Černý, František: O Kirschnerově humoru a jeho věrnosti loutkám

S Milošem Kirschnerem jsem se sblížil už v šedesátých letech. Byl mi sympatický. Měl jsem rád i jeho humor. Velmi jsem si vážil toho, že dovedl po Skupově smrti prodloužit život Spejblu a Hurvínkovi. Miloš si zase zřejmě cenil toho, že jsem vždy souhlasil s tím, aby Spejbl a Hurvínek dále žili, zatímco někteří lidé tvrdili, že po smrti Skupy měli umlknout. Já jsem si ale naopak myslel, že by bylo neodpustitelnou chybou tyto loutky, schopné bavit lidi různých zemí i všech generací, zlikvidovat. Byl jsem přesvědčen, že tu máme co dělat s loutkovými typy svým způsobem nadčasovými, které je možné modifikovat v proměnách času jako třeba kdysi Harlekýny, Pieroty a Hanswursty. Miloš Kirschner, který už ku konci života Skupova obě loutky mluvil, měl ideální předpoklady pro jejich uchování. To ostatně rozpoznal už sám Skupa, když jej kdysi dokonce písemně označil a potvrdil za svého nástupce. Kirschner byl nejen vynikající loutkář, schopný virtuózně animovat marionetu, ale i humorista. Byl to umělec přirozeného humoru, vtipný a inteligentní glosátor velkého i malého světa, že byla rozkoš jej poslouchat. Jeho humor se však v letech, v nichž jsme žili, mohl naplno projevit spíše mimo jeviště než na jevišti, kde nutně musel dávat dobrý pozor na každé slovo, aby nevyvolal proti sobě nepřízeň. Poznal jsem Miloše i v důvěrných nekonečných sezeních, která např. při Skupových Plzních trvala až do svítání, při nichž nás fantasticky bavil, takže jsme se už ani smát nemohli. Kirschner byl prostě originál. […]

Miloš mluvil Spejbla a Hurvínka snad ve třiceti jazycích, protože měl mimořádný jazykový cit; naučil se jej mluvit dokonce i japonsky. Měl jsem jednou možnost slyšet řeči obou slavných loutek po japonsku pro pražskou kolonii Japonců a nestačil jsem se divit, jak se dcery a synové Nipponu jemně bavili snad každou pronesenou větou. Teprve za Kirschnera se obě loutky opravdu rozběhly do světa. Snad největšího ohlasu dosáhly v obou tehdejších německých státech a také – právě v Japonsku. Kirschner se stal v zahraničí jedním z nejznámějších českých umělců druhé poloviny 20. století, vyhledávaný i televizí, filmem a rozhlasem. […]

V šedesátých letech začali se Spejbl a Hurvínek ukazovat divákům i s vodiči, na počátku tedy s Milošem Kirschnerem a Bohuslavem Šulcem. Program Amorosiáda (1956) byl velkým úspěchem poskupovského – tedy Kirschnerova – Divadélka S+H. Živáčkům, činohercům v loutkové inscenaci, se však Miloš bránil. Zůstal, k mé radosti, věren loutkám. […]

S Milošem jsem mohl o všem, co mě trápilo, o všem, co tížilo naši zemi, vždy mluvit zcela otevřeně, vím tedy, co si doopravdy myslel. Je mi jen líto, že nemohl svůj mimořádný smysl pro humor naplno uplatnit v divadle. Takový dar humoru jako on měl v druhé polovině 20. století z českých umělců opravdu jen málokdo.

Loutkář 2/2007, s. 72.