Loutkar.online

Dolanová, Michala: Přehlídka sólové tvorby pro děti 2007

Přehlídka sólové tvorby pro děti 2007

O posledním únorovém víkendu, ve dnech 24. a 25. 2., se na Malé scéně divadla Minor konal 5. ročník Přehlídky sólové tvorby pro děti, jíž se zúčastnili tvůrci z Česka, Slovenska a Polska.

Mým prvním sobotním představením byla pohádka z bratislavské Bibiany v provedení Nely Dušové. Herečka nejprve představila dětem pohádkovou knížku Osmijanko, z níž vybrala jednu dračí pohádku. Od začátku zapojovala děti přímo do děje, vzala malé dobrovolníky za ruce a „putovala“ s nimi po jevišti do dračí země. Snaha zapojit dětské diváky se jí sice občas vymkla z rukou pro jejich přílišný počet a vehementnost, na druhou stranu bylo vidět, jak děti těší, když se mohou stát přímo součástí hry. Uprostřed prázdné scény se na stolku rozprostírala veliká dřevěná kniha plná obrázků, jíž herečka v průběhu vyprávění listovala. Jednotlivé stránky byly rafinovaně poskládané a s některými prvky se dalo pohybovat; sama stránka se tak stala jakýmsi minijevištěm: namalovaná brána, která se mohla otevírat, okénka, z nichž po vysunutí okenic vykukovali zvědaví lidé, továrna, jejíž jednotlivé součásti se posunovaly a otáčely. Pohádka to byla věru moderní: dvouhlavý drak, plochá dřevěná loutka s pohyblivými končetinami, si spokojeně žije v jeskyni se svojí dvouhlavou dračicí až do chvíle, kdy nad jejich hlavami proletí letadlo, které na zem vyhodí letáčky s reklamou na úžasný krém Supermlád. Dračice po něm zatouží a chudák drak se musí vydat do světa pro krém. Jeho putování je znázorněno listováním v knize. Po všech peripetiích doputuje nakonec k továrně, která tento krém vyrábí. Zde nastává opět chvíle pro děti. Ingredience do krému jsou pomíchány a ony musí do jednotlivých misek roztřídit peříčka, fazolky, barevné křídy a ořechy. Nakonec je s jejich pomocí krém vyroben a drak se spokojeně vrací za svojí dračicí. V závěru přichází vděčná pointa: drak zapomněl vzít návod k použití, proto dračice vyřešila problém po svém a krémem naplnila dorty a cukroví.

Po Bibianě nastoupil ve druhém, menším sálku Matija Solce, student KALD DAMU, který sice nepředstavil avizovanou Želvu, ale několik kraťounkých vtipných scének. Nejsem si ovšem jista, nakolik jejich vtipnost při absenci ucelenějšího příběhu ocenili nejmenší, předškolní diváci, kteří tu byli houfně zastoupeni. Na začátku sedí herec na lavičce a vedle sebe má kufřík na kolečkách s vysunovacím madlem, jenž se stává minijevištěm pro hru. V tomto pidiprostoru se líhne jeden nápad za druhým. Maketa letadla na drátku s nasvíceným trupem a s mávajícími křídly připomínající jakousi obrovskou prapodivnou mouchu, která herce jako správný hmyz neustále otravuje tím, že mu sedá na hlavu a na ramena, krouží kolem a nakonec skončí v sálajícím reflektoru. Modrý mončičák na houpacím křesílku, ozářen malou žárovičkou, která mu trčí z hlavy a deformuje tak jeho roztomilou tvářičku, čeká na svého kamaráda klokánka pronásledován pohledem tajemných očí. A mezitím si plyšový klokánek zvesela vykračuje po kufru, dokud není nečekaně zastaven u jeho madla, které se náhle stává bezpečnostním rámem na letišti. Klokánkovi je z kapsičky odebrána baterie, a on musí pro nedostatek energie zemřít. A nakonec hra s několika kostmi, které se jednoduchým skládáním a rozebíráním stávají třemi zvířátky v buši. Originálními nápady, minimalismem použitých prostředků, hravostí a poetičností bylo vystoupení Matji Solce bezesporu jedním z nejlepšího, co bylo na přehlídce k vidění, i když vše trvalo sotva 15 minut.

Dalším představením, které diváky opět přesunulo na hlavní scénu, byl Motýl Adama Walneho (Walny Teatr, Varšava), jenž měl vyprávět několik příběhů o zrození člověka. Scéna byla zastavěna nejrůznějšími miniscénkami, závěsy a velkými papírovými figurami rozmístěnými po celém prostoru, v němž v jednotlivých příbězích hrály jen její části oživované hereckou akcí. V prvním příběhu stál uprostřed scény veliký mlýnek na maso, jehož ústí s dírkami bylo zvětšeno a vytočeno k divákům. Do mlýnku herec vhodil loutečku ptáčka a z mlýnku vyšel pomocí pěny, kterou herec stříkal skrze dírkovanou plochu, člověk. Následovalo stvoření člověka podle hlupáčka: velká papírová figurína rozdělená na dvě části, s rozkládacími končetinami, polovina žena, polovina muž. Z rukou a nohou se stává studna s rumpálem a z hlavy člověk, který se do studny spouští, aby našel sebe sama. Herec velmi složitě přestavoval ruce a nohy a scénka se tak stávala poněkud těžkopádnou a utahanou. Figurína je odstraněna, a přichází další šot: malá rybka z papíru plave po namalovaném moři. Rybku sežere větší, tu ještě větší. Tu největší nakonec prořízne rybička s pilkou místo nosu. Na širém moři zůstáváme, místo rybek se tu objevuje mechanismus s hlavami třech slavných filozofů umístěnými na otáčejícím se kolečku a se dvěma kraulujícíma rukama. Ty střídá miniaturní kukátkové divadlo s dřevěnou loutkou člověka, kterého navštíví menší loutka kostry a začne s ním hrát o klobouk, pak o kalhoty a nakonec o tělo. Když vyhraje i tělo, velikost loutek se mění. Kostra dostane parametry člověka a on se stane malou kostřičkou. Poslední scénkou je stvoření zvířat. Na rámu v zadní části jeviště je natažena veliká papírová figurína člověka. Herec ubírá jednotlivé části těla, z nichž skládáním vznikají figury divokých zvířat. Veverka z nohy, želva z hlavy, muška z přirození, housenka z ruky, a ze zbytku těla motýl. Představení bylo velmi poetickým a výtvarným divadlem s obrovským množstvím nápadů. Myslím ale, že by neuškodilo určité zjednodušení, vypuštění několika scén, které byly jen drobnými epizodkami bez dalšího prohloubení (scénka s rybami, s filozofy). Takto se při přechodech herce od jedné scény k druhé celek poněkud rozpadal a ztrácel svoji lehkost a dynamičnost.

Nedělní část zahájilo představení, které se na festivalu objevuje už po několikáté, Duhové bubliny a jiné klauniády Václava Strassera z Prahy. Viděli jsme nafukování malých, větších a největších bublin, bublin napouštěných kouřem a bublin pohlcujících na kratičký okamžik malé dobrovolníky, ale jiné klauniády, kromě nechtěných uklouznutí herce na mokré podlaze, jsem nepostřehla. Děti byly z počátku nadšeny duhovou krásou bublin nasvícených barevnými reflektory, dychtivě chytaly bubliny do ruky, ale když se představení nijak dál nerozvíjelo, jejich zájem postupně opadal. K tomuto kousku mám ještě malou připomínku: kouř v bublině byl opravdu efektní, bublina ale často praskla přímo před dětskou tvářičkou a malý prostor divadélka se tak zanedlouho naplnil dost nepříjemným zápachem cigaretového dýmu.

Po Duhových bublinách nastoupilo divadlo z hlíny, Pohádka o zlaté rybce Hany Voříškové z Chocně. Dějištěm příběhu o chudém rybáři a jeho chamtivé ženě se stala stará smaltovaná vana napuštěná vodou, v níž byl z hlíny vytvořen břeh a malý ostrůvek uprostřed vody s třemi narcisy. Herečka přichází a solí vodu, která se tak stává mořem. Všechny proměny jsou velmi prosté a o to působivější. Na břehu moře se z hlíny vyloupne hlava rybářky a rybáře. Místo vlasů a vousů mají trsy trávy, hlavy jsou nabodnuty na klacíky. Loutky jsou statické, jejich pohyb je naznačen jen otočením hlavy: když jde rybář k moři, obrátí hlavu k vodě. Rybkou se stává ruka herečky, jakmile ta vezme štětec a pomaluje si ji barvičkami. Po každém splněném přání je utržen jeden květ a proměna rybářky v královnu je naznačena povytahováním klacíku, na nějž je její hlava napíchnuta. Kelímek od jogurtu se stává bazénem a plastikové hračky poddanými. Nakonec je voda zbarvena dočerna a rybářka se opět zanořuje do bahna, odkud vzešla. Pohádka O zlaté rybce byla poetickým představením s minimem prostředků, v němž hraje hlavní roli slovo vypravěčky, podbarvené šploucháním vody, a představivost diváků.

Následovalo představení O devíti měsíčkách na motivy knížky Tatiany Lehenové slovenského Divadla Piki z Pezinku, jež chtělo dětem hravou formou ukázat, jak se to vlastně má s jejich příchodem na svět. Uprostřed jeviště stojí barevně pomalovaný stolek s mnoha šuplíky a věšák. Přichází herečka Katarína Aulitisová ve vysokém stupni těhotenství, s červeným klaunským nosem a trychtýřem, na který troubí. V ruce drží hlavní rekvizitu, kulatý kufřík, na kterém je namalován z jedné strany ciferník s měsíci místo číslic a z druhé mapa světa, a jenž se stává břichem maminky znázorněným jako domeček, v němž nenarozené děťátko tráví svůj čas. Vyprávění začne herečka tím, jak se rodí děti v pohádkách. Z jednotlivých šuplíčků vytahuje potřebné rekvizity: semínko a květináč, když zmiňuje Pohádku o Malence, dřevěného panáčka z pohádky o Pinocchiovi, hrneček s hrachem z pohádky O Jankovi z hrášku. Poté se rozhodne vyprávět, jak to je doopravdy. Mluví o semínku, které do ní zasel tatínek otvorem, o kterým ví jenom tatínkové. A o tom, jak jednoho dne zjistila, že má najednou dvě srdce, jedno na svém místě a jedno v břiše. Přemýšlí o jméně děťátka, které je malinké jako myška z bříška, a rozhodne se tedy pro jméno Miška či Miško. Předvádí vtipné příhody z běžného života těhotné ženy. Kufr se otevírá a my můžeme nahlédnout „do bříška“, kde to vypadá jako v pokojíčku: peřinky, okno, vodovod, zrcadlo… a malý růžový červíček, miminko. Nejdříve je to jen drobná rukavička s jedním palcem, která se ale během posunování ručiček na ciferníku mění a roste, až je z ní děťátko, které musí maminka lákat a přemlouvat, aby se konečně narodilo. Na závěr herečka odchází opět jako klaun se slovy, že se těhotná žena svým napuchlým červeným nosem a klátivou chůzí klaunovi dost podobá. Představení bylo díky skvělému komickému herectví, které chvilkami přecházelo až do klauniády, velmi vtipné, kontaktní a přístupné i nejmenším divákům. Skvěle tak ukázalo, že i choulostivé věci, s jejichž vysvětlováním si rodiče nemusí vždy vědět rady, se dají dětem podat hravou a zábavnou formou.

Posledním představením přehlídky byla pohádka O slepičce Jaroslavy Holasové z Provodova. Scénu tvořilo velmi prosté jevišťátko s látkovou oponkou, kohoutka a slepičku ploché dřevěné loutky s pohyblivými křidélky. Jeviště mělo dvě postranní křídla, která se mohla podle potřeby otevírat do stran, na jednom s látkovým otvorem pro hlavu představujícím studánku, na druhém s látkovým stromem s našitými lístky. Slepička běží svoji chvílemi poněkud zdlouhavou cestu od studánky k nebi, zapojuje i jednoho tatínka jako prasátko a maminku jako kravičku. Nakonec přichází ale poněkud surový závěr: když se schvácená slepička vrátila s vodou, bylo po kohoutkovi… Proto si musíme pohádku ještě jednou zopakovat, ale rychleji, konstatuje herečka. Naštěstí zopakovala jen poslední pasáž, slepička si od studánky trochu víc pospíšila a kohoutka zachránila. Velmi prosté, po domácku vyrobené kulisy i loutky a jednoduchý příběh mohly rodiče inspirovat k vytvoření podobného divadélka doma s dětmi.

Děti měly na přehlídce nejenom možnost zhlédnout divadlo, ale zároveň se mohly zúčastnit divadelních dílen, kde se učily žonglovat nebo vyrábět jednoduché loutky. Dětští diváci nejsou vždy nejvděčnějším publikem a když je představení nebaví nebo mu nerozumí, dávají to jasně najevo trefnými spontánními komentáři, případně razantním odchodem. O to více se musí ocenit odvaha herců zapojit je do akce představení, kdy je výsledek vždy nejistý. Zároveň se ukázalo, že když v představení chybí ucelený příběh, který má schopnost pohltit a vtáhnout do děje, může se dětský divák po chvíli poněkud ztrácet a snad i nudit. Situaci pak musí zachraňovat vynalézaví rodiče, hračky a lízátka.

Pozn. redakce: Inscenace Divadla Piki z Pezinku není na českém jevišti žádným nováčkem. V roce 1993 za ní získala Katarína Aulitisová na festivalu Mateřinka cenu za herecký výkon a pro úplnost dodejme, že text hry O devíti měsíčkách byl otištěn v Loutkáři 11/1994.

Loutkář 2/2007, s. 78–79.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.