Kosová, Petra: Krvavé koleno

Z hlediště se ozývá takový vřískot, že by nezasvěcenec za dveřmi přísahal na vraždění neviňátek. V plzeňské Alfě se ale hlavy nestínají, herci dětem jenom vyhrožují: Krvavým kolenem Arnošta Goldflama. A je to věru povedený kousek.

Nejprve text. Goldflamovy Pohádky pro zlobivé jsou posbírány z různých koutů, poznáváme například Osmého Johna a Krvavý koleno z Velice amerických pohádek. V Hradci Králové, kde Arnošt Goldflam svoji montáž režíroval, byla inscenace stažena. Také proto je třeba ocenit odvahu Alfy při výběru látky – případným stížnostem ze strany učitelek se zřejmě divadlo nevyhne.

Ještě větší poklonu si zaslouží dramaturgická práce s texty: nejsou jen řazeny za sebou, některé prolínají celou inscenací, ale vůbec ne na úkor srozumitelnosti. Naopak, jednotlivé postupně rozkrývané příběhy zpevňují vazby konstrukce a podílejí se na zábavném, všudypřítomném napětí. Výhružka krvavým kolenem z úvodu dojde na konci naplnění; harmonikář postupně ve slokách jarmareční písně prozrazuje příběh s kozou; představení opakovaně avizovaného obecním rozhlasem se v závěru diváci dočkají. Sláva dramaturgovi Pavlu Vašíčkovi, který navíc ponechal i prostor režisérovi Petru Vodičkovi, aby v práci s textem dále pokračoval podle vyvíjejících se potřeb inscenace.

Zdařilou montáž korunuje Vodičkova režie. V první řadě výborně funguje nápad situovat pohádky do vesničky ani zdaleka ne střediskové, zato plné podivných a podezřelých týpků; do jakési „Černé Lhoty“ (navrhuji vybydlené sudetské Nemanice, neboli Wassersupe, Český les – tam se to klidně všechno mohlo stát). Loutky se objevují jen v jedné z pohádek, která je současně v dynamicky rozjetém představení vítaným a poetickým ztišením, aby pak naplno vyzněly další následující „břesknosti“. Jinak režisér a herci pracují s důslednou stylizací a v žádné z pohádek se neopakují. Mění se i atmosféra a nálada jednotlivých kousků, obskurní víska ovšem stále spolehlivě pojí místa činů. Kamenem úrazu se mohlo stát zhmotnění krvavého kolene: ale žádný strach, v Alfě našli řešení, které spojuje vtip i děs. To je nutné ponechat bez vysvětlení; proč podle vyzrazovat pointu?

Vesnici výborně slouží kostýmy i výprava, jednoduchá a přitom velmi proměnlivá. Tu autobusová zastávka, pak světnice s dítětem v kolébce, nato vrata statku, hned zas dvůr. Proměny divák ani moc nevnímá, autorka výpravy Renáta Pavlíčková – alespoň z hlediště to tak vypadá – nedělá z herců kulisáky a nenutí publikum, aby jim při každé přestavbě drželo palce. A nelze zapomenout na kašírovaný kopec, neboli hřbitov. S vrátky – ta poslouží jako temné podsvětí či krematorium, kam lze z kolečka vysypat mrtvou matku. Svíčkové báby po hrubém povrchu kopce – hřbitova neodolatelně škrabou hrabičkami, kříže přibývají…

A ovšem hudba Jana Matáska. Hned na startu na publikum udeří, přijdou první hrůzné tóny; už v tuto chvíli začínají děti s rozkoší ječet. Naproti tomu optimistické melodie k trampskému Nebojsovi nenesou jedinou tíži chmur. Hudba baví a slouží věrně celku.

A teď výkřik: Herci! Kde začít? Nejspíše excelentní Blankou Josephovou-Luňákovou, která důvěrně srostla se svojí postavou babky až démonické. Velká gesta, dramatický úvod s dětskou ručičkou trčící z hrobu. A pak hned fenomenální vyprávění Mušího domečku, který zbytek vesnice hraje: totiž postupně se všichni cpou do autobusové zastávky, až ji zboří. Při té příležitosti postavy představí sebe a prostředí, takže se divák pohodlně zorientuje. Dále Toník Procházků, který evidentně s velkou chutí přijal všechny svěřené různorodé herecké úkoly. Rozsochatí Petr Borovský a Martin Sádlo Bartůšek s lehkostí využívají své bohaté herecké možnosti a v závěru si jako Rudla a Rudla grandiózně rozehrají poloimprovizovaný Pláč nad utopenou myškou. Ale výčet nekončí: jsou tu ještě přesvědčivé hřbitovní báby Mileny Jelínkové a Martiny Hartmannové, rozehrávačky několika pohádek. Je tu miláček dětí, „sprateček“ Robert Kroupar a zároveň miláček dospělých „kamarád Nebojsa“. Krátkozraký harmonikář Vladimír Sosna, jehož pokřivená postava z Nebojsy patří společně s Bartůškovým jednorukým mládencem z Bezhlavýho starce k nejděsivějším postavám inscenace. A další, včetně Neviditelného herce Vladimíra Čady, který hlásí obecním rozhlasem a uplatňuje přitom svoji schopnost udělat i ze štěku nezapomenutelný zážitek.

Tak a teď: pro koho Krvavé koleno je? Nejvíce docení inscenaci asi dospělí, kteří při závěrečném vystoupení Rudly a Rudly škemrají polomrtví smíchy o milost. „Velcí“ diváci si navíc vychutnají i bonusovou pohádku Na dalekém severu přezdívanou divadelníky Pizda, která je, jak pravil po premiéře v Alfě Arnošt Goldflam „stejně jako v Hradci vyndavací“ a hraje se jen ve večerních hodinách. Půvabný přídavek a je rozkoš pozorovat diváky zírající na atypickou loutku a nevěřící, že to, co vidí, je opravdu to „to“ (tedy Pizda).

Ještě k dospělým. Alfě se v poslední době daří vyprodávat večerní představení úspěšných Tří mušketýrům a diváci si – snad! – začnou zvykat na to, že loutkové divadlo může přinést požitek nejen dětem. Krvavé koleno má všechny předpoklady navázat na úspěch Tří mušketýrů, je na místě připojit modlitbu a doufat, že to vyjde.

Ale nechme dospělé, Krvavé koleno je určeno především dětem, které si představení prožívají po svém. Spontánně a hlučně, inscenace je skutečně napínavá a vtipná a působivá, takže se smějí, bojí se a vřeští. Stojí za to vidět představení i s nimi. A nejlepší je, když se dědek rozběhne s useknutou rukou do hlediště: i zadní řady vstávají a křičí „nééé“ s průhlednou touhou, aby Toník Procházků doběhl s tou hroznou věcí až k nim. To je důležitá ilustrace toho, co se při Krvavém koleni v hledišti Alfy děje: je to o naplněných snech dětí, které se rády hezky bojí. A Krvavé koleno jim s pochopením a ve vynikající divadelní kvalitě servíruje strašidelné pochoutky, kterých se jinde jen tak nedočkají. Pokud vůbec. A co je ještě podstatné. Současné vnímání smrti je většinou pokřivené, snaha o její vytěsnění nebo – co hůře – její využívání pro kýčovitá melodramata nemá s přirozeným během života nic společného. Ale je dobré přiznat, že smrt je. Že je neoddělitelnou a nepopiratelnou součástí života. Je dobré přiznávat smrti váhu i ve výchově; tím spíše, když tu tíži pomáhá nést humor.

Alfa je nyní ve výborné kondici a Krvavé koleno to dále potvrzuje. Kromě triumfujících skvělých Třech mušketýrů má řadu dalších inscenací, jež jsou důvodem k hrdosti. Patří k nim i Betlém, který v Alfě předloni nastudoval právě Petr Vodička. Jeho režisérský talent je velký a nesporný. Tak snad nenaplní své hrozby; totiž že už se režii věnovat nebude.

Divadlo Alfa, Plzeň – Arnošt Goldflam: Krvavé koleno a jiné pohádky pro zlobivé…

Režie: Petr Vodička j. h.

Dramaturgie: Pavel Vašíček

Výprava: Renáta Pavlíčková j. h.

Hudba: Jan Matásek j. h.

Premiéra 5. března 2007, večerní premiéra 9. března 2007.

Loutkář 2/2007, s. 63–64.