Dolenská, Kateřina: Loutka je jenom prostředek, kterým odhalujeme svět

Jak jste se dostal k loutkářství?

Začínal jsem v New Yorku jako pouliční herec v raných sedmdesátých letech. Tenkrát nás šla do ulic celá řada. Byli tam loutkáři, pantomimové, polykači ohně, žongléři – a já jsem dělal loutkové divadlo.

Takže nepocházíte z divadelní rodiny?

Můj otec byl hudebník a moje matka pracovala v public relations, takže nějaké umělecké kořeny se v naší rodině najdou.

Studoval jste loutkářství?

V sedmdesátých letech se loutkářství ve Spojených státech studovat moc nedalo. Nějaké možnosti sice byly, ale nebylo jich mnoho. Myslím, že většina loutkářů mé generace, nejen v Americe, ale i v Evropě, je generací samouků.

Máte velmi blízké vztahy s Německem, jak jste se tam ocitl?

Hrál jsem na takovém náhradním Oktoberfestu v Catskill Mountains ve státě New York. Tam jsem se seznámil s umělci z Německa, kteří mi navrhli, abych k nim přijel hostovat na festival. Tam jsem potkal Ines, svou ženu, a odstěhoval se do Německa, abychom mohli být spolu. Ines je také loutkářka a spolu jsme v Mnichově založili Sandglass Theater. To bylo v roce 1982.

A v roce 1986 jste se spolu vrátili do Spojených států.

Ano. Odstěhovali jsme se do nádherného místa, které je snad úplně odevšud daleko. Není to žádné velké město – žijeme v horách, na venkově, kde panují tvrdé zimy. Uskupila se tu ale poměrně unikátní komunita, která čítá mnoho umělců a řemeslníků s vřelými srdci. Máme to tam rádi.

Které inscenace považujete za nejdůležitější a řekněme přelomové v historii Sandglass Theater?

Inscenace Písek z roku 1985 je prvním titulem, který jsme dělali spolu s Ines pod hlavičkou naší divadelní společnosti. Pro naši práci je Písek zásadní nejen v tom, jaké loutky jsme použili, ale i v tom, jak jsme tvořili a jak jsme svou inscenaci vyvíjeli – byla to totiž v především naše první spolupráce. A tvůrčí metoda a přístup k divadlu formou spolupráce vůbec jsou pro nás dodnes velmi důležité. Písek byl první díl naší trilogie o váze historie, kterou si neseme sami v sobě.

Opravdu velká změna přišla, když jsme začali vytvářet sérii inscenací vznikajících ve spolupráci s jinými umělci. Za posledních pět nebo šest let jsme tak udělali tři. Na jedné se s námi podílela společnost trapézistů z montrealského Cirque du Soleil, další jsme nazkoušeli se společností tanečníků a loutkářů hrajících stínové divadlo z Kambodže, což je nepochybně ten nejambicióznější projekt, jaký jsme kdy dělali. A nyní spolupracuji se známým americkým komikem Bobem Berkym na ragtimovém kabaretu pro dvě osoby, který vychází z Shakespearovy tragédie Richard III.

Čím se pro svou práci inspirujete – kde berete podněty pro svou uměleckou tvorbu?

Během prvních deseti let trvání našeho souboru jsme s Ines vycházeli především z vlastních snů. Nechávali jsme ty naše vnitřní obrazy rezonovat, spojovali jsme je dohromady a hledali skrze ně děj. Ale to se změnilo – v současné době pracujeme spíše s texty různých spisovatelů. Ale nepřevypravujeme jejich děj a nevytváříme z nich celistvé příběhy – vybíráme si z nich slovní obrazy. Už jsme se zabývali například texty Waltera Benjamina nebo Antoina de Saint-Exupéryho a pracovali jsme pouze s jejich obrazností, jako kdyby to byly opět ty snové vize. Pokoušíme sdělit myšlenky a poselství, které jsou těch v knihách napsané slovy, pomocí vizuálních prostředků.

Co je podle vás pro vaši divadelní práci nejzásadnější?

Určitě obrazy. Většina našich inscenací nemá příliš rychlé tempo, takže obrazy dlouho setrvávají na scéně a mohou se vyvíjet.

Ines: Myslím, že hrajeme hodně pro podvědomí našich diváků. Sny s tím samozřejmě souvisejí, ale kromě toho míříme i do hlubších úrovní lidské mysli. Toho si třeba ten večer vůbec nevšimnete, ale o tři dny později si zničehonic vybavíte obraz z představení a vůbec nevíte proč. Myslím, že to je pro naši práci také velmi důležité.

Jaká je vaše metoda práce s loutkou? Při pražském představení Podzimních portrétů jsem si u vás všimla neobyčejně hlubokého soustředění.

Naší metodou je pokusit se navodit dojem, že loutky dýchají. Loutka je jenom prostředek, kterým odhalujeme svět, v němž se pohybuje, a tento svět je do jisté míry odrazem našeho světa. Čili aby se loutka mohla ve svém světě pohybovat a prožívat jej, musí jej nejdřív přijmout a reagovat na něj. Naše metoda je velmi fyzická, ale hodně vychází i zevnitř. Používáme loutku vlastně jenom k tomu, abychom manipulovali prostorem kolem loutky, jejím okolím.

V Podzimních portrétech jsme viděli, jak přesný je každý váš pohyb na jevišti a jak precizně animujete loutky. Jak dlouho zkoušíte své inscenace?

Nikdy ne dost dlouho. Ale Podzimní portréty jsou už 25 let staré, takže všechna ta přesnost, pohyby a gesta celé hry jsou součástí mé osoby, takže bych je mohl vykonávat i ve spánku. Myslím si, že ta preciznost nepochází ani tak ze zkoušení jedné inscenace, ale je to spíš otázka toho vědět, jakým způsobem hrát. Pokud bych vzal do ruky loutku, kterou jsem nikdy předtím nepoužíval, mohl bych s ní hrát stejně precizně, pokud by to tedy ta loutka dovolovala. Je to hodně podobné jako u hudebníků. Můžete dlouho zkoušet jednu skladbu, ale přesnost hry nepochází ani tak z práce na jedné skladbě, ale z těch mnoha let, která strávíte hraním na svůj nástroj.

Kolik členů má Sandglass Theater? Je vaše divadlo kočovné, nebo sídlíte na jednom místě?

Jako společnost hlavně cestujeme. Máme malé divadlo o šedesáti místech, což je ve Spojených státech z ekonomického hlediska šílenství, ale odpovídá to té naší malé vesnici, ve které žijeme a která má jen asi 2 000 obyvatel. Počet členů v naší společnosti je proměnlivý, záleží na konkrétní inscenaci. Základem jsme Ines a já jako herci a režiséři, a kromě nás je ještě řada lidí, kteří s námi za ta léta spolupracovali. Když vytváříme novou inscenaci, často hledáme mezi těmito lidmi ty, kteří by s námi chtěli ještě něco dělat. Také vedeme každé léto třítýdenní, velmi intenzivní výukový program a noví herci k nám přicházejí obvykle právě z těchto kurzů. Obecně raději spolupracujeme s lidmi, kteří se u nás učili, protože pak víme, že jsme z estetického hlediska na stejné lodi.

V kterých zemích jste si už se svým divadlem zahráli?

Hráli jsme v asi dvaceti zemích Evropy, ale také v Austrálii, Izraeli, Japonsku, Kambodži, několikrát v Brazílii, v Kanadě.

Jak jste spokojen s průběhem workshopu se studenty KALD DAMU? Co bylo jeho náplní?

Zdejší studenti jsou báječní a pracuje se nám s nimi výborně. Ale je pro nás těžké dělat pouze takhle krátký workshop. Měli jsme možnost dotknout se jenom jednoho aspektu naší práce, která jich má ale mnohem víc a navzájem se ovlivňují. Je to trochu jako ta příslovečná špička ledovce. Ale je skvělé tu být a vidět vaši divadelní školu a rádi se sem zase někdy vrátíme.

V průběhu zdejšího workshopu jsme dělali sérii cvičení. V našem rozšířeném kurzu by tahle série probíhala paralelně s jinými cvičeními, které by se týkaly spolupráce ansámblu, vztahu k metafoře, hledání společného dechu celé skupiny a možná bychom dělali i víc čistě fyzických cvičení. Tady jsme pokryli jenom malý kousek, který se zaměřoval na kontakt loutkáře a loutky a také na kontakt loutky a světa, v němž existuje, skrz její dech a reakce na okolí. Měli jsme čas v podstatě jenom na to, abychom studenty na tento aspekt práce s loutkou upozornili a je na nich, jestli se jim to zalíbí.

Jaké loutky během workshopu používáte?

Používáme velmi jednoduchou loutku. Je to vlastně jenom kus látky s velmi hrubě vymodelovanou hlavou, který má jen jednu ruku. Ale právě proto, že je to především látka, jsou na ní skvěle vidět možnosti, které taková loutka má, jak se pohybuje a jak je možné do ní vložit dech. Ale všechny ty principy, se kterými pracujeme, se dají aplikovat na mnoho různých druhů loutek, včetně marionet a maňásků. Takže tahle loutka byla sice vymyšlena pro naše cvičení, ale neznamená to, že bychom prosazovali jenom tento typ.

A jaké loutky používáte ve svých představeních?

Většina našich loutek byly svým způsobem panenky, postavy na vyvýšeném jevišti manipulované obvykle pomocí tyček. Pro mě je důležité, aby loutka dokázala dýchat, takže mě hodně zajímá střed loutky, její hrudník, jak se nadechuje a vydechuje, jak se pohybuje. V našich inscenacích jsme pracovali s loutkami, které vodil jeden člověk, i s loutkami, kde byli zapotřebí tři vodiči. Vždycky to ale byly postavy, které mohou existovat jak na nějakém stolním jevišti, tak i v prázdném prostoru bez jakéhokoli jeviště.

Hrajete spíše pro děti, nebo uvádíte inscenace i pro dospělé? A jaký je vůbec současný stav loutkářství ve Spojených státech?

Naše divadlo hraje hlavně pro dospělé, ale připravili jsme i několik inscenací pro děti. Většinu jich vytvořila Ines, její nejslavnější je asi inscenace Isidorova tvář, která se hraje na malém otočném jevišti. S touto inscenací Ines i trochu cestovala po Spojených státech. Ale otázka na současný stav loutkářství v Americe je docela složitá. Loutky si našly cestu i do poměrně mainstreamových divadel a někteří z nejúspěšnějších současných dramatiků píší pro loutky. Je to vidět nejen v New Yorku, ale i v některých oblastních divadlech. Na jednu stranu je poměrně obtížné oddělovat loutkovou scénu od činoherní, ale na druhou stranu jsou opravdu docela odlišné. My jsme teď hodně svázáni se světem amerického souborového divadla a řekl bych, že naše identita pochází stejným dílem z toho, že pracujeme v souboru, jako z toho, že pracujeme s loutkami.

V České republice vnímá široká veřejnost loutky stále ještě jako něco určené spíše dětem.

V Americe bude převládající pohled veřejnosti na loutky asi podobný, ale myslím, že mezi divadelníky už to tak nemusí nutně být. Když se podíváte dnes na newyorskou Broadway, najdete tam Lvího krále – práce Julie Taymorové skutečně prolomila ty bariéry rozdělující, kam loutkové divadlo patří a kam ne. Ona to udělala ve velkém stylu, ale mnoho lidí pracujících off-Broadway a off-off-Broadway a off-off-off-Broadway hrálo s loutkami v inscenacích pro dospělé už delší dobu.

Viděli jste během svého pobytu zde nějaká česká loutková představení? Jak se vám líbila?

Viděli jsme jich jenom pár. Tři mušketýři byli samozřejmě naprosto úžasní. Co je podle mě na nich tak skvělé, je to, jak jejich tvůrci dokonale rozumí maňáskům. Tomu, co maňásek dokáže a co žádný člověk ani žádný jiný typ loutky dokázat nemůže. Je to velmi vtipné, ale je to i báječně fyzické – to, že loutky nikdy nepředstírají, že jsou něco jiného než maňásci, což je právě to, co jim vdechuje život.

Ines: Za ty roky jsme viděli i jiné české soubory, jako například Divadlo DRAK. Ty známe už dlouho, protože jsme v 80. a 90. letech jezdili po stejných festivalech. Kdesi ve Španělsku jsme viděli bratry Formany a zvali jsme je i na náš festival, ale bohužel neměli čas. Chtěla bych vidět tu jejich inscenaci na lodi, ale na to teď bohužel zrovna není vhodná doba. Také jsme na jednom festivalu viděli českého loutkáře, který hrál v maringotce tím starodávným způsobem, jakým se tu loutkové divadlo hrálo před pár stoletími, kdy se ještě s divadlem kočovalo. To bylo moc hezké. Takže kontakt jsme měli a to i v době, kdy byla železná opona ještě spuštěná. A v našem divadle už hostovali třeba Věra a František Vítkovi z Hradce Králové – byli skvělí.

Jaké jsou budoucí plány Sandglass Theater?

Teď jsme slavili výročí 20 let působení ve Vermontu a vydali jsme při té příležitosti knihu – stručnou historii uplynulých let se soupisem našich inscenací a výčtem spoluprací, které jsme uskutečnili. A co se našich plánů týče, tak povedeme další ten už zmiňovaný třítýdenní letní výukový program, který se tentokrát uskuteční na connecticutské univerzitě. K tomu ještě začínáme Ines a já společně pracovat na nové inscenaci, která vychází z balad. Chceme v ní zkoumat, jak balady promlouvají, a pokusit se najít k tomu adekvátní vizuální formu. A samozřejmě budeme se svým divadlem i nadále cestovat.

Loutkář 1/2007, s. 26–27.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.