dořeší. Rozhodně jde, mimo jiné i ve srovnání s jinými pokusy o interpretaci Charmse na jevišti, o mimořádnou inscenaci – především vystižením jazyka a ducha Charmsových satirických veršů, absurdit a černého humoru a nalezením odpovídajících divadelních prostředků pro jeho jevištní interpretaci. Proto odborná porota doporučila inscenaci na LCH v 1. pořadí.

Ještě jsme viděli jeden soubor ucházející se o postup na LCH: Loutkovou scénu Dětem pro radost z Náchoda s inscenací předlohy Pavla Poláka Sněhurka a sedm permoníků v režii Daniela Šárky. Zdálo se nám, že se vracíme tak někde do 60. -70. let, kdy se za každou cenu bouraly iluze a hledal smysl „živáků“ na scéně. Postupy se nám jevily okoukané a povrchní, nástupy a pohyb prostorem bez řádu, s totemovými loutkami se příliš dovedně nehrálo, občas i lecjaká nelogičnost se objevila… Soubor jsme na krajské přehlídce už řadu let neviděli a navíc po svém představení odjel, takže jsme neměli možnost vyjasnit si vzájemně svá stanoviska.

Ještě mi zbývá zmínit dvě nesoutěžní představení. Maminy z Jaroměře zahrály inscenaci hry Jany Dvořáčkové Černá a Bílá Fróna, s níž soutěžily na Turnovském drahokamu, odkud byly doporučeny na LCH. A tak odkazuji na svůj článek o výše zmíněné přehlídce. Snad jen zmínka, že také v Jesličkách sklidily Maminy zasloužený ohlas.

Divadlo jednoho Edy, tedy Mirka Venclová, se představila se svou školní „damáckou“ prací, která vznikala pod vedením pedagoga Pavla Kalfuse. Nastudovala hru Ivy Peřinové Jak chodil Kuba za Markytou. Tato předloha, předpokládající spíše jarmareční dryáčnický projev, je pro poetickou Mirku rozhodně zajímavým protiúkolem. Zatím vnímáme především scénografické fígle, které občas působí samoúčelně. Mirka spíše poklidně vypráví, než aby se soustředila na kontrastnější rozlišení jednotlivých postav. Ale inscenace je poměrně čerstvá, tak lze předpokládat, že se s ní Mirka ještě dále porve.

Mám-li tedy shrnout oba dny strávené v Jesličkách, rozhodně stály zato a viděli jsme řadu zajímavých představení či perspektivních mladých loutkářů. A taky jsme se setkali s kamarády, což je vždycky příjemné.

Loutkář 3/2007, s. 118–120.

Bábkarská Bystrica Tour 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.