Bábkarská Bystrica Tour 2018

Dolenská, Kateřina: Teď už vyprávím jenom pitevní historky

Filip Jevič, talentovaný herec a neméně talentovaný režisér, sběratel divadelních cen (Erik 2003, Mateřinka 2005, Skupova Plzeň 2006). Přesto se rozhodl od divadla vzdálit a s vervou sobě vlastní se dal na studium fyzioterapie na 2. LF UK. Na úvod našeho povídání jsem se ho nemohla nezeptat, čím chtěl být, když byl malý – doufala jsem, že zjistím, proč se jeho neklidná duše zmítá mezi uměním a medicínou.

Možná je to pro mě charakteristické, ale mám pocit, že jsem nikdy neměl jedno jediné vysněné povolání. Pamatuji se, že jsme si jako děti hráli na doktora, vím, že mě bavily zabijačky a práce s masem, ale neuvědomuji si, že bych měl nějaký trvalý cíl, kterého bych chtěl dosáhnout. Už v tom je patrná roztříštěnost mých zájmů (smích).

A jak ses tedy dostal k herectví? Navštěvoval jsi alespoň nějaký dramatický kroužek?

To až později, protože mým prvním velkým tématem byl sport. Atletika, fotbal a ze všeho nejvíc florbal. Měl jsem velké štěstí, že jsem se dostal do Tatranu Střešovice, nejlepšího týmu, který tehdy v republice byl. To byla moje střední škola. Pak jsem se ale dostal na DAMU a věděl jsem, že už to dál nepůjde. Můj poslední zápas s Tatranem byl vítězný, získali jsme třetí titul, ale od té doby už jsem hokejku pořádně nedržel v ruce. A takovéhle úžasné věci se mi děly pořád.

K divadlu jsem se dostal náhodou. Moji bratranci se účastnili inscenování vánočních her a jeden rok jim někdo chyběl, oslovili mě ke spolupráci, a tak jsem se seznámil s divadelnickou rodina Mišků – s režisérem Františkem Miškou, jeho manželkou Ludmilou Píchovou a dcerou Michaelou Miškovou – a dělal jsem divadlo s nimi. To mi bylo čtrnáct, takový ten smutný věk, kdy jsou kluci ještě malí a holky už hezké, věk pubertálního probouzení, které jsme si kořenili divadlem. Nejdřív jsme hráli autorské věci a potom třeba Dürrenmattova Urfausta nebo Shakespearův Večer tříkrálový a Dva šlechtice z Verony.

To byla činohra?

Ano, to byla normální činohra, já jsem o loutkách tenkrát neměl vůbec potuchy. Jako mnozí jiní jsem dělal přijímačky na činohru i na alternu – na činohře si mě ve třetím kole Boris Rösner nevybral, ale vybral si mě Jan Borna a ten mě posléze nasměroval úplně ke všemu.

A hlásil ses ještě na nějakou jinou vysokou školu?

Samozřejmě že ne, jako správný frajer. (smích) Měl jsem v záloze jenom VŠCHT, kam se nemusely dělat přijímačky. Stačil dobrý průměr a maturita z chemie a matematiky.

Takže jsi vsadil jenom na DAMU.

Po představeních za mnou chodili lidé, usmívali se a plácali mě po rameni… Tenkrát v mých necelých dvaceti letech to bylo konečně konkrétní nasměrování, protože jsem tehdy ty medicínské geny ještě tak silně necítil a divadlo bylo v mých představách ideálním prostředkem, kterým lze něco předávat. Ale o fyzioterapii jsem se prý už tehdy zmiňoval, jak mi nedávno připomněly spolužačky na našem třídním srazu.

A našel jsi během studia to, co jsi v divadle hledal?

Já jsem si tu školu pro sebe už od začátku definoval jako koncentrovaný čas, ve kterém se můžu věnovat jedné věci. Já jsem vlastně divadlo vůbec neznal – trošku jsem do něj nahlédl v tom našem amatérském spolku, ale jinak jsem do divadla nikdy moc nechodil. První léta školy jsou pro mě spojená především se setkáním s Janem Bornou – to je ten styčný bod, který mi dal nejvíc nejenom divadelně. Ale když na to takhle zpětně vzpomínám a porovnám to hlavně s tím, co jsem se stihl naučit za poslední tři měsíce na medicíně, tak si říkám, že jsem ten čas mohl tenkrát využít daleko účelněji. Kdybych ho věnoval opravdu studiu divadla, tak bych toho o divadle věděl mnohem víc a mohl bych si vybírat z daleko větší formální škály. Dalším charakteristickým znakem studia bylo období dospívání, ten přerod, když člověk vyjde ze střední školy. To už nebyla taková ta první puberta, ale spíš postupné získávání základní životní sebedůvěry, proces atakovaný všemi těmi rozežíracími mechanismy studia herectví. To člověka absolutně znejistí, až najednou vůbec neví, jak to tehdy v amatérském souboru dělal. Vzpomínám si, jak nás pan Borna nechal dělat Tylovo vidění, Sušilovo slyšení, což je jeho specialita a dělá ji s každým ročníkem. To si musíš vybrat nějaký výstup z divadelní hry, dostaneš tři prakťáky, vybereš si loutky a teď něco sehraj. A nastoupily ty nekonečné hodiny strávené nad textem a hlavní otázka: „Co tam vlastně budeme dělat?“ Ta nejistota, kterou člověk trpí během prvních let studia a potom vlastně pořád, je strašná. Herci vždycky vypráví o svých studiích jako o proflámovaných letech největší svobody. Já ale nemůžu říct, že bych z té doby měl takový pocit, protože k tomu patřilo třeba to, že jsem za ty čtyři roky studia nebyl pro samé zkoušení třeba ani jednou na horách.

Bral jsi to asi příliš poctivě.

Jako vždycky všechno, to je ten problém (smích). Ale je fakt, že při studiích na DAMU svým způsobem žiješ. Ale co si budeme povídat, herci dělají spoustu jiných věcí, než že by vysedávali na seminářích. Ale na DAMU se to tak vážně nebere a záleží spíš na tom, jak působíš na jevišti. Na medicíně když nevíš, že nějaký sval vede tudy a upíná se sem, a protože vede takhle, dělá tohle, tak se to nedá jen tak okecat. Prostě se to musíš naučit.

Co podle tebe loutka vyjádří líp než herec? V čem je její přednost nebo naopak nevýhoda? Koneckonců první velký úspěch jsi slavil se svou školní loutkovou incenací – pohádkou Dlouhý, Široký a Bystrozraký.

Chápu loutku jako jeden z výrazových prostředků v kompozici celé inscenace. Myslím, že jsou určité metafory, kde ta loutka dokáže mnohem víc než herec. To už říkal pan Krofta. Další cestu k loutce podle mě představuje pojetí, které pro mě zastupuje hlavně pan Makonj – zjednodušeně řečeno rozdvojování duše herce a loutky. Problém této cesty spatřuji v tom, že musíte dlouho hledat text, ve kterém vám to funguje. Další cestu bych nazval „staroloutkářskou“ a vychází ze situace „jsme jenom dva a ve hře je patnáct rolí“. Zrovna tenhle problém jsem řešil ve své poslední inscenaci O rackovi a kočce, která ho naučila létat. Dále jsou loutkové principy, které pomáhají divadelně doslovit určitou situaci. Když například v inscenaci Janka Jirků Vánoce aneb Příběh o narození vyleze Herodes z vozítka, kde byl celou dobu zavřen, a má na sobě takový zvláštní spacák a vypadá v něm jako červ, tak je to čistá metafora, která vede k rozehrání jasné situace přímo v obrazu.

A poslední pohled na loutku, který používám především na VyšeHrátkách, je zkoumání hranice mezi loutkou a hračkou.

Takže nemáš jednu jedinou „tvůrčí metodu“, ale zkoušíš a hledáš, co ti zvolené téma nabídne.

Vždycky vycházím z tématu a proto nutně potřebuji dobré texty. Nedokážu si ale nic napsat sám, tedy kromě nějakých kratičkých scének, což je i jedním z důvodů mého odchodu od divadla. Já ty věci totiž nepíšu spontánně, ale spíš si je dávám za úkol jako ve škole. Základem je pro mě vždycky silný příběh, od něhož odvíjím svou koncepci.

Jenomže ti tu sice říkám, co si myslím, že k práci potřebuju, ale vezmi si vznik mých dvou posledních inscenací – jak se liší teorie a praxe. V inscenaci Orient-expres jsme s Martinem Packem dostali jako zadání masky a pohyb, a byla tedy zadaná forma, nikoli to téma. A nebo mi dali text Racka a řekli, že z toho má být komorní inscenace nanejvýš pro dva herce.

Takže pracuješ hlavně podle zadání.

No, to je strašné zjištění. (smích) Vzal jsem to s tím, že mě ten rackův příběh uchvátil a oni vydrželi čekat rok a půl, než na to budu mít čas.

To zní blbě, viď? Podle zadání… Naštěstí mám i nějaká svá vytoužená témata.

Po škole jsi nastoupil do angažmá v Divadle Minor. To ti jenom herectví nestačilo, když jsi se ještě přihlásil na režii?

Nám ješitným mužům toho nestačí… Svoji diplomku jsem začínal slovy „jsem tzv. racionální herec“, což s sebou nese jisté výhody, ale i nevýhody. Neustále přemítám, co hrát a jak hrát, a pořád mám tendence do zkoušení mluvit – se mnou opravdu není lehké pracovat. A když jsem byl na herectví ve třeťáku, tak mi Borňák navrhl (smích) – zase to bylo zadání – abych zkusil zrežírovat pohádku, a tak vznikl Dlouhý, Široký a Bystrozraký.

Zkrátka tě pořád provází dobré náhody.

Já jsem si před naším rozhovorem zkoušel svůj život pro sebe nějak formulovat a přesně tohle jsem zjistil.

Ale abych se vrátil – DŠB jsme nazkoušeli během pěti týdnů, ale připravoval jsem to asi rok. Nevěděl jsem tehdy o režii vůbec nic. Nejprve jsem si vybral nějakou anglickou pohádku o obrovi a prstenu s nápadem, že ten obr budou lidé a to ostatní loutky, zkrátka to první, co tě napadne. Můj laskavý konzultant Borna mi na to jenom řekl: „Filipe, zkuste ještě hledat, máme přece spoustu pohádek…“ a dodal, že on dělá témata, která ho třeba rozpláčou nebo se jim strašně řehtá, protože u nich cítí silné emoční napojení. Od té doby se této rady držím a spousta věcí je tak mnohem jednodušší. Nicméně díky jeho osvícenému zásahu jsem se znovu rozhlédl a napodruhé přinesl Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého.

Když ses po škole, bezpochyby plný ideálů, zařadil do běžného divadelního provozu, bavilo a naplňovalo tě to, nebo jsi měl po čase pocit jakéhosi otupění a zmechaničtění?

Já myslím, že to v určité míře nastane u každého a je to řekněme přirozený fyziologický proces – je úžasné, jak se v medicíně rozlišuje na fyziologické a patologické, a tedy buď je to normální nebo se „něco děje“ – u mě to samozřejmě nastalo také a asi po dvou letech to na mě dolehlo s plnou silou. Stál jsem v portále, připravoval se na výstup a říkal si: „Co to tady proboha děláš?“ A uvědomil jsem si, že je mi 24 a už mi začíná takové trauma. Tehdy začala moje vnitřní nespokojenost, která nejdřív vyústila v to, že jsem šel studovat režii.

A ukončil jsi to studium režie?

Udělal jsem to poctivě. V září jsem složil bakalářské zkoušky a už nenastoupil do magisterského stupně. Úžasný okamžik byl, když jsem si potom ze své brašničky, ve které nosím index, vytáhl ten damácký a nahradil ho tím ze 2. lékařské fakulty. Celé to moje životní rozhodnutí bylo najednou v tom jednom jediném gestu výměny indexů.

Mně se ostatně všechno prolíná, jako když do sebe pevně zaklesneš prsty. Už na konci třeťáku DAMU, když jsme měli jít do Disku, za mnou a Kristýnou přišel Janek a nabídl nám angažmá v Minoru.

A tedy zase nastala jedna z dobrých náhod ve tvém životě.

My jsme si na začátku s Jankem říkali, že to budou naše tovaryšská léta a že se budeme postupně to divadlo učit. Jako první jsme udělali pohádku Karkulka a červený balónek, potom Píseň písní a Cirkus Harampádím, který už má asi sedmnáctou verzi. Vůbec jsme nevědeli, co tenhle žánr obnáší. S Jankem jsme nakonec vytvořili celkem pět inscenací, přišli jsme s ním i odešli, takže zase je to takové pěkně uzavřené.

Ještě se vrátím ke tvé herecké kariéře. Na poslední Skupovce jsi dostal cenu za herecký výkon v inscenaci Vinnetoua – za roli Old Shatterhanda. Moc mě to potěšilo, protože si dodnes pamatuji premiéru, kde jsi během písničky o Old Shatterhandovi jako o absolutním greenhornovi vzal do ruky kytaru, která se ti během písně úplně rozložila. Až do přestávky jsem přemýšlela, jestli to bylo schválně nebo ne, protože jsi to ustál se stoickým klidem a výrazem, že tohle se zelenáčům prostě stává. Když ale přišli o přestávce technici a začali tu kytaru zase dávat dohromady, tak mi došlo, že to tam asi nepatřilo…

Jsou takové momenty, kdy promluví múzy, a tohle byl jeden z nich. Intuitivní zvládnutí situace…

Já jsem měl totiž zase jednou štěstí v tom, že když si mě Janek přivedl do Minoru, tak mi dával role psané přímo pro mě – nechal mě třeba hrát v milostné dvojici s Týnkou. (smích) A například ten zmiňovaný Cirkus Harampádím mě naučil vyjít na jeviště a prostě tam být – to chce jednak drzost, nezkušenost, ale hlavně to člověka naučí, jak ustát situaci – třeba zrovna to, že se ti přímo před lidmi rozbije kytara.

Měl jsi z té ceny radost?

Jasně že měl… Potřeboval jsem dovršit svůj loutkářský hattrick. (smích) Každé ocenění pohladí ješitnost a cena od lidí z oboru samozřejmě dvojnásob. Já se jen snažím ty ceny nepřeceňovat.

Takže už nemáš v divadle o co usilovat a jdeš dál – vlastně je docela svazující, že jsi svou kariéru nastartoval tak strašně rychle.

Musím o dům dál, teď už by to se mnou v divadle šlo jenom dolů. (smích) Víš, umění musí být podle mě spojeno s jakýmsi vnitřním přetlakem a já ho prostě necítím tolik, abych to mohl dělat pořád – a to je další kamínek do mozaiky mého rozhodnutí.

Teď už dohrávám jen pár inscenací. Navíc mi Minor umožnil vybrat si, které to budou, za což má můj velký dík, a to mě baví. V poslední době hraju nejradši v Bruncvíkovi, ačkoli to poslední, páté zkoušení s Jankem bylo snad ze všech nejtěžší. Navíc pro mě bylo klíčové v tom, že jsem něco ukončoval a věděl jsem, že dál už nebudu zkoušet nic a musím tomu tedy dát všechno. Podobně jsem si o adventu užíval hraní Anděla z inscenace Vánoce aneb Příběh o narození, kterou považuji za jednu z Jankových nejlepších. Vánoce se hrají už čtvrtým rokem a každý další rok mám pocit, že se dostávám do Anděla hlouběji a dokážu si s ním víc hrát – v téhle chvíli mě divadlo baví nejvíc.

Které své režijní práce si nejvíc ceníš? Co tě v režii posunulo tak jako v herectví Cirkus Harampádím?

Tam to ještě nepociťuju. Zatím jsou to jenom schody nahoru a vždycky po půl roce hraní inscenace vidím tu obrovskou možnost, kterou jsem nevyužil. Hrozně těžko se mi kouká na vlastní režie – v kontrastu s tím, jak si užívám herectví. DŠB, které už má na kontě asi 80 repríz, bylo takové první režijní cítění, naprosto intuitivní, jako když člověk hraje první roli v amatérském souboru. Myslím si, že jsem v režii na spoustu věcí přišel, ale na daleko větší spoustu zatím ne. Je to smutné, ale režijně zatím ještě suverénně stát neumím a mám pocit že se s tím pořád moc lopotím.

Přitom tvé inscenace působí docela lehce – například Orient-expres, kde studenti v maskách jakoby nic odtančili zapeklitý příběh dvanácti vrahů ve vlaku – těžkopádnost v tom rozhodně nebyla.

Jenomže jsi viděla povedené představení. Teď jsme hráli dvě představení před takřka prázdným sálem a najednou mi to přišlo všechno dlouhé, a vyčítal jsem si, že jsem nevystavěl hercům lepší krycí pojivo dramatických situací. Sleduješ, jak přebírám anatomické metafory? (smích) Teď jsem se hodně snažil při práci na inscenaci O rackovi a kočce, která ho naučila létat. Zase vidím věci, které musím ještě doladit, ale už toho snad tolik neschází. Protože tak jako jsem si chtěl v Bruncvíkovi završit své herectví, pokusil jsem se o to samé při režírování Racka.

Příběh racka a kočky nese jasné poselství, které ale místy sklouzává na hranici moralizování. Na tvé inscenaci mě zaujalo, že v místech, kde jsem cítila, že to začíná být přes míru, tak jsi to okamžitě odlehčil nějakou jevištní akcí.

Podobný pocit jsem měl totiž i já, když jsem to četl. Ale doufám, že tam to poslání zbylo, vždyť kvůli němu jsme to celé dělali.

A jak se tví pedagogové smířili s tím, že jsi jim z ničeho nic utekl?

Já jsem jim to všem vysvětloval a oni to všichni úžasně pochopili a říkali, že mi drží palce.

Řekněme tedy, že u divadla pro tuto chvíli skončíš – završil jsi herectví, ukončil režii – a vrátíš se pouze, když se u tebe zase dostaví ten nezbytný vnitřní přetlak?

Je to tak. Nevím o ničem, co bych si teď chtěl zkusit, a tak chci věnovat čas intenzivnímu studiu, protože mě to poznávání hybnosti lidského těla neuvěřitelně baví. Když jsem popisoval panu profesoru Klímovi, proč chci jít pryč, tak jsem mu říkal, že mám pocit, že člověk v životě řeší nějaké dramaturgické oblouky a já jdu jenom o jeden oblouk výš – z divadelního na životní – a až tam se snad moje genetická výbava spojí, protože máma je lékařka, strejda, děda…

… Zrovna jsem se chtěla zeptat, jestli nejsi z lékařské rodiny nebo proč sis zvolil zrovna medicínu.

Jsou celkem tři větve, které mě vytváří. Zmiňovaná medicínská, potom umělecká – tu mám po své úžasné pratetě, hvězdě prvorepublikového filmu Zitě Kabátové, a třetí pedagogická, to jsou zase sestřenice a waldorfská škola…

… a to je to vyšehrátkové divadlo jako hra.

No, a je to venku (smích). A až teď mám pocit, že se mi to všechno spojí ve fyzioterapii. To je hrůza, už zase něco analyzuji. Můj mozek je doslova postižený analýzou a neustálým píděním se po smyslu věcí.

Když už jsme zmínili ty VyšeHrátky – jaký jsi se k téhle divadelní přehlídce dostal? Zase jsi se potkal s těmi správnými lidmi?

Za VyšeHrátkami stojí kluci z Damúzy, kteří nám produkovali DŠB. Říkali, že mají festival a že by pro něj potřebovali nějaké zahájení. A jelikož jsem jezdil na tábory, kde jsme pořádali bojovky – prostě všechno souvisí se vším! (smích) – tak jsem si říkal, že uděláme dětem hru formou divadelního průvodu a do jednotlivých zastavení přeneseme divadelní prvky. Jde nám o to podporovat v dětech imaginaci proti současné tendenci k polopatičnosti. Rozvíjíme principy divadelního hraní a hraní si. Spolupracuji na tom s Kristýnou Cihlářovou, která o tom ví mnohem víc než já. Teď jsme napsali žádost o grant a doufáme, že na to dostaneme nějaké peníze, protože dělat to už třetí rok na koleni je ubíjející.

Takže jsi se z toho divadla stejně úplně nevymanil.

Já si jenom udržuju takové ty nitky zájmu, nic nového nezkouším a jen si vychutnávám ty občasné divadelní zážitky. A „vyrábím legraci“ pro své spolužáky v Motole.

Co podle tebe spojuje divadlo a fyzioterapii?

Herectví je založeno hlavně na komunikaci – s publikem, s kolegy – a ta je i v práci s pacientem. Kromě toho mě vždycky zajímalo tělesno, pohyb, sport – a od toho je k fyzioterapii krůček. A ač se to možná na první pohled nezdá, má to hodně společného. Doposud jsem se zajímal o člověka, jak myslí, a teď mě zajímá, jak funguje. Navíc nechci propásnout ten věk, dokud je hlava ještě schopná se celé dny učit…

Takže v tvých plánech do budoucnosti figuruje spíše ordinace než divadlo.

V současné době je mým plánem do budoucna první praxe (chtěl bych být u miminek) a odpočinek od divadla – nesnažím se dohlédnout až na konec té cesty. Nevěděl jsem, co se stane, když to rozhodnutí odejít uskutečním, ale vím, že kdybych ho neudělal, tak toho budu litovat. Teď se chci prostě dozvědět něco o fyzioterapii, protože je to úchvatný obor.

Divadelní fanynky pláčou a medicína vítězí.

Divadelní fanynky můžou ještě chodit. Na masáže. (smích) Od teďka už vyprávím jenom pitevní historky.

Ale co když za několik let zjistíš, že tě ta fyzioterapie přestala bavit?

Nejděsivější scénář, že zase něco dodělám, už to bude vypadat, že natrvalo zakotvím, a já se seberu a půjdu jinam. Doufám, že už žádný takový kotrmelec neudělám. Teď už se asi budu jenom pokoušet propojovat všechno to, co jsem se naučil.

Za pár let si to povíme…

Doufám, že se budeme bavit o fyzioterapii a ne třeba o ekonomii…

Jak tě tak poslouchám, mám dojem, že jsi dítě štěstěny.

(zaklepe to) Jen se snažím všechno poctivě dodělávat a věřím tomu, že i když udělám jen pár věcí, ale budou dobré, tak ty další nabídky přijdou samy. Trochu naivní a značně idealistická představa světa, že?

Loutkář 1/2007, s. 28–31.

Bábkarská Bystrica Tour 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.