anonym - Malíková, Nina - Anthon, Ivan - Bernášek, Pavel: Blahopřejeme

Milý Míšo (pro nezasvěcené Emile, ale tak ti nikdo nikdy snad ani neříkal),

já vím, že se „nerad vidíš tištěnej“, ale tohle tvé zarputilé tvrzení přece platí pro tvé články a ne na tu naši redakční nehoráznost. Nevím, jakým neomluvitelným nedopatřením totiž vypadlo z Loutkáře 2/2007 ve Výročích zrovna tvoje jméno. Určitě jsi mávnul rukou a pomyslel sis něco o slávě a trávě, nebo o tom, jak to s tím loutkovým divadlem a Loutkářem dnes vypadá! Ale věř mi, že jsi i přes tohle opomenutí pro nás všechny už dávno nositelem čestného titulu „doyen“ Ústředního loutkového divadla (později Loutky, Divadla U věže a vůbec jak se to divadlo na Gorkého Senovážném náměstí za dob tvého působení jmenovalo), hercem a pedagogem pro historii moderního českého loutkového divadla nepominutelným.

Když se řekne ÚLD, kterému jsi byl celý svůj život věrný, začínají se mi do dlouhé historie této scény nutně prodírat osobní vzpomínky. Jak jsem se s tebou setkávala v uzoučkém zákulisí ÚLD v chodbičce vedoucí od nedobytné „Faustovny“ po přívětivější herecké kóje a ještě starý klub s červenými plyšovými křesly, kde se konaly pověstné vzdělávací pětiminutovky a hlubokomyslné rozpravy, jak jsem obdivovala tvou hereckou práci s loutkou (v Zlatovlásce, Slavíkovi, Šlamastyce s měsícem, v problematickém a na herce mimořádně náročném Faustovi) a pokoru a invenci, s níž jsi později přijímal i úkoly činoherní. A kolik jsem toho slyšela od tvých žáků – dodnes vzpomínají na tvou pedagogickou eruptivnost, ale taky věrnost loutce a jejím prostředkům. Mám před očima i několik našich posledních setkání – ve škole, kam jsi do „alternativního hnízda“ přišel do jedné z mých přednášek zasívat zrníčka loutkařiny včetně ukázky ze slavného monologu Krále z Kainarovy Zlatovlásky. A jak jsi mluvil na té neoficiální soukromé oslavě ke 100. výročí narození dr. Jana Malíka! A to tě mám ještě zachyceného v televizním pořadu Divadlo na cestách o proměnách Divadla Minor, kde sis opět o loutkách a práci s nimi znovu řekl své – a jak jinak, než přes loutku!

Prostě, milý Míšo, ty víš, že to s námi není jednoduché. Že se někdy nevytrácí jen ta tebou tolik uctívaná loutka, krásná čeština a vzdělanost, ale také jistá kurtoazie, která nejen podle tebe k pořádnému řemeslu patří.

Tak mi to promiň, Míšo-Emile Havlíku narozený 6. května 1927, že jsi tištěnej.

85 let Vladimíra Leštiny

17. května 2007 se dožívá 85 let prof. Vladimír Leština, loutkář, pedagog, malíř a průmyslový výtvarník. Narodil se v Úvalech, mládí, včetně záboru Sudet, prožil v Pošumaví. Studoval v Prachaticích, po válce na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy u prof. Rady, Salzmana a Lidického. Na katedře výtvarné výchovy téže fakulty pak sám působil do roku 1960.

Jako student hrával ochotnické divadlo, loutkářské zkušenosti získal po válce jako výtvarník i činný člen Loutkového divadla Umělecké výchovy. Hrál na „smíšeném“ Hronově – předchůdci Chrudimí i v prvních loutkových pořadech ČsTv. Výtvarně spolupracoval s více amatérskými soubory, dlouhodobě s edicí Divadélko a časopisem Mladá scéna. Byl ovšem také členem nesčetných přehlídkových porot. Propagoval tzv. „malé formy“. Je autorem řady scének pro plošné loutky, vycházející z lidových písní, bajek či pohádek.

Když bylo v r. 1960 při katedře loutkářství DAMU ustaveno dálkové studium pro pedagogy, se záměrem prohloubit využití loutek jako významné komunikační dovednosti, byl Vladimír Leština jedním z prvních absolventů.

V jeho osobě se šťastně spojil výtvarník s divadelním cítěním a pedagog se vztahem k malým školákům a předškolákům.

V nakladatelství Portál vyšly před několika lety dvě podnětné knížky Vladimíra Leštiny: Vytváříme loutky pro tvořivou hru dětí a Hrajeme si loutkové divadlo. Je to po dlouhé době jediná praktická literatura v oboru, bohužel beznadějně vyprodaná i v druhém vydání.

Sečteno a podtrženo: rozsáhlá celoživotní práce jubilantova byla vždy vedena snahou přinášet radost a podněcovat k tvořivé činnosti. Zaslouží poděkování a přání všeho dobrého do dalších let.

Stále mladý dědek Čečil slaví 85 let

Ing. František Čečil se narodil 4. května 1922 v Plzni, absolvoval 2. státní reálku v Plzni a po maturitě, jak velela rodinná tradice, nastoupil v roce 1941 na dráhu. Pracoval jako výpravčí v Kaznějově a v Chrástu u Plzně. V roce 1943 byl nasazen jako výpravčí do Německa.

Když se v únoru 1945 vrátil, ukryl se i se svojí manželkou Jarmilou před nálety a postupující frontou u příbuzných v Jarově. Tam objevil uložené loutkové divadlo a tak se svým švagrem Vlastíkem začal hrát místním dětem.

Koncem května byl jako výpravčí odvelen do Nového Dvora u Stříbra. V blízkých Pňovanech se zrovna v té době zakládal místní Sokol, a tak František ze členů Sokola sestavil první soubor. Další loutkářský soubor založil v Třemošné (1946) a do třetice založil loutkářský soubor v Horní Bříze (1951). V roce 1964 se Čečilovi přestěhovali do Plzně, a tak byl od roku 1974 František i členem zdejšího loutkového divadla Špalíček. Od roku 1992 je ing. František Čečil také členem Spolkového loutkového divadla V Boudě. Dělá divadlu archiváře, co je třeba opraví, vyrobí (pro loutková divadla už vyrobil desítky loutek) a samozřejmě také mluví postavy zejména „dříve narozené“. Ještě bych chtěl několika slovy vysvětlit toho „dědka“ v názvu článku. „Dědek“ se mu začalo říkat v práci po narození první vnučky a odtud se přezdívka rozšířila postupně i do loutkových divadel. Jak se toto pojmenování ujalo? Jednou přišel do loutkového divadla Špalíček na představení Františkův kolega z práce a sháněl ing. Čečila. „Inženýr Čečil? Toho neznám,“ odpověděl jeden ze členů divadla. „Vy neznáte dědka Čečila?“ „Jó, dědek! To jste měl říci hned. Ten je támhle v dílně.“

Milý „dědku“, přeji Ti k Tvému životnímu jubileu zdraví, štěstí, radosti a kupu životní síly a optimismu. Ať ještě dlouho rozdáváš radost a pohodu mezi všemi, kteří tě znají a mají Tě moc rádi. Kdybych nosil klobouk, tak ho před Tebou hluboce smeknu. Františku, díky

Loutkář 3/2007, s. 98–99.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.