Josephová-Luňáková, Blanka: Sonda do deníku Luňákový

(Vybrané kapitoly o vzniku Tří mušketýrů a oslavách 60,9. výročí vzniku Pavla Vašíčka)

Polovina prosince 2005

Můj milý deníčku, chtěl se mnou mluvit Tomáš Dvořák, jestli bych prý nenapsala do plánovaný inscenace Tři mušketýři písničky. No proč ne, zkusit to můžu, myslím si. A pak se dovídám, že Mušketýři budou hraný maňáskama jako němá groteska a písničky mají plnit funkci titulků a posouvat tak děj. Je jich dvanáct! No těpic – prý do konce ledna hotový!

Začátek ledna 2006

Dneska se na nástěnce objevilo obsazení a já jsem tam psaná i jako herečka ještě s Martinou Hartmannovou, Péťou Borůvkou, se Sádlem Bartůškem, Robíkem Krouparem, Máťou Sieglem, Bobšem Holým a Laďou Sosnou. No to jsem teda zvědavá. Zatím smolím ty texty a lítám s každým zvlášť – i na Štědrý den – za Pavlem Vašíčkem, kterej mě dramaturgicky vede. A přísně. Vždycky přinesu text a bojím se, že je to blbý, on si ho dlouho čte a nic neříká, jen funí. A když už je to pro mě neúnosný, tak se na mě podívá, pak zase zpátky do textu a funí ještě víc. Pak se mnou polemizuje o jednotlivých slovíčkách, který většinou neobhájím, a tak vymýšlím jiný výrazy a obraty. Jednou mi hodil na hlavu celou písničku. Ale něžně.

Aby toho nebylo málo, nějak se nemůžeme dohodnout s Michálkem Vanišem, který skládá muziku. Každý jsme zatím někde úplně jinde a myslíme si o tom druhým, jak nám to vlastně ztěžuje a kazí. Že já blbec do toho šla. (On si to stoprocentně říká taky!)

Polovina ledna

Udělali jsme si v divadelním baru Brčko takovou čtenou „předzkoušku“, abychom jako věděli, která bije, a do 20. února, kdy se už začne zkoušet regulérně, měli čas vymýšlet konkrétní situace nebo gagy. Scénář totiž obsahuje jen to, co se obvykle píše do závorek a jakýkoliv repliky tam chybí. Řeč maňasů má být takové to drmolení, jak se tomu říká „svahilština“. Zatím nevíme, kdo co bude, prý tak trochu všichni budou všechno, podle toho, kdo zrovna bude mít volný ruce. Ivánek Nesveda vyrobil krásný loutky a – pozdrav Pámbu – je jich přes třicet. Škoda, že nám Ježíšek nenadělil další pár rukou. Sice by z nás byly zrůdy, ale pana režiséra by to potěšilo.

20. února

Písničky jsou tak nahrubo v cajku, nakonec jsme se s Michálkem srovnali a pobratřili. Dokonce už i Bobeš, Laďa a Máťa, který budou hrát na dudy, tahací harmoniku a na bicí, začali korepetovat a všichni se tvářej, jako že se jim ty výtvory líběj. Tak snad jsme s Michálkem už vopravdu konečně správně vykročili… A máme první zkoušku. Ve zkušebně v dílnách postavil Ivánek konstrukci a nás šest herců se tam pokouší vtěsnat, což jde v přítomnosti Sádla („kam šlápnu, tam šlápnu, kam praštim, tam praštim“) jen velmi těžko.

Mám něco s hlasivkama a jenom sípu. Když Tomáš řekne, ať zatím vezmu d´Artagnana, chápu to „zatím“ jako než se ukáže, kdo v týhle soubojový scéně bude mít čas loutku d´Artagnana převzít. Jenže pak jsem pochopila, že Tomáš to „zatím“ myslí do tý doby, než se ukáže, jestli d´Artagnana může hrát ženská nebo ne. Uf! No to jsem nakonec ráda, že jsem přišla o hlas, protože než se mi zase vrátí, budu mít čas se s touhle drastickou možností vyrovnat. Na jednu stranu mě ta nabídka tak rajcuje, že bych o ni nerada přišla, ale na druhou stranu se bojím, že na to nemám a že to nepůjde…

Začátek března

Zoufalý hledání a přitom tolik srandy! Hlavně s Borůvkou a jeho bábou, co prodává špiritus. Nechat Borováka improvizovat a povolit humor na scéně, znamená, že už si celou zkoušku ostatní ani neškrtnou. Stejně by ani nemohli, protože se řežou smíchy.

Konec března

D´Artagnan už mi zůstal, ale nevím, jestli by bývalo nebylo lepší, kdybych tu příležitost nikdy nedostala. Huhlám hlubokým hlasem, abych byla za chlapa, ale prý je tak d´Artagnan nesympatickej dědek a královna zas mužatka… Nevím, hledám, trpím, potím krev. A většina ostatních asi taky. Kromě Borováka, který to prý zatím jedinej vyhmátnul, máme potíže s řečí. Abychom se přiblížili „svahilštině“, tak buď nahlas pronášíme podtexty a schválně je komolíme, anebo se snažíme vytvářet neexistující slova, který perfektně vyslovujeme. Jenomže tím, jak se na to soustředíme, totálně spláchnem jasnej obsah toho, co se má sdělit. Takže loutky vedou dlouhý nesmyslný monology a dialogy, ale nikdo neví o čem a proč. Jak to udělat, aby to fungovalo?!

Začátek dubna

Co pamatuju, žádná inscenace se ještě nikdy tak dlouho nezkoušela. Pokoušíme to projíždět v tahu, ale prostornej stan, ve kterým hrajeme, se najednou zrádně zmenšil, jak jsme do něj natahali všechny dekorace, loutky a rekvizity. Děs v očích a propocený až na kost se pokoušíme stíhat přestavby a hned hrát, jako by se nechumelilo, loutky na obou rukou. Občas někdo „mluví“ postavu, kterou vodí někdo jinej a sám si u toho vodí loutky, který mu zas dabuje další kolega anebo sám přeskakuje z jedný role do druhý. Schíza!

Polovina dubna

Přišel se podívat Pavel Vašíček a konstatoval, že „svahilština“ v našem podání absolutně nefunguje a je nesrozumitelná. Vypadá to prý, že všechny vystupující postavy jsou mentálně (a někdy i fyzicky – díky našemu loutkářskému umu) postižený. Něco se s tím musí udělat. Ale co?!

Týden před premiérou

Hledáme nový prostředky. Vyřazujeme nic neříkající blábolení a necháváme jenom vlastní jména, citoslovce a výzmanotvorný jednoduchý výrazy, jako třeba „tanyny tanyny“, „hačačá“ nebo „čísy čísy“. Všechno převoráváme a ztrácíme se v tom. Tomáš škrtá a zkracuje kdeco, Robík pořád bojuje s tím, kdy má říct „bum“ a kdy „bác“ a kdy „bumbác“, už si na futro napsal taháka, ale není mu to nic platný.

Generálky

Zveme dětské rodinné příslušníky, nejlíp ty, který nikdy nečetli ani neviděli předlohu, a snažíme se z nich vytáhnout, jestli vůbec chápou příběh. Až na to, že o královně mluvěj jako o „tý holce“ a myslej si, že Ludvík je její tatínek, to kupodivu docela pobrali.

28. duben – premiéra

No hele teda pocem – vono to snad bude fungovat!

První květnový týden

Že to vopravdu funguje, se přesvědčujeme denně, kdy Mušketýry dvakrát za dopolodne hrajeme pro školy. Všechno sledujou, řehtají se, baví je to. A nás taky! Navíc celej tenhle týden hrajeme uvnitř kláštera v Plasích, a tak to má zvláštní kouzlo. Jen bacha, ať neonemocníme: já hraju například nacpaná do dvou svetrů, pod dlouhou sukní mám tlustý kamaše a na nohou kozačky s kožešinou. Pak mezi představeníma vylezeme ven, vysvlíkneme se z tý zimní výstroje a opalujem si sejrový tělíčka v sálajícím slunci.

Polovina června – Skupova Plzeň

Z deseti cen udělenejch na festivalu jich polovinu dostali Mušketýři: režie, dramaturgie, scénografie a texty a hudba k písničkám! Škoda, že už tolik let nepiju, to bych se určitě zpumprdlíkovala!

Konec června – Přehlídka evropských regionů v Hradci Králové

Úspěch! Tleská nám Venda Poul a Taťa Vyšohlíd a Petr Pavlovský a jánevimkdoeště… Bože, to je krása, když člověk smí hrát v něčem, co se lidem líbí!!!

Září – festival – Bánská Bystrica

Hlavní cena a Cena diváka! Fíha!

V tomtéž měsíci

Velký ohlas na plzeňské mezinárodní přehlídce Divadlo 2006!

4. listopad – Praha – Přelet nad loutkářským hnízdem

Hrajeme na malé scéně v Minoru dvakrát – a další gratulace! Prý na nás bylo už tři neděle předem vyprodáno. Já se z toho picnu…

Leden 2007

Poprvé po čtrnácti letech existence ankety Divadelních novin Inscenace roku, ve které hlasuje 99 divadelních kritiků, vyhrála naše inscenace Tři mušketýři. Poprvé tak zvítězilo loutkový představení a imaginárně tak porazilo Mozartovu operu La Clemenza di Tito inscenovanou v Národním divadle a Shakespearova Hamleta v podání Dejvickýho divadla. Juchů ejchuchů!

Někdy nedávno v pondělí večer

Po čtyřech týdnech pauzy hrajeme večerní představení. Hrůza! Jsme totiž navzájem tak provázaný, že když jeden něco zvorá, přenáší se to jako řetěz z jednoho na druhýho a táhne se to až do konce. Temporytmus tady hraje o vteřiny. Tomáš nás pěkně sprdnul a měl recht. Co z toho plyne? Oprašovat a neusnout! Jó, je to šichta – a ten úspěch je strašně zavazující. Hlavně aby to teď pokaždý nebyly nervy, že budeme podlejzat laťku… Ale ty jediný víš, můj milý deníčku, jak jsme poctivý a pracovitý a skromný a jak nás to moc baví a že (jak by řekl klasik Čada) důvěru v sebe vloženou nezklameme.

21. února

Přišel nám do divadla dopis z Nadačního fondu cen Alfréda Radoka, kde nám píšou, že Mušketýři byli dvakrát nominovaný. Jednou v kategorii česká hra a podruhý jako inscenace roku. To všechno se musí někam zaťukat, jen ne na dřevo, to shoří, jak říkávala moje maminka, tak radši na čelo, jako že na něco blbýho! Jinak to není možný…

… a vlastně – co je to dneska za den? Uplynul přesně rok a den od první oficiální „mušketýrské“ zkoušky.

A Pavel Vašíček má narozeniny – ne jen tak ledajaký.

Je to kulatý Pavel Vašíček!

Můj milý deníčku, dohnalo mě to k zamyšlení, co všechno vlastně o Pavlovi vím a co si o něm myslím a tak… Svěřuju to jedině tobě, deníčku, protože vím, že ty takovou pravdu uneseš a nikomu ji nevykecáš (ani Malíkový v Loutkáři)! Mám ráda jasno, a tak to shrnu do pár bodů:

Proč je kulatý… Jednak slavil kulatý narozeniny, navíc i šestka i nula jsou kulatý – to ostatní bude spíš záležitostí nevyladěnýho jídelníčku.

Co se o něm už publikovalo… Že ve čtyřech letech dostal k Ježíšku loutkový divadlo a od tý chvíle pro něj všechno ostatní přestalo existovat. V pěti letech se naučil číst, aby to nebylo jen takový šmrdlání s loutkama a aby mohl uvádět tištěný texty se vším všudy, jako třeba „vejde zleva – v závorce hněvivě“… Hrál doma rodičům celý dlouhý hodiny a byl tak zapálenej, že třeba ani nepoznal, když se taťka s mamkou uprostřed hry svezli na parkety a po čtyřech vysublimovali do vedlejšího pokoje…

Co mi o sobě vyprávěl… Že když mu byly čtyři roky, začal taky navštěvovat Loutkový divadlo závodního klubu Závodů Jana Švermy, pozdější Jitřenku. O tři roky později se tam přihlásil jako herec. První rolí byl sice jen „hlas dětí za oknem“, ale kariéra stoupala rychle: titulní role ve hře Míšův nový zub (role zubu nikoliv Míši) a Sněhurčino otrávené jablko, postupně se dostal i k mluveným rolím, například v zákulisí křičel „my chceme sůl, my chceme sůl!“. Tehdy taky prvně navštívil Divadlo Radost a byl okouzlen řadou inscenací: Kainarovou Zlatovláskou, Borisové Tajemstvím zlatého klíčku, který tou dobou bylo označený jako „vrchol světovýho loutkářství“, nebo Sojkovým Brokátem, princem z pohádky. Nadšený Pavlík prohlásil, že se jednou stane jeho režisérem tohoto divadla. Slib dodržel… Když jako dvaadvacetiletý nastupoval, čtyři herci, kterým jako dítě tleskal, byli připravený pracovat pod jeho taktovkou.

Co od něj získal časopis Československý loutkář už v roce 1956… Dopis mladého loutkáře

Vážení soudruzi redakce Čs. loutkáře!

Jmenuji se Pavel Vašíček a chodím do 3. třídy. Mám velký zájem o loutkářství, a proto jsem od ledna m. r. začal Váš časopis odebírat. Něco Vám o sobě napíši. Zajímat se o loutky jsem začal roku 1954. Tehdy jsem hrál málo a špatně. Teď hraji loutkami 25 cm a mám jich dvacet. 30. září minulého roku jsem začal letošní sezónu hrou Kašpárek jde do světa. Je to moje první sezóna. Skládá se z her Diamantová sekera, Ježibaba, čert a Kašpárek, O čem král doma nevěděl, Potrestaná pýcha, Lenoch a sojka, Princezna Barka, Kašpárek a Škrhola pobaví vás sami dva, Koranto a Špadolíno, Tři přátelé po 10 letech a Popelka.

Jsem členem loutkové scény ZK Závodů Jana Švermy v Brně. Již jsem třikrát hrál. Na váš časopis se vždy velmi těším. Zdraví Vás Pavel Vašíček, Brno.

Co je mi záhadou… Odkud se to v něm bralo? Možná by se kořeny daly vytušit někde u dědečka, učitele a přítele Jiřího Mahena, kterej napsal asi šest knížek a kromě toho v předválečným Brně pravidelně publikoval divadelní kritiky.

Co jsem o něm nevěděla… Že v dobách studií na konzervatoři hrával na kytaru a na klávesovou foukací harmoniku. Zkoušku z kytary prý paradoxně složil tak, že hrál na foukací harmoniku Dům u vycházejícího slunce a na kytaru ho doprovázeli spolužáci. Pakárna.

Co o něm možná ví loutkářská obec… Že už ve třetím ročníku loutkářský katedry DAMU dostal nabídku angažmá do Divadla Radost, kde pak působil v letech 1969 – 1979. A užíval si to, protože se mu toho dost povedlo. Tak třeba: Brdečkův Žito kouzelník, Ghelderodovi Slepci, Durrenmattův Dvojník, Speranského Krása nevídaná, exupéryovská montáž Prosím, nakresli mi beránka, Hrubínův Špalíček, Malíkův Míček Flíček…

Za co by mohl být zapsán do Guinessovy knihy rekordů… No právě za počet uvedených Míčků Flíčků. Jestli se nepletu, tak jich celkem bylo pět: 1978 v brněnský Radosti, 1980 v hradeckém DRAKu, 1985 v Západočeském divadle v Chebu, ve stejným roce zase v DRAKu a v roce 1988 v pražském ÚLD. Tak mě tak napadá – nejde už o závislost?

Co o něm určitě ví loutkářská obec (protože to vim já)… Že byl po odchodu z Radosti chvíli na volný noze, kdy během dvou let vytvořil jedenáct inscenací. Přijal hostování v Hradci, v Liberci a na Kladně. Taky ovšem pochopil, že kdyby tímhle tempem pokračoval, tak se zničí, a tak když přišla nabídka stálýho angažmá z Plzně, neváhal a bral. Nastoupil v roce 1982 a zůstal dodneška. Mezi jeho největší „špeky“ na plzeňský scéně patřily určitě Balada z hadrů (na její úpravě se podílel i Jiří Suchý), Poklad baby Mračenice, Podivuhodné odpoledne doktora Zvonka Burkeho…

Co o něm celá loutkářská obec asi neví… Že upravoval texty pro televizní dabing, například seriál o rodině Smolíkově, že působil jako rozhlasový režisér, přeložil knížku slovenský autorky Marianny Grznárové Pásli ovce valaši a napsal pohádku pro Divadlo Radost Můj deštník je jako balón, kterou převzal a natočil i Český rozhlas.

Co mi špitnul do ucha… Že jakožto odchovanec realistickýho a iluzivního loutkovýho divadla, kterýmu jako dítě beznadějně propadl, ho musel později teoreticky odsoudit jako naprosto chybný. No neni to pikantní?

Co ho na loutkovým divadle rajcuje teď jako dospěláka… Asi jeho historie. A historie plzeňskýho loutkářství obzvlášť. No divte se tomu, když už od svých sedmi let louská jedno číslo Loutkáře za druhým a když dočte, začne zas pěkně od začátku… Jen díky tomu ho dneska můžete v noci probudit a zeptat se, kdy měla „světovou“ premiéru Kainarova Zlatovláska. Ve vteřině vypálí: 25. 12. 1952!

Co ho naplňuje mimo divadlo… Kdyby prý svůj byt neopustil, má do smrti co číst a co si promítat. Má doširoka otevřený hudební srdce – miluje sambu, francouzskej šanson, jazz, Janáčka, Martinů, z četby má rád třeba detektivky.

Co jsem se doslechla od jeho ženy Zdeničky… Že je Pavel při poslechu hudby, čtení knih nebo sledování filmů stoprocentně koncentrovanej. Zdena zas prozměnu s oblibou zapomíná klíče od bytu, což je nepříjemná kombinace, protože se pak zaboha nemůže dozvonit ani dotlouct. Zabírá jedině to, že v celým domě vyhodí pojistky. V zoufalství se pro tuto operaci rozhodla jednou jen tak zkusmo a od tý doby sází na jistotu a praktikuje ji běžně.

Jak ho vidím… Jako planoucího muže hořícího zaujetím při každý první čtený zkoušce, kdy sedím a ani nedutám, aby mi neuniklo jediný jeho slovo pronášený s láskou a vášní zapálenýho dramaturga.

Co si u něho nedokážu představit… Že by kdy sportoval. A přece: prý plaval, bruslil a jezdil na kole!

Na co si vzpomínám… Na několik excelentních večírků ve starý Alfě… pak taky na jarní a letní setkávání u Nesvedů ve Zruči na zahradě: vedro, na stole jídlo, plno vína, kolem pobíhající a vřeštící děti, za stolem sedící a vřeštící dospěláci, muži rozepnutý košile, ženy odhalená ramena, všichni pak na hlavě slamáky… hrabalovská idyla…

Kdy se ho bojím hezky… Když se vítáme nebo loučíme nebo si děkujeme a sevře mě v náručí, až to křupne. Nadvakrát (kosti zvlášť a lebka zvlášť).

Kdy se ho bojím nehezky… Při každý jednotlivý repríze Blázna a smrti, kdy z moci režiséra potažmo hlavního dozorce usedne do hlediště a bezprostředně po představení mně dává připomínky (jak jsem zase byla „zaťatá“).

Kdy se na něho těším… Pokaždý kdykoliv a kdekoliv, mimo reprízy Blázna a smrti.

Kdy je mi ho líto… Když neví, jakej čudlík má zmáčknout na mobilu (ale on to dokáže!).

Co v něm evokoval obrat „Kulatý Pavel Vašíček“… Čtyřverší inspirovaný Boženou Němcovou, který na něho prý sedí jak ulitý: „Sud kulatý, občas pije, na co šáhne, všecko zryje.“

Co mi na sebe prozradil… Že ho divadlo baví pořád, ale jen dělat. Dívat se už míň… Musím prý ovšem zvážit, že v životě už viděl několik tisíc představení.

Co bych mu přála… No tak teď nevím, jestli další tisícovky představení. Aby to nebral jako provokaci… Tak spíš klid. Takovej ten vnitřní. Protože když má člověk klid uvnitř, pak už se kolem něj může dít cokoliv a jeho ze štěstí nic nevyvede. Tak snad jen to…

Loutkář 2/2007, s. 75–77.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.