Etlík, Jaroslav: Edward Gordon Craig a Čechy

Zdá se, že v poslední době se už i v Čechách začíná zvedat jakási vlna zvýšeného zájmu o Edwarda Gorgona Graiga. Je-li tomu skutečně tak, je to dobrá zpráva pro celou českou divadelní kulturu. Jsem totiž hluboce přesvědčen, že Craig je jedním z velkých dluhů naší teatrologie a že by si zasloužil mít v českém jazyce alespoň jednu skutečně důkladnou knižní monografii. Takovou, která by dokázala na velké ploše seriózně zvážit a zhodnotit jeho přínos světovému divadlu, ale jejíž autor by byl zároveň schopen co nejpřesvědčivěji odlišit některé Craigovy zjevné dobové omyly a iluze od těch motivů, které jsou i nadále inspirativní a které prokazatelně ovlivnily vývoj jedné významné linie euroamerického divadla 20. století (Kantor, Wilson, Genty aj.). Takovou obecně orientovanou monografii bychom jistě mohli uvést do českého kontextu překladem. Mohli bychom si například přeložit onu slavnou Innesovu knihu o Craigovi, která je svým úhlem pohledu i faktograficky stále platná a kterou vydalo Cambridge University Press v roce 1983. Jenomže: je tu také české divadlo a jeho specifický vývoj, jsou tu čeští režiséři, scénografové, loutkáři a koneckonců máme i řadu výborných divadelních vědců, anglistů, atd. Proto bych ze všeho nejvíc uvítal, kdyby kniha o Craigovi vyšla z pera českého teatrologa, který se specializuje na moderní divadlo a který by dovedl vystopovat vliv Craigových myšlenek v českém divadelnictví ve 20. století. Jenže už na tomto místě se vkrádá palčivá otázka. Z čeho takto zaměřenou monografii (nebo alespoň souhrnnou studii) v Čechách napsat? Vždyť podstatnou část Craigova teoretického odkazu nemáme vůbec přeloženu. Z relevantních překladů existuje vlastně jen Herec a nadloutka, publikovaný v Loutkáři na počátku devadesátých let (a i ten by potřeboval pořádnou revizi), k tomu můžeme ještě připočíst několik programových článků uveřejněných ve Scénografii, periodiku veřejnosti prakticky nedostupném, dále máme k dispozici ještě krátkou stať Schody v Pörtnerově Experimentálním divadle a také několik málo článků v předválečných divadelních časopisech (Scena, Divadlo atd.), ty ovšem většinou v dnes už nevyhovující, zastaralé a především smysl zamlžující češtině. Totéž – a v ještě větší míře – platí i o dávném Štechově překladu Craigova stěžejního dialogu Umění divadla otištěném ve stařičkém časopise Divadlo ještě před 1. světovou válkou, či chcete–li úplně přesně: v roce 1907. V tomto případě se navíc nejedná ani o uveřejnění celého Craigova textu, nýbrž jen o jeho první část. A to nemluvím o Craigových dramatech, donedávna českému čtenáři absolutně nedostupných, které si teprve v posledních letech (opět zásluhou Loutkáře) krůček po krůčku pro sebe objevujeme. Ale problém nespočívá jen v nedostatku Craigových autentických textů, respektive jejich kvalitních překladů. Daleko závažnější nedostatek spatřuji v tom, že v českém prostředí se o Craigovi nikdy nevedla skutečně vážná (široce pojatá) a odborně fundovaná debata. Všechno, co bylo o Craigovi u nás do roku 1989 napsáno, jsou vlastně jenom střípky, glosy, dílčí odkazy, záblesky. Jistě, existují výjimky. Věra Ptáčková uveřejnila v jednom čísle Scénografie obsáhlý Babletův článek o Masku a nadloutce, což byla ovšem na dlouhou dobu jediná seriózní a aspoň trochu zevrubnější informace o Craigově teoretické a publicistické činnosti, která byla v češtině k dispozici. Když si k tomu všemu ještě uvědomíme, že z českých divadelníků se Craigovým dílem zabýval hlouběji vlastně jen scénografický teoretik Vladimír Jindra a částečně Milan Lukeš na stránkách časopisu Divadlo, jsme s výčtem relevantních informací o Craigovi, publikovaných v českých zemích prakticky u konce. A to prosím od prvních Craigových publikací uběhlo už více než sto let! Takže suma sumárum: nebýt scénografů a loutkářů, kteří alespoň částečně zachraňovali kontakt Craigova díla s českým divadlem, nevěděli bychom o tomto velkém divadelním mysliteli a jeho díle takřka vůbec nic. Pokud samozřejmě nepočítáme útržkovité informace z druhé ruky. Ve srovnání třeba s takovým Polskem je to recepce vskutku mizivá. Jako by si Craig a české divadlo spolu nikdy neporozuměli. Jako by se obě strany, mohu–li to tak říci, neustále a bytostně míjely. Jako by nikdy nenašly ani jeden jediný společný jmenovatel. U tak velké osobnosti, která bez pochyby závažným způsobem zasáhla do osudů evropského divadla, se to zdá neuvěřitelné. Že by se v českém prostředí za celé jedno století nenašel nikdo, kdo by se s tímto teoretickým monumentem netoužil nějak vyrovnat? Ať už v kladném nebo záporném smyslu? A je něco takového v kultuře, která se pyšní vyspělou divadelní vědou, vůbec možné? Vždyť u nás se v divadelních kruzích odjakživa vedly vášnivé boje o ledacos, o romantismus, naturalismus, expresionismus, jednou se s nadšením přijímal Stanislavskij, jindy se zase pro změnu s veškerou vehemencí odmítal, Brechta jsme absorbovali sice složitě po vlnách, ale lhostejnými nás rozhodně nenechával, vzrušoval nás Reinhardt, surrealisté, Jarry, Beckett, Ionesco, Mejerchold, Tairov. Čeští divadelníci se zájmem diskutovali o myšlenkách Grotowského, Artauda, ohromné vážnosti se tu od šedesátých let těší Peter Brook, Tadeusz Kantor, Michail Čechov, Peter Schumann, řada významných studií a dokonce celé jedno číslo časopisu Divadlo je věnováno Genetově nesnadné provokativní dramatice, a to nemluvím o undergroundovém kultu Beckova Living Theatre, o Dürrenmattovi, Thomasu Bernardtovi, Ejzenštejnovi, Witkiewiczovi, Barbovi a dalších a dalších. Proč tedy Craig zůstává tak evidentně stranou? Odkud se bere ta zvláštní tuzemská lhostejnost a chlad k jeho myslitelskému dílu? Těžko na to odpovědět, ale jakousi svou vnitřní logiku ten nehmatný a prapodivně nijaký vztah zřejmě má. Craig byl do značné míry vizionář s mystickými sklony. To, oč mu především šlo, byl dokonalý jevištní tvar. Zaměření na dílo a jeho dokonalou realizaci se zdá být v jeho vizích, čteme–li je opravdu pozorně, skutečně absolutní. Z divadelních tvůrců ho výsostně zajímal především režisér, a pak také herec, výtvarník a tanečník. Ne že by mu vůbec nešlo o diváka, ale šlo mu o něj až v druhé řadě. České divadlo odedávna rádo přísahá na vzájemný dialog mezi hledištěm a jevištěm. Craigova vize s takovým typem dialogu ve své podstatě nepočítá. Craig nechtěl vést přímý dialog s publikem. Naopak. Síla dokonalého díla, stvořená výsostně nadanými a řemeslně perfektně vybavenými tvůrci, měla mít ve výsledku ohromující estetický dopad na recipienta. Měla ho doslova uhranout, spoutat, přitáhnout (nikoli však lacině šokovat!) a na základě tohoto takřka mystického zážitku ho dovést až k maximálnímu ztotožnění s krásou a dokonalostí tvaru. Bylo to svého druhu náboženství, ale náboženství, v němž nešlo o skutečného Boha nebo religiozitu ve vlastním slova smyslu, nýbrž o jakousi zbožštělou a k dokonalosti dovedenou estetiku tvůrčí práce.

U nás byla odjakživa tendence spíše opačná. České divadlo – alespoň ve svých určujících trendech – diváka nikdy neopomíjelo. Orientovalo se na něj zejména jako na partnera vzájemného dialogu. České divadlo samozřejmě není jednolitý celek, ale ať už byly v jeho rozmanitých podobách kompetence mezi tvůrci a divákem rozděleny jakkoliv, vždycky tu jedna strana – a nezáleží na tom, zda máme na mysli zrovna tvůrčí tým nebo diváky – maximálně respektovala stranu druhou. Tuzemské divadlo, to byl vždycky rovnocenný rozhovor člověka s člověkem. V naší tradici se smysl divadelního představení odehrává vždy kdesi v prostoru mezi hledištěm a jevištěm. Nikdy se neděje jenom na scéně, tedy v hracím prostoru, nikdy ho neobsahuje jenom a jenom dílo samotné. A český divadelní tvůrce a český divák na tomto společně utvářeném smyslu partnersky spolupracují. Z toho plyne i ostatní. Craig například nepočítal s náhodou, doslova ji nenáviděl. České divadlo naopak chápe náhodu jako podstatný faktor jakéhokoliv uměleckého tvoření. Hravost, určitá nehotovost významu a prostor rezervovaný pro fantazii diváka, jsou tu takřka zákonem. Práce s náznakem a metafora, kterou divák musí teprve sám v sobě dotvářet, jsou převažující a tudíž i příznačné rysy, jimiž lze charakterizovat rozhodující vývojový proud české divadelní tvorby ve 20. století. Dokonalá a v sobě uzavřená estetika práce a především jakákoliv jednostranná autorita jeviště byla českému prostředí vždycky přinejmenším podezřelá. Možná, že právě tady někde, v těchto aspektech, se ukrývá jeden z důvodů onoho vzájemného neporozumění a oné výše zmiňované lhostejnosti, které se Craigovi a jeho myslitelskému dílu ze strany českých divadelních teoretiků dostává. Z tohoto pohledu se onen mizivý a takřka nulový zájem české divadelní vědy o jeho neobvyklý estetický program jeví jako docela logický a pochopitelný. Přesto se však domnívám, že to není postoj správný, ani oprávněný. I Craig nám určitě měl a stále má co říci. A každá hlubší stať o něm by v našem prostředí měla být vítána. Ze všeho nejdřív bychom ale měli Craiga a jeho dílo postupně, ale důkladně integrovat do českého prostředí. A čím začít? Nejspíš soustavným překládáním všech jeho teoretických děl do našeho mateřského jazyka.

Jaroslav Etlík

Poznámka autora:

Článek Edward Gordon Craig a Čechy byl napsán loni v září a je vlastně upravenou verzí oponentského posudku, který jsem vypracoval k diplomové práci Vladimíra Nováka na pražské DAMU. Šéfredaktorka Loutkáře, která byla tehdy četbě mého posudku osobně přítomna, mě vzápětí vyzvala, abych pasáž o vztahu českého divadelního myšlení ke Craigovi zpracoval jako samostatnou úvahu pro některé z příštích čísel Loutkáře. Rád jsem tak učinil. V té době ještě nikdo z nás netušil, že Divadelní ústav chystá vydání základních Craigových textů v překladu Milana Lukeše. Je samozřejmé, že touto edicí (knížka vyšla na konci roku 2006) se některé formulace mého článku staly neaktuálními. Vyvstala tedy otázka, zda článek vůbec publikovat. Nakonec jsme došli k názoru, že podstatu mé úvahy, tedy vztah české teatrologie ke Craigovi v průběhu posledního století, edice Divadelního ústavu nijak neovlivnila a rozhodli jsme se článek, i přes tuto komplikaci a s tímto vysvětlujícím dodatkem, otisknout v původním znění. Nicméně, je tu ještě jedna věc, pro níž jsem rád, že úvaha vyjde v nezměněné podobě. Když si totiž člověk přečte průvodní redakční text na obálce zmiňovaného vydání, upřímně se podiví. Praví se tam totiž, že „knížkou O divadelním umění je autor téměř sto let po vydání této slavné práce publikován česky poprvé.“ Správně tam však mělo stát, že celý soubor (vlastně výbor) O divadelním umění je česky vydán poprvé knižně, či ještě lépe: je česky poprvé vydán jako „celek“, jako celistvý knižní soubor. Co se týče jednotlivých statí, je taková formulace totiž nejenom nepřesná, ale především nepravdivá. Tak kupříkladu Lukešovo převedení Herce a nadloutky do češtiny je ve skutečnosti až druhé v pořadí, v tomto případě by se mohlo maximálně hovořit o prvním knižně vydaném překladu, a totéž platí i o prvním dialogu Divadelní umění (viz můj článek výše). To všechno svědčí o tom, že redakci Craigova svazku, ale i překladateli, jako představitelům „velké“ (čino)herní teatrologie, nestálo za to zalistovat v loutkářských periodicích nedávné doby nebo v divadelních časopisech vydávaných před první světovou válkou. Zkrátka vztah naší divadelní vědy k tématu Craig a Čechy má stále ještě jisté rezervy. Tohle malé rýpnutí samozřejmě nic nemění na tom, že vydání Divadelního ústavu je záslužným činem a doslova průlomem v recepci Craigova díla u nás. A snad i jakýmsi bodem obratu ve vztahu českého divadelního prostředí k tomuto velikánovi světového divadelnictví.

Loutkář 1/2007, s. 16–17.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.