Dolanová, Michala: Carmen z roku '07 žije na nádraží

Novinka v repertoáru královéhradeckého Divadla DRAK Carmen 20:07 je po Alence zamilované (viz článek Lucie Kolouchové v Loutkáři 1/2005) a Tajném deníku Adriana Molea (viz články Petra Pavlovského v Loutkáři 4/2006 a 6/2006), příbězích o mladých lidech kolísajících na hranici dětství a dospělosti, další v řadě inscenací určených dospívajícím dětem. Společné mají i to, že jsou to všechno inscenace téměř činoherní.

Jak tvůrci předesílají, název Carmen 20:07 může připomínat leccos; slavnou Bizetovu operu, letopočet, ve kterém žijeme, či čas odjezdu vlaku. Příběh nespoutané, svobodné dívky, která se jednoho dne zjeví a způsobí chaos v srdcích lidí, s nimiž se setká, je zasazen do prostředí libovolného českého nádražíčka. Specifikum onoho českého nádraží je zde vystiženo znamenitě: veselá parta nádražáků, která se v práci rozhodně nepředře, si v pauzách mezi nudným nakládáním krabic a přehazováním výhybek neodepře nezbytného „lahváče“. Piva se tu pije tolik, že kdyby byly lahve opravdu plné, herci by stěží dohráli představení. Ovšem jak brzy zjistíme, nejsou tito nádražáci přece jenom tím, čím se zdají být. Když totiž jednoho dne překládají náklad do vlaku směr španělská Sevilla, objeví nejprve v krabicích hudební nástroje a poté, co je začnou opatrně ohmatávat, jako by si nebyli jisti, co přesně si s nimi mají počít, i svůj pod uniformou dřímající hudební talent – a kapela z nádraží je na světě! Všeobecnou nádražáckou pohodičku, teď ještě podbarvenou brnkáním kytar a bodrým zpěvem o tom, jací jsou ti nádražáčtí hoši správní chlapíci, občas naruší nerudný nadřízený, ze kterého si ale nikdo nic nedělá; láhev piva se na chvíli strčí za záda, aby šéf neviděl, a je to.

Tajemná dívka v rudém kožíšku, s červeným báglem na zádech, ale způsobí na uniformovaném nádraží náležitý zmatek. Přichází odnikud a je jí jedno, kam půjde. Láme mužská srdce na počkání a je vidět, jak ji to baví. Místního donchuána Josefa si omotá kolem prstu tak, že Josef zapomene na svoji dívku Michalu. A nakonec tajemná kráska samozřejmě špatně skončí, protože narušovat jakýkoli řád, i kdyby jen ten nádražácký, se nevyplácí. Carmen z českého nádraží se však přece jen liší od své španělské jmenovkyně. Není to žádná femme fatale, ale obyčejná, sotva dospělá holka, tulačka, kterou pořád baví si hrát a která si stále snaží dokázat, jak je dospělá. A románek s Josefem je jedna velká hra na svádění, často připomínající kočkování malých dětí, které si právě začínají uvědomovat, že se z nich pomalu stávají dospělí.

Uprostřed scény stojí šikma představující otevřený vagón vlaku. Její podlaha se skládá ze tří částí, jež se mohou pomocí lan vyklápět dopředu. Toto pódium je ještě orámováno tyčemi s černožlutými pruhy, takže vytváří jakési kukátko, v němž se začíná rozehrávat milostné svádění Carmen a Josefa. Kapela nádražáků se schází po stranách jeviště, aby dokreslovala atmosféru. Herci pro rozehrávání akce skvěle využívají nejrůznější nádražácké rekvizity: výstražné červené praporky náhle promění Josefa ve vášnivého toreadora, který dráždí býka, do něhož se bravurně převtělil nasupený nadřízený, rudý v obličeji, s odchlíplými nozdrami a téměř pěnou u pusy, jindy zakrývají choulostivé partie nahé Carmen. Ta zase svůdně vrtí zadečkem do rytmu výstražných červených světel semaforu na železničním přejezdu. Tři nádražáci používají tyče s šikmými žlutočernými pruhy jako zbraně, když se bijí o ženu, jindy jimi doprovázejí rytmus kapely bušením do podlahy, a nebo je pomalu vystrkují mezi nohama, aby opravdu názorně předvedli svoji tělesnou touhu. Proti těmto třem nádražákům stojí tři dívky, tři Michaly, Míšy, Mišky. Roztrojení postavy Josefovy dívky bylo dobrým tahem hned ze dvou důvodů. Zaprvé tyto tři Míši svého Josefa neustále obklopují ze všech stran, trojhlasým zpěvem ho ujišťují o své lásce, defilují před ním v dětsky dojemné hře na nevěstu se závojem z igelitu a tak jen umocňují a utvrzují Josefův vzrůstající pocit, že ho tato láska opravdu dusí, že z ní není úniku. Zadruhé se jejich hlasy při zpěvu navzájem podporují. Díky tomu vyzněl jejich part mnohem jistěji než zpěv Carmen, která měla chvílemi problémy některé partie vyzpívat čistě a zřetelně.

Tvůrci se s Bizetovou Carmen poprali opravdu bravurně, když zkombinovali vysoké s nízkým, když nechali dělníky z nádraží zpívat mezi zaprášenými vagóny operu – a to vše jen jakoby mimochodem, brnkáním na kytaru, z něhož se náhle vyloupla slavná melodie. Jak je vidět, nesmrtelné operní melodie mají stejnou sílu, i když jsou zahrány několika kytarami, basou a tahací harmonikou. A originální text Jana Kašpara o veselých nádražácích a několika mladých lidech topících se ve vlastních citech, kteří řeší stejné problémy a mluví stejným jazykem jako jejich diváci, vysvobozuje zaprášenou, zakletou Carmen, pomalu stárnoucí ve zlatých operních domech.

Ještě drobná připomínka: Carmen 20:07 jsem viděla jako dopolední představení určené pro školní žáky. Seděla jsem v hledišti mezi samými sedmáky a osmáky, skřípala zuby a v duchu litovala ubohé herce. Možná je inscenace určena přece jenom dětem trochu starším, ale snad by zafungovala i na tyto výrostky, kdyby by to nebylo právě školní představení, na kterém je snad nepsanou povinností předvést před ostatními svoji vtipnost a odvahu pronášet (většinou trapné a často dost hrubé) komentáře z anonymního temného hlediště. Kdoví, dosud jsem ale moc nepochopila, jaký mají touto formou organizovaná školní představení smysl, kromě pořádného vyřádění se v pauze mezi češtinou a matikou a kromě pocitu, že do divadla se chodí z povinnosti.

Loutkář 3/2007, s. 108.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.