Bábkarská Bystrica Tour 2018

Středa, Jiří: Momentky s Milošem Kirchnerem

Válečná generace, myšleno ta z druhé světové války, to neměla rozhodně lehké. Ovšem loutkové divadlo se Na Korábu, v Praze Libni, hrálo, pokud to jen šlo. Ke konci války musel však Miloš Kirschner vyměnit Kašpárka za černou uniformu útvarů Technische Nothilfe, které Němci používali při odklízení trosek po náletech spojeneckých bombardérů. Po únorovém bombardování Prahy, bylo to na svatého Valentýna 1945, tahali z trosek stovky mrtvých. To byla drsná škola osmnáctiletého mladíka. Mládež v té době nebyla ještě tak cynická, ale stejně ty uniformované mladíky pobavil únik drobné zvěře, zejména plazů, z malé ZOO ve vinohradské Grébovce, která také dostala přímý zásah. Ani se moc nesnažili pochytat přeživší zvěř. Přáli jí svobodu, když přežila nejhorší.

Jako režisér Divadla S+H jsem míval povinné dozory. Jednou za mnou přiběhl inspektor hlediště, že do desáté řady na kraj posadil paní Vlastu Matulovou, členku činohry Národního divadla, a abych informoval Miloše Kirschnera, že přišla za ním. Zastavil se mi doslova dech a podlomila kolena. Vždyť já jsem ji ve svých šestnácti až osmnácti letech přímo zbožňoval. Znal jsem všechny její filmy, všechny role na jevišti Národního divadla, obdivoval její úsměv, její chůzi. Co jsem se nastál u vrátnice Stavovského divadla, abych ji viděl zblízka. Když jsem se trochu vzpamatoval, běžel jsem za Milošem a informoval ho. „Tak ji po představení zaveď ke mně do kanceláře a něco ji povídej, já přijdu hned.“

„Ty s ní máš nějaké svazové jednání?“ zeptal jsem se přihlouple. „Co blázníš? Vlastička je moje dávná láska.“ Vyvezl jsem paní Vlastičku výtahem do kanceláře, prohodil několik vět a hlavně jsem se užíral závistí, co všechno ten Kirschner ve svých jednadvaceti stihl. Ale ono mu to šlo také proto, že byl náramně podobný božskému Gerardu Philipovi. To se člověk ani nemohl divit, že se do dvojníka Fanfána Tulipána zamilovala i členka Národního divadla.

Miloš Kirschner byl ve všem náramný puntičkář. Jeho příslovečná schopnost ovládat jakýkoliv světový jazyk byla všeobecně známá. Němčina, angličtina, francouzština, domluvil se pochopitelně rusky, ani japonštinu nepapouškoval, ale začal gramatikou, aby pochopil její tvar. Pustil se i do menšinového jazyka. Bylo to někdy v 50. letech, kdy je pozvali do Belgie. Pořadatelé kladli důraz na to, aby představení odehrál ve vlámštině. Jak známo, hovoří se zde francouzsky a nizozemsky – tedy vlámsky. Kirschner dřel vlámštinu několik dni. Dialogy Spejbla a Hurvínka měly být perfektní. Odehrál první, druhý dialog a v sále bylo naprosté ticho. Propotil se až ke konci představení. Nic nechápal. Vždyť dialogy měly všude náramný ohlas. Tady mu bouřlivě zatleskal jeden novinář. Vysvětlení bylo jednoduché, ale pro Miloše šokující: v sále seděli francouzsky mluvící Valoni.

Stará generace ještě pamatuje, že štamgasti měli u holiče svoji vlastní břitvu a u hostinského vlastní půllitr. Když jsme si v Tokiu našli útulnou hospůdku, kam by se dalo zajít po denní šichtě dvou představení, setkali jsme se s dosud nepoznaným. V prosklené skříňce měl náš japonský hospodský rozložené lahve whisky a na každé byla cedulka. Světák Kirschner hned věděl, o co jde, a zatímco my jsme objednávali po sklínce s ledem, on si poručil půllitrovku té nejlepší whisky. Zhrozili jsme se, jak dopadne. Pil střídmě a po dvou sklenkách si nechal láhev uložit i s vizitkou do prosklené skříňky. Něco jsme za ten měsíční pobytu v Tokiu upili. Možná, že už to byla druhá či třetí lahvička, ale potěšující bylo to, že když jsme se po dvou letech do Tokia vrátili, whisky s vizitkou Miloš Kirschner, ředitel Divadla S+H, byla v prosklené skříňce ještě z poloviny plná a čekala na svého pána.

Jednou jsem vezl Miloše Kirschnera autem z Německa domů do Prahy. Dost jsme spěchali, měl v Praze druhý den nahrávání. Zdržení na vlakovém přejezdu před zpuštěnými závorami je vždycky zdlouhavé. Vyrazil jsem, když závory nebyly ještě v polovině, a to už na mě na druhé straně mával dopravní plácačkou německý policista. Přicházel komisně k autu a vytahoval z kapsy pokutový blok. Sklonil se ke staženému okénku, aby mi oznámil výši pokuty, když po mé pravici zahlédl Miloše Kirschnera. V tom okamžiku zmizel přísný výraz a dopravák se rozzářil. Přešel k okénku mého spolujezdce a s úsměvem požádal Mistra o podpis. Dostal samozřejmě Milošovu fotografii i se Spejblem a Hurvínkem. Policista měl radost a já kliku. Vždyť on byl tehdy ještě před Gottem nejpopulárnějším Čechem v obou německých státech.

O jazykových schopnostech Miloše Kirschnera už byla řeč. V Hamburku jsem byl přítomen v rozhlasovém nahrávacím studiu, kam si Miloše pozvali, aby jim v tříminutovém přímém vstupu řekl něco veselého. Než zavřeli zvukotěsné dveře z režie do studia, stačil ještě Miloš poznamenat: „Dvacet sekund před koncem mi dejte znamení.“ A tak vesele improvizoval v němčině, a když mu bliklo červené světýlko, ukončil výstup potřebnou pointou. Inu, jak jednoduché, když člověk umí.

Rád vařil. Měl na repertoáru množství specialit a pro každou specialitu potřebné ingredience. Měli jsme u něho nějakou společnou práci ještě s režisérem Michalem Čechem. A on že udělá meruňkové knedlíky. „S tvarohem nebo se skořicí?“ otázal se nás. Já se rozhodl pro sypaný tvaroh, mladší kolega pro skořici. S chutí jsme se pustili do jídla. Knedlíky byly znamenité, jenom jsem cítil nějakou orientální vůni, skořici nepodobnou. „Tak, jak chutnalo?“ ptá se hostitel. Já byl spokojen, jen režisér Čech skromně podotkl, že ještě nikdy nejedl meruňkové knedlíky sypané kari kořením. Ale snědl je. Panu řediteli nešlo přece dát košem.

Možná, že si herci dříve také záviděli vyšší platy, větší popularitu a že se ten druhý častěji objevuje na obrazovce, ale když Miloš Kirschner pozval v roce 1981 pražské divadelní kolegy na speciální noční přehrávku inscenace V Praze je blaze (uskutečnilo se po 23. hodině) byl sál v Římské ulici zaplněný do posledního místečka. Jmenovat jednotlivé herečky a herce, režiséry, autory, komponisty, zpěváky, výtvarníky, kteří se v té době zabývali zábavou, by bylo pošetilé. Byli tu všichni. A přišli spontánně a stejně uvolněně a upřímně se bavili. Jeho humor hřál, nebyl drastický, byl naději pro příští dny.

Miloš Kirschner kolem sebe šířil neuvěřitelné množství energie, ale i tak silný zdroj potřebuje nějakou zpětnou vazbu. I on musel mít kolem sebe lidi, kteří uměli přinést inspirací, nové podměty. V takový okamžik se divadlu dařilo. Divadlo je však v těchto vazbách neúprosné. Příjem inspirace je časově omezený, opotřebovává se, musí přijít nový impuls. Mnohonásobně to platí v divadle s tak dlouholetou tradicí. Miloš se potřeboval po určité době obklopit novými lidmi. Když jsem do Divadla S+H nastupoval, mnozí mi předvídali, že nevydržím víc než rok, dvě sezóny. Byla z toho dekáda společné práce, ale v polovině této spolupráce se přece jen dostavilo popisované oslabení obapolné inspirace. Lidské vazby zůstaly, umělecké spěchaly každá jinou cestou.

Loutkář 2/2007, s. 71.

Bábkarská Bystrica Tour 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.