Malá, Zuzana: Z knihy džunglí: nezapomenutelné

Vezměte své přátele do Minoru na novou inscenaci Jiřího Adámka. Když vám budou ještě hodinu po odchodu z divadla zpívat „mungo mungo jéé mungo mungo“, nesmíte jim to zazlívat.

Titul zní objemně a mohl by slibovat něco výpravného. Inscenace ale vypráví mikropříběh o mungovi jménem Riki. Shrnuto: v džungli žije malé zvířátko, kterému se říká mungo, a to žere hady. Hadí žena je horší než had, ale mungo zvládne i ji. Což se obejde bez Mauglího a spol. a do jisté míry i bez Knihy džunglí.

Inscenace je zajímavá hlavně pro svou formu. Ta ji situuje na hranici divadla a zvukově-výtvarné kompozice. V slibném prázdném prostoru se neděje nic, působí jako temné pralesní pozadí, ze kterého může cokoli vylézt. Většina pozornosti je soustředěna na pět malých dřevěných „stolků“, kolem kterých jsou diváci usazeni. Ke každému patří jeden z pěti herců, který vypráví své skupince diváků. Účastníme se velmi kontaktní a osobní komunikace s hercem, a zároveň sledujeme celek, složený z pěti paralelních miniaturních akcí. „Stolky“ se dají rozložit na několik desek, kterými lze listovat jako v knize. Na jednotlivých deskách jsou upevněné pohyblivé nebo svítící reliéfy, jakoby obživlé knižní ilustrace, akvária z pavilonu tropických živočichů nebo vitrínky pro výuku přírodopisu. Jsou nesmírně výtvarné, nápadité, vyrobené z přírodních materiálů; malé pohyblivé objekty vtipně alternují klasické loutky. Jsou do velké míry soběstačné, herecká akce je neproměňuje, spíše zapojuje, rozhýbává, ukazuje. Pěkně hraje světlo, šero a tma. Jednotlivé krabice svítí, fosforeskující had je potmě výrazně větší než na světle, herci jsou nasvíceni stolními lampami.

Inscenace má dvě části. Na začátku sedí herci pohromadě s diváky a úplně civilně vykládají o mungovi, ptají se dětí a informují, o co půjde. Připomíná to doprovodný výukový program v muzeu a je to celkem milé. Na vrchu krabic leží chlupaté zdechlinky. I když je mungo v džungli hrdinou, pro naši kulturu má výhradní podobu usušeného výlisku.

Po krátkém úvodu se myšleně přemisťujeme do džungle, herci vstupují do rolí, zdechlinky se začínají hýbat. Uplatní se hlavní sdělovací způsob, vyprávění bez vyprávění: rytmizovaný voiceband, který zachází s hudebností slov, vět a zvuků. Příběh se poskládá z jednoduchých sentencí a výkřiků. Kouzlo spočívá ve slovech, která opakováním ztrácejí význam (jako v dětské hře), aby ho o chvíli později znovu nabyla. Jev „osmyslňování“ a „odsmyslňování“ slov, relativizace jejich hodnoty a kvality, je velmi zajímavý.

Je to nedramatický způsob divadelního sdělení, který kombinuje epičnost, výklad a směřuje k hudbě. Pohybu je v inscenaci velmi málo, aktéři se většinou jen shlukují do tělesa kolem mikrofonu a obcházejí divácké skupinky. Režisér svůj jevištní tvar připodobnil dokonce ke koncertu. Jeho hudebnost je ale zajímavá až v kombinaci s ostatními prostředky, sama o sobě by mohla být trochu mdlá. Půvab této formy spočívá právě v její složenosti, v šikovné a poměrně nové kombinaci prvků, zároveň v materiálové čistotě a jednoduchosti.

Klíčový je princip repetice. Voicebandová část je vlastně zopakováním a rozšířením toho, co jsme se dozvěděli už v úvodu. Neustálé opakování slov působí jako metoda vštěpování. Nabízí se otázka, co všechno je hypoteticky možné tímto způsobem divákovi vštípit. Člověk má tendenci se repeticím bránit. Nadsazeně řečeno je v inscenaci všechno pětkrát, stačilo by méně. Nevznikne-li totiž během představení dostatečné napětí, nastupuje problém s temporytmem, napětím, vývojem a gradací.

Herci jsou rovnocenní a zaměnitelní, jen Pavol Smolárik má blízko k postavě Rikiho. Líčením a kostýmy jsou stylizovaní do Indie, mají sugestivně zvýrazněné oči a jejich tmavé asijské oděvy působí tajemně. Ale je to taková Asie po česku, nekoresponduje s jejich vystupováním a výrazem. V souvislosti se složenou formou je problematické, nakolik jsou civilní, nakolik stylizovaní, nakolik „postavami“ a nakolik „interprety“. Jejich akce by s nejspíš dala nazvat zasvěcováním. Mají velmi obtížné postavení, neboť s diváky komunikují nablízko a osobně, ale se zcela jiným komunikačním rejstříkem. Je proto náročné udržet víru ve svoje jednání, když herec z těsné blízkosti divákovi několikrát opakuje pazvuk. Paradoxně když děti „ruší“ kultivovanou, stylisticky správnou češtinou. Nárok je obrovský, nepovolit své přesvědčení ani na vteřinu, protože první malé zamrazení trapnosti podkopává stabilitu celého představení. Je znát, že se zážitek z inscenace reprízu od reprízy proměňuje, mimo jiné záleží na obecenstvu. Výborně jistě funguje pro skupiny dětí; problém naopak nastává v konfrontaci s rozmanitým publikem. Inscenace je dobře vymyšlená, ale ne vždy žije. Hudebnost, kontakt, působení rytmu, nápaditost, minimalismus a důslednost jsou velkými přednostmi. Jednotlivé nápady jsou zajímavé, ale ne takové, aby na hodinu udržely pozornost při jednoduchém příběhu. Nadhozená jsou silná témata tajemství, zákonů džungle, jiných – snad nepochopitelných – pravidel. Ale nejsou rozvinuta, jsou přehlušena formou. Zvláštní je rozpor „džungle“, zastoupené spontánní zvukovostí a primitivitou v nejlepším slova smyslu, s poněkud neznělou poučností.

Divadla Minor, Praha – Malá scéna

Rudyard Kipling – Jiří Adámek: Z knihy džunglí

Libreto, režie a hudba: Jiří Adámek

Výprava: Kristýna Täubelová

Hudební spolupráce: Jan Matásek

Dramaturgie: Petra Zámečníková

Premiéra 11. května 2007, psáno ze 2. premiéry 13. května.

Loutkář 3/2007, s. 112.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.