Weinlich, Karel: Vážený pane řediteli, milý Miloši

Vážený pane řediteli, milý Miloši,

stejně tak, jako vždycky, když jsem se na Tebe s obdivem díval, i tentokrát jsi mě předběhl. A já v tom fofru nestačil ani poděkovat nejen za sebe, ale i za nás všechny, pro které jsi v dobách, které nebyly vždy lehké, byl takovým sluníčkem, ke kterému jsme se chodívali hřát. Vím, že ani Ty jsi to neměl lehké, ostatně jako v celém svém životě, ale ni mrknutím očka jsi nedal nic znát. A já nádoba hříšná jsem žasl, s jakou tolerancí a shovívavostí jsi poslouchal mé výlevy a stesky, se kterými ses dozajista ne vždy mohl ztotožňovat. A já přesto sobecky, bez ohledu na Tvé problémy, zneužíval tyto desetiminutovky, abych vždy nalezl v Tvých laskavých očích rozhřešení. Nikdy jsem o tom nehovořil, ale za ty plamínky v tvých očích alespoň dodatečně dík.

Hodnotit Tě jako uměleckou osobnost a pokračovatele legendy nemohu. Generace vědí své a učení odborníci to nesčíslněkrát popsali. Tak snad jen malou vzpomínku, za kterou také dlužíme. Bylo to v dobách nevalných, kdy jsme se těšili na Tvá noční představení pro kolegy. Nejen proto, že jsme se tam setkávali s těmi, s nimiž jsme se setkat chtěli, ale hlavně jsme odcházeli s jiskřičkou naděje, že se to přežije a bude líp.

Loutkář 2/2007, s. 73.