Bábkarská Bystrica Tour 2018

Malíková, Nina: Fantasy, gangsterka, horror a komiks podle Petry Tejnorové

Rozhovor s režisérkou o divadle „noir“ a jeho superhrdinech

Kde jste k textu Sinclaira přišla?

Chtěla jsem udělat něco mezi fantasy, gangsterkou a horrorem zároveň, tedy výrazně stylizovanou věc s dávkami jakési „zvrhlosti, divnosti“. A tak jsem se dostala k Johnovi Sinclairovi – superhrdinovi, hlavní postavě celé řady příběhů, které napsal německý autor Helmut Rellergerd, známý spíše pod pseudonymem Jason Dark.

Je to seriálové čtení, čtení do kapsy. Stačí na Smíchovském nádraží zavítat do tamějšího antikvariátu nebo k nějakému stánku s tiskovinami a můžete si vybrat i vy. Třeba: John Sinclair mezi chapadly, Zjevení z Dartmooru, Noc černého draka… Zvolila jsem nakonec jako předlohu Labyrint, tedy díl bez rozsáhlé zápletky, která by se vlekla na pokračování. Měl svoji „unesenou krásku“ a divný svět, který je pod ulicemi města a většina lidí o něm nemá ani ponětí. Byl to svět jiných dimenzí a démonů. A tak začal vznikat scénář, ve kterém je unesena Johnova sekretářka Glenda, protože Asmodina chce získat od Johna stříbrný hřeb, kterým by mohla zabít Solo Morassa alias Doktora Smrt, neboť on jediný jí konkuruje v černé magii. Labyrintem jsem se nechala inspirovat jen volně a držela se pouze několika motivů z původního textu, který byl dost literární a chyběla mu dramatičnost. Proto jsem akceptovala jen nosné situace a v ostatním se držela souvislostí vycházejících z „noir“ poetiky, kterou Labyrint v sobě pro mě potencionálně nesl. A tato poetika mě dovedla i k dalším inspiračním zdrojům – komiksům F. Millera a samotnému filmu noir.

A co vás na tomhle komiksovém seriálu lákalo?

Lákalo mě vytáhnout a využít ona klišé, který tento Darkův brakový exces obsahuje, a svým způsobem tak navázat na F. Millera, klasika tzv. drsné školy. Chtěla jsem si pohrát s onou „poetikou“. Pro vysvětlení bych si dovolila parafrázovat slova Kamila Fily: Miller využívá brak, braková klišé ve smyslu udržování vyprávěcího „drajvu“, a to za pomoci několika jednoduchých schémat. Muži se dělí na ty, kteří bijí ženy, a ty, kteří ženy chrání. Obě skupiny mužů se především řídí svými „žlázami“, ti druzí navíc i svým vnitřním morálním kodexem.

A pak tu byla zmíněná inspirace filmem noir. Film noir nelze přesně vymezit, určit přesnou kategorii do které spadá, ani vytvořit jasný seznam filmů které zahrnuje. Ale pro přiblížení uvedu alespoň dva filmy, které s noirem otevřeně koketují a svébytně se ho pokoušejí transformovat – Lynchův Modrý samet a Zbytečná krutost bratrů Coenových. V širším slova smyslu jsem se chtěla odrazit od jeho „cross-žánrovosti“, a hlavně „antirealismu“.

Co to znamenalo v lince vaší režijní tvorby – pokus o

pohled na pokleslou literaturu?

Jelikož John Sinclair není nijak intelektuálně náročné čtení, mohla jsem se o to víc věnovat samotné realizaci. A tak jsme si společně s herci mohli vyhrát s přiznanou divadelností, oddělenou interpretací, loutkami a pohybem. Oddělená interpretace mi poskytla možnost střídat enormní detail s širokoúhlou vizí, a hlavně využívat ostrého střihu – tím pádem navodit stav neustálých proměn: loutky – akční herectví. Prošli jsme společně s herci několika stádii různých improvizací, jak slovních tak fyzických, až jsme přešli k individuálnímu zkoušení a hledání jednotlivých stylizací. Jednalo se hlavně o objevování toho, co mi určitá forma nabízí, a jak ji zvládnout, abych se cítil svobodný. Ani scénář se nedodržoval nijak dogmaticky a některé změny vznikaly přímo při zkoušení. Nakonec jsme dospěli ke společným principům, které bychom chtěli i dále prohlubovat. Vznikla pro nás taková linie divadla noir – divadla „černé krve“, které se přiznaně dívá samo na sebe a hledá ten nejlepší úhel pohledu. Hraje si s atmosférou divného eroticismu a popkulturních metafor. Čerstvě porcuje zvrhlou literaturu. Servíruje ji s dávkami persifláže, a to skrze loutky a akční herectví.

Jak přistupovali herci a oba výtvarníci k tématu a co je na něm zajímalo?

Já myslím, že jsme si prostě během zkoušení, během hledání a ohmatávání tohoto tématu, hodně užili a sami pro sebe objevovali nové věci – tak vznikla dobrá atmosféra, a tím pádem i dobrý základ pro tvorbu. Na některé slovní improvizace typu „holit ovce, dojit krávy“ nebo zkoušení obrazů jako třeba Gledna v Labyrintu, Setkání John, Démon a Suko, dlouho nezapomenu. Myslím, že byli prostě všichni uvnitř tématu a já jsem chtěla, aby to pro ně odchodem ze zkoušky nekončilo. A tak to bylo i s celou prací v tvůrčím týmu, založenou na vzájemném ovlivňování jednotlivých složek, což je pro tenhle typ spolupráce určující.

Základní tři loutky superhrdinů a kostýmy jsou od scénografky Máši Černíkové, jsou výtvarně stylizované a odkazují se až ke komiksové hypersexualitě. Je tu dokonalý hrdina John, jeho přítel Suko, kráska Glenda a Démon. Loutku Démona společně se scénou vytvořil scénograf Jaroslav Fidrmuc. A nesmím zapomenout na hudbu jako nedílnou součást všech akcí. Beatbox Jonyho Typka a Cossigův sound design přinesly Johnovi Sinclairovi další rozměr. Ještě snad když tu mluvím o hercích: existují dva Johnové, hned to vysvětlím. Nechci používat slovo alternace, protože se nejedná o alternaci v pravém slova smyslu. Johna hraje v jedné inscenaci Jakub Gottwald a v druhé Zdeněk Pecha. Podle mě tak na detailech vznikla dvě představení Johna Sinclaira. Každý z nich totiž vnáší vstupem do hry jinou atmosféru, každý z nich hraje jinak… Byl to i takový pokus o dvojí nastudovaní jedné role a zároveň „zkouška“ jak pro ně, tak i pro jejich herecké kolegy a samozřejmě i pro mě. I jejich text se v jistých nuancích liší. S jejich vstupem na jeviště se mění temporytmus jednotlivých scén, a tak se mění i reakce a akce ostatních herců.

Hledám ve vaší tvorbě spojnici mezi Sinclairem a inscenací Utrpení knížete Sternenhocha, která vzbudila značnou pozornost i kontroverzní reakce…

John Sinclair si v zásadě nežádal žádnou zvláštní analýzu, popř. hlubší interpretaci, na rozdíl od Klímova Utrpení knížete Sternenhocha. Takže při hledání inscenačního tvaru u Utrpení jsem vycházela více z Klímova textu a z věcí, které jsem v něm objevovala, šla jsme hodně zevnitř. Kdežto u Sinclaira se jednalo o radikálnější autorský zásah. Byla to taková „zvrhlost“, která dovolovala v podstatě vše, protože neapelovala na diváka sdělením. Souvislost snad lze hledat po stránce inscenační např. v přiznané divadelnosti, principu odstupu. Ten byl v Utrpení více rozehrán, protože je nastíněn i v předloze, a to ve využití rámcové kompozice nalezeného rukopisu. Tento rys byl tedy podpořen hereckou akcí, ale i jevištními situacemi, hereckou rovinou a rovinou postav.

V Sinclairovi jsem také například více „nakročila“ k loutkám, zatímco Utrpení si hrálo s celkovou metaforičností jednotlivých situací. Dále styl obou předloh, viděno v širším kontextu, nese jisté společné rysy. Utrpení na mě působilo jako předzvěst horrorů v dnešním slova smyslu. A samozřejmě v Utrpení i v Sinclairovi jsem pracovala s pohybem.

Zaujala mě pohybová stránka inscenace. V programu není uvedeno žádné jméno a přece pohyb je zde velmi podstatnou složkou. Prý jste vedle režie dělala u Sinclaira i pohybovou partituru…

Pohyb dělám vždy společně s herci, vzniká ve vzájemné interakci na základě provokace, vlastní akce herce a následné společné reflexe. Některé pohybové věci se rodí i z momentální inspirace herců a o některých mám jasnou představu už předem. Nebráním se však jakékoli vlastní herecké invenci, když je to v rámci akce, v rámci situace, beru to, vlastně na nich invenci vyžaduji, snažím se je k ní provokovat!

Loutkář 2/2007, s. 84–85.

Bábkarská Bystrica Tour 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.