Lamková, Hana: Dárek pod stromeček

Asi týden před Vánocemi jsem šla s dcerou na výstavu do Valdštejnské jízdárny, Slezsko – perla v české koruně. Dcera žije už přes dvacet let v Pensylvánii a tak si podobných lahůdek moc neužije. Když jsme po prohlídce zamířily k šatně, hodila oko ještě do místního obchodu s knížkami a povídá: „Mami, vyšla nějaká encyklopedie loutkářství.“

Poprosily jsme, jestli si ji smíme prohlédnout. Prodavačka sice nejevila valné nadšení, že jí musí rozbalit – je to drahá dvojdílná kniha a předpoklad, že si ji koupíme, realisticky odhadovala na nulový. K jejímu nelíčenému překvapení, jsme nezaváhaly ani minutu. Naštěstí jsme z výstavy měly namířeno na vánoční nákupy a příslušnou hotovost měly u sebe. Takže Ježíšek už měl vystaráno.

Věděla jsem, že Milan Knížák tuto publikaci připravuje od doby, kdy nás paní Knížáková oslovila s prosbou o jisté osobní údaje. Od té doby uběhl nějaký ten pátek a na celou věc jsme dávno zapomněli. Došlo tedy k milému překvapení, protože ne všechny projekty se nutně uskuteční, zejména jsou-li tak ambiciózní.

A tak máme doma od Štědrého večera co prohlížet. Čteme si v těch dvou svazcích jako v románu na pokračování nebo jako v postmoderní historické detektivce na přeskáčku. Probíráme se tím bohatým obrazovým materiálem jako mozaikou pestrých kamínků, které skládají obraz pozoruhodného fenoménu, jímž české loutkářství tohoto období bylo. Je skvělé, že se podařilo ty zašlé kamínky starých fotek a dokumentů oživit, napucovat a naleštit do stávající podoby. Ale víte, co je přímo fascinující? Žádný kamínek nechybí! Pilní mravenečci je sesbírali do posledního jak ve Zlatovlásce.

Jsou tam opravdu všichni, s nimiž jsme se v loutkářských luzích a hájích kdy setkali, i ti další a mnohem starší, o kterých nám ti první už jen vyprávěli. Je to výlet do minulosti. Těm nejmladším, jejichž práce se tam ještě objevují, je už dnes přes pětasedmdesát. Ej, byli naši byli, ale se minuli i my se mineme za kratičkou chvíli… Čas je naší generaci v patách a to, co se už tak těžko hledalo, by se za krátký čas dohledávalo ještě hůř.

Loutkové divadlo je syntézou výtvarného umění, literatury a hereckého projevu. Encyklopedie se zabývá výtvarnou složkou, i když se nevyhýbá a ani nemůže vyhnout na mnoha místech složkám ostatním. „Řezbář udělal pannu, krejčí jí ušil šaty a mluvec jí dal řeč,“ konstatuje pohádka o moudrém zlatníkovi.

Milan Knížek zaostřuje na první dva z této svaté trojice. I když, jak známo, pointa pohádky by směřovala spíš k herci. Herectví, které je vlastním posláním loutky, je ale dílem prchavého okamžiku. Loutka jako výtvarné dílo přetrvává a zůstává němým svědkem zmizelého daru řeči a gesta, připomínkou zašlého zázraku oživení. „Historická loutka je báječná tím, že existuje i bez vodiče. Je schopna žít samostatným životem. Je svým způsobem sochou, i když skrytý mobilní potenciál ji od sochy vzdaluje a vkládá do ní něco, co socha nemá a asi mít nemůže. V loutce je skryta jakási životní síla,“ říká autor v závěru úvodní stati.

Považuji tuto práci za nesmírně cenou a úctyhodnou. Proto mě tím víc překvapila polemika na stránkách tohoto časopisu. Nemám ani stín úmyslu se do ní motat, protože vůbec nerozumím tomu, jak se taková encyklopedie dělá či správně má dělat a neznám odborná kritéria, která se na tuto práci kladou. Ale jedno vím jistě: Je velice dobré, že tato práce vznikla. Vždycky by se mohlo ještě počkat, všechno znova prověřit, některé chyby vychytat – nikdy se ovšem nepodaří vychytat všechny mouchy v lese. A když se prošvihne ta správná konstelace (výrobních možností, sponzorů atd.) dílo nemusí spatřit světlo světa vůbec.

Podobně jako v celém našem loutkářství – i v panu Knížákovi – se pozoruhodně snoubí umělecká erudice a profesionalita s amatérismem. Ovšem amatérismem v tom nejlepším a téměř zapomenutém slova smyslu pocházejícím od amó – amáre. Láska, jak známo, hory přenáší. Láska nikdy není rozumná a nemá zábrany. A láska Knížákových k tomuto tématu je prostě odzbrojující. Vykonali práci za jednu generaci badatelů. I kdyby za to byli po těch třicet let placeni, byl by to úctyhodný výkon, ale že to udělali jen z čiré posedlosti – to tedy klobouk dolů. Tane mi přitom na mysli obraz stařičkého teatrologa Františka Götze, který byl děkanem Divadelní fakulty v době založení loutkářské katedry. Kdykoliv nás, hrstku prvních posluchačů, potkal na chodbě školy, neopomněl nikdy pronést: „Ó, loutky, jaká vášeň!“, což byl citát z jakéhosi klasického kusu jakéhosi klasického dramatika, jehož identita pro nás navždy zůstala záhadou. Možná, že by pan Knížek věděl, odkud to je – on ví o loutkách kde co.

Snadno se poradí: dvakrát měř a jednou řež. Naproti tomu stojí jiný užitečný imperativ: kdo rychle dává, dvakrát dává. Sám autor říká, že chápe knihu jako výzvu. Měla by se ale chápat nikoliv jako výzva na šermířský duel odborných termínů a nesmiřitelných šarvátek, ale jako výzva k následování na dobrodružné cestě zkoumání výtvarného odkazu loutkového divadla a hlubšího pochopení tohoto mimořádného, mnohdy až kuriózního kulturního dědictví. Názory se budou různit vždycky, což je dobře. Ale jsem přesvědčena, že tato kniha bude od nynějška tou první pomůckou pro každého, kdo se o této oblasti chce něco dovědět, či po něčem pátrat. Není to spořádaně suchopárný slovník. Je to kniha, která bude provokovat, tak jak to, konečně, dovede jen její autor. Není to encyklopedie bez vůně a bez zápachu – je to osobitá směs faktů, okořeněná řadou dobových detailů, které mohou být nejen pomůckou pro další badatele, ale i inspirací pro opravdové tvůrce – spisovatele, historiky, divadelníky, výtvarníky, filmaře.

Dostali jsme pod stromeček dárek, nejen my, ale celá loutkářská veřejnost – ani ne tak od Ježíška či Santa Klause – ale dárek od manželů Knížákových. Děkujeme moc – bude se nám opravdu hodit. Už dlouho jsme ho potřebovali. A že někde něco tak docela nesedí, či chybí sem tam knoflík? Svetr se dá vždycky připlést, šaty zabrat či povolit a od čeho by pak byla další a další opravená vydání? Kéž je jich hodně!

Loutkář 1/2007, s. 8.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.