Bábkarská Bystrica Tour 2018

Malíková, Nina: Tolosa - Titirijai 2006

Tolosa je v Baskicku. Dostanete se do ní nejlépe letadlem ze sousedních měst zvučných jmen, která známe i u nás: Bilbao, St. Sebastian. V Tolose se běžně nemluví španělsky (zasedání UNIMA, na kterém byla bohatě zastoupena i latinskoamerická sekce z Argentiny, Mexika, Brazílie a Venezuely, bylo výjimkou), ale baskicky. Je to jazyk, o kterém mi zasvěcenější kolega Jaroslav Blecha říkal, že je blízký kavkazským jazykům. Když jsem se snažila v autobuse vysvětlit, že jedu na festival „titeres“, nikdo mi nerozuměl. Měla jsem říci „Titirijai“. Festivalem loutkového divadla s tímto názvem skutečně žilo celé město. Bylo vyzdobené plakáty, vlajkami i cedulemi přehledně označujícími hrací prostory. Dobře zavedený a organizovaný festival zajímal nejen zahraniční účastníky, ale těšil se značné pozornosti i místních obyvatel.

Městečko Tolosa s kavárničkami, které se mění večer ještě na tančírny (ne diskotéky!), připomíná v mnohém atmosféru francouzských vesnických bister, jak ji známe ještě z francouzských černobílých filmů z poloviny 20. století. Muži hrající karty obklopení nezbytnými kibici, dámy setkávající se večer u své čtvrtky či kávy a do toho všeho děti včetně kojenců v kavárně, a to i v pokročilé večerní hodině. A klid, který nevylučuje vášnivé diskuze. Na všechno je tu dost času, lidi mají čas si posedět, zahrát karty, vypít víno a popovídat.

V téhle atmosféře představili Španělé to, co považovali i s ohledem na mezinárodní publikum za nejlepší a také nejsrozumitelnější. Už loňský ročník tohoto festivalu i jeho historii i atmosféru popsal Jaroslav Blecha (Loutkář 1/2006, str. 38 – 39) přesně. Pokud jde o tvorbu pro děti, která byla reprezentována hojně i tentokrát, nekonají se zde žádné zázraky. Většina produkcí je jen veselou „puťovkou“ hlavního hrdiny, okořeněnou nezbytnými písničkami. Hraní na mikroport už se stalo všeobecným jevem, výtvarná úroveň ve své barevnosti hledá inspiraci i stylizaci většinou v disneyovské filmové produkci. Na festivalu, z něhož jsme měli možnost vzhledem k zasedáním vidět jen část (festival probíhal ve dnech 25. 11. – 3. 12. 2006), mě zaujala představení dvě: Muž, který se stal čápem (Ul hombre ciguena) a Melodrama.

Inscenace Muž, který se stal čápem (soubor Titiriteros de Binefar z Aragonie) by se dala označit jako moralita s ekologickým rámcem, ale tím bych vytkla přezíravý postoj před závorku. Je to sice pravda, ale tak jednoduché to ve vlastní inscenaci přece jen nebylo. Svět přírody reprezentované čapí rodinou, je zde citlivě vnímán mladou dívkou. Oč víc ji tento svět přitahuje, o to hůře prožívá zásah civilizace do této poklidné idyly. Do světa přírody totiž proniká člověk, konkrétně jím budovaná dálnice v tomto opuštěném koutě. Shodou okolností hlavním aktérem celé stavby je právě dívčin otec. Generační konflikt (v představení hraje skutečně protagonista Paco Paricio se svou dcerou Evou) se tu mísí s konfliktem ekologickým, aby inscenace nakonec dospěla k trochu nečekanému, ale poetickému konci. Otec se postaví proti svému okolí, přijímá dceřin odlišný pohled na civilizaci a pomalu, téměř jako v obřadném magickém tanci začíná mávat pažemi – stává se z něj muž-čáp. Srozumitelný příběh hraný dvojicí herců byl do značné míry jímavý svým nekomplikovaným poselstvím a především výtvarnou formou. Stylizované loutky vycházely ve své materii z předmětů denní potřeby a byly směsicí poetické metafory, hraček či rekvizit s výraznou další pohybovou a zvukovou funkcí. Inscenace ověnčená několika prestižními španělskými divadelními cenami se těšila značnému zájmu diváků a její dramaturgie, výtvarná podoba i ohlas byly pro mě rozhodně z jiného soudku než ostatní festivalová představení pro děti.

Dospělým byla určena jemně lechtivá inscenace Melodrama hraná souborem Eugenio Navarra z Katalánska. Maňáskárna beze slov byla ve své podstatě jedním z příběhů červené knihovny.

Na počátku vidíme stíny dvou navlas stejných mužských figur. Posléze se stíny promění v trojrozměrné figury a jejich popotahování kulis mezi dvěma paravány. Už zde je předznamenání celé následující situace: jeden z podivných „pánů“ neustále tomu druhému něco z pracně stavěné scény krade a odnáší si to na „svůj“ paravánek. Tak jako krade části dekorace, posléze krade i spoluhráčův život, přesněji řečeno jeho smysl, jímž je jeho láska k mladé chudé a naivní dívce. Melodramatem je dojemný příběh dívky váhající mezi dvěma nápadníky. Ta se samozřejmě nerozhodne pro toho trochu nemotorného, ale hodného, ale naopak pro sukničkáře a flamendra, který ji získá běžnými svůdnickými triky (milostné dopisy, růže atd.). Neřestný párek pronásleduje na souši i na moři odmítnutý snoubenec, aby byl nakonec nejen přítomen dívčinu zhanobení (vášnivá milostná scéna v hotýlku), ale i její sebevraždě. Dívka však nezahyne, ujme se jí bohatý stařec, po kterém vzápětí získává hlavní hrdinka velké jmění. Znovu se na scéně objeví proradný floutek, který je přitahován jejím bohatstvím. Dívka se však sice mezitím už kajícně navrátila k zavrženému snoubenci, ale osud rozhodne jinak. V souboji se oba rivalové vzájemně zastřelí.

I tentokráte to byla vynalézavá forma, která dodala ironicky nazřenému sentimentálnímu příběhu punc výjimečnosti. Děj probíhá střídavě většinou na jednom z paravánů, ale také na obou simultánně. Je zde také možnost přecházet z jednoho paravánku na druhý. Na jednom paravánku tak můžeme někdy vidět jen část těla figury a na druhém (za pomoci dublera) její pokračování. Na jedné scéně vidíme zezadu hlavní hrdinku odhodlávající se ke skoku a na druhém paravánu tutéž figuru zároveň z anfasu předkloněnou z okenního rámu. Je to představení jako stvořené (a snad i koncipované) pro nějaký zahraniční festival – snad jen s jedinou připomínkou: přes brilantní vyhrávky maňáskových scén bylo pro diváky jejich opakování někdy přece jen trochu dlouhé.

Výstava španělského loutkářství Ventána al títere libérico (Okno do španělského loutkářství)

Kapitolou samou o sobě byla zajímavá a dobře připravená výstava španělského loutkářství (včetně katalogu v angličtině španělštině a baskičtině). Byla rozsahem velmi obsáhlá a zahrnovala historii i současnost španělského (a v jednom případě i portugalského) loutkového divadla od dojemně insitních kočovných divadélek s primitivními „dupáky“ z 19. století až po ukázky práce Joana Baixase (legendární Mori al Merma s autentickými skicami loutek a kostýmů Joana Miró a plátnem z performance Joana Baixase La terra prenada) z konce 20. století. Největším překvapením pro mne byly historické loutky Polichinella, které jsem si dosud spojovala výlučně s francouzským prostředím. A pak ještě jeden zázrak pro historika loutkového divadla: na vlastní oči jsem viděla proscénium kryté množstvím vertikálních železných drátků, které vytvářejí průhlednou oponu. Jejím smyslem je krýt drátky v hlavách a rukách loutek, aby iluze „jako živé“ byla dokonalá. Doposud jsem to znala jen z literatury a z popisu představení např. v Anglii na konci 17. století a ejhle! v 21. století jsem viděla až dojemně primitivní verzi divadel s kdysi mnohem zářivější a slavnou minulostí.

Prostor pro tuhle výstavu v nejhezčí historické části Tolosy je rozhodně výzvou pro „Okno do České republiky 2007“ a zejména pro Moravské zemské muzeum, které by zde mělo předvést reprezentativní ukázku loutek, dekorací a dalších artefaktů ze svých pověstných sbírek.

Nalákala jsem vás dostatečně pro návštěvu Baskicka a Tolosy? Tenhle kout Španělska stojí určitě za vidění i mimo loutkářský festival. A to jsem určitě ještě na něco zapomněla.

Loutkář 1/2007, s. 33–34.

Bábkarská Bystrica Tour 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.