Pavlovský, Petr: Porotci jsou jen zvláštním případem kritiků

Nerad vykládám banality, ale při opakování tradovaných omylů nezbývá než je znovu a znovu obligátně vyvracet. V článku Ach, ty poroty (Loutkář LV, 2006, 5, s. 199) si P. Voborník stýská nad tím, že v případě inscenace Koláž sledovatelnosti plzeňského souboru Pachtář Pačejoff se ve svém hodnocení radikálně rozcházela chrudimská porota s kritiky i kritikové mezi sebou navzájem. Aniž bych zhlédl jakékoli představení této inscenace, mohu nabídnout hned dvě teatrologicky standardní vysvětlení.

1. Nikde v článku nebylo řečeno, že všechny v něm zmiňované kritické (porotní) soudy se týkají téhož představení. Naopak, vyplývá z něj zjevně, že něco se týká vystoupení na Šrámkově Písku a něco na Loutkářské Chrudimi, o dalším pak nevíme. Přitom jak teatrologie, tak i běžná divácká zkušenost hovoří o tom, že každé představení téže inscenace je jedinečné umělecké dílo, takže jejich hodnoty se mohou diametrálně rozcházet. Sám autor píše: „Alespoň mně se představení Pačejoffa vůbec nelíbilo.“ Zřejmě v Chrudimi. Ale co ta ostatní? Odkud bere jistotu, že by se mu stejně nelíbilo nějaké jiné představení někdy jindy, jinde, s jiným publikem, v jiném rozpoložení herců, v jiné atmosféře atd. Cožpak to neznáme, že různá představení vycházejí různě?

2. Kritici se samozřejmě mohou diametrálně rozcházet i tehdy, když viděli totéž představení. Měli by sice být schopni shodnout se na tom, zda u publika převážně „zabíralo“ nebo ne, zda mělo s publikem kontakt nebo „šlo mimo“ atd., měli by být prostě schopni odečíst a pojmenovat objektivní, mimo ně jsoucí data. (Tuto výhodu kupř. kritici literární nebo výtvarní nemají.) Ani to ale neznamená, že se musejí shodnout v tom kruciálním, v kritickém soudu, tedy ve výroku o uměleckých hodnotách díla. Málo platné. Umělecká kritika není vědou, která vždy alespoň usiluje o objektivitu, je to naopak činnost povýtce subjektivní (divadelní kritika není vědou, ale je naopak velice důležitým předmětem teatrologie). Umělecká kritika má – z podstaty – charakter predikce. I když to přímo nevysloví, de facto se odvolává k soudu budoucnosti: „Historie mi dá za pravdu, stvrdí, že hodnota díla je taková a taková“. Proto za největší kritiky považujeme ty, kterým historie dala nejčastěji za pravdu, kteří se nejméně mýlili (u nás např. Max Brod) – a naopak (Kolik kritiků se například šeredně mýlilo při hodnocení Kafky, Janáčka či Haškova Švejka?) Vztah kritika a historika (a to už vědec je) je podobný vztahu diagnostika a patologa: první odhaduje o jakou chorobu jde, druhý to po čase se smrtelnou jistotou potvrzuje nebo vyvrací; úspěšný diagnostik je ten, kterému dá patolog za pravdu. Divadelní potíž spočívá ovšem v tom, že divadelní představení netrvají v čase (žádný jeho technický záznam už není představením, je pouze záznamem), takže i divadelní historik (na rozdíl od toho literárního, výtvarného, filmového) pracuje pouze s prameny, ale ne s díly samotnými.

V sousedním článku píše P. Slunečko: „To nebylo představení tradiční, ale veskrze autorské“. Pojmenování autorské divadlo a tradiční divadlo nemohou fungovat jako vzájemná opozita, pandány. Protějškem autorského divadla je divadlo interpretační, protějškem tradičního je netradiční, tedy moderní. Kupř. hraje-li loutkový soubor Starost titul Poslechněte, jak bývalo, jak se o tom píše na předchozí stránce (198), je to nutně divadlo interpretační, ať už byly zvoleny jakékoli inscenační prostředky. Jednoduše proto, že interpretuje starší text, který samo nevyprodukovalo, v tomto případě hru Ivy Peřinové z roku 1978. Z popisu „[…] použití historických marionet v kombinaci s odkrytým vedením loutek a s vystoupením živých herců na scéně“, lze vysoudit, že jde o divadlo netradiční (přimlouval bych se ale pro škrtnutí zbytečného slova „živých“; mrtví by jistě nevystupovali, jde zjevně jenom o to, že nejsou zakrytí zrakům publika).

Zatímco odlišení autorského a neautorského (interpretačního) divadla je relativně snadné, jakkoli hranice jsou, jako v umění téměř všechny, neostré, hranice mezi tradičním a netradičním moc jasné nejsou. Na příkladech lze ale doložit, že tradiční divadlo (divadlo používající tradiční vyjadřovací prostředky) je nejenom inscenace Jan za chrta dán Divadla v Boudě, ale asi by takto byla označena většinou loutkářů i inscenace NDL Krásný nadhasič, jakkoli jde zjevně o divadlo autorské.

Loutkář 1/2007, s. 9.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.