anonym - Slunečko, Petr : Blahopřejeme

90 let Františka Píska

Psal se rok 1969, když jsem jako čerstvý absolvent vysoké školy jel na svou první Loutkářskou Chrudim. Jak tak počítám, je to dobrých 38 let. V Chrudimi jsem na obědy chodíval do restaurace Muzeum, kde dobře vařili a podávali výbornou Plzeň. Protože si rád sedávám vždy na stále stejné místo, u stolku vedle mě také stále sedával postarší muž se svou patrně pětiletou vnučkou. Na tom by nebylo ostatně nic zajímavého, jenže ten muž vedle mě byl neobyčejně nervní. Měl výhrady k jídlu, nelíbila se mu míra podaného nápoje, v důsledku čehož číšník, jichž naštěstí bylo v restauraci několik, se točil pouze u tohoto stolku. Chrudim skončila a já jsem se ocitl opět v Praze, i když zakrátko ve vojenské uniformě. Na toho nervního muže jsem zapomněl.

Loutkové divadlo Jiskra tehdy uvádělo, a to již od roku 1967, moji dramatizaci Broučků Jana Karafiáta. Jednoho podzimního dne jsem dostal dopis z Brna z divadla Jitřenka, že by zde chtěli uvést rovněž Broučky v mé dramatizaci. Rád jsem souhlasil a na pozvání Jitřenky jsem pak do Brna jel, abych se na inscenaci podíval. Dopisy z Brna tehdy podepisoval jistý pan Písek. Toho jsem ovšem ještě neznal.

Přijel jsem jednu zimní sobotu do Brna, s obtížemi vyhledal Tučkovu ulici, kde soubor sídlil, a sotva jsem vstoupil do předsálí, tu jsem ho spatřil. Byl tam muž z chrudimského Muzea. Já jsem František Písek, zněla jeho slova. Já jsem se pro sebe trochu zasmál, ale mlčel jsem. Pak jsem šel do sálu a začal sledovat inscenaci. Sál byl zcela zaplněn a inscenace se odehrávala v pěkné pohodě. Když tu najednou vypli proud. Sál potemněl a zakrátko jej osvětlovala pouze nouzová světla. Děti s brekem odešly domů. A co bude se mnou? Za hodinu se elektrický proud obnovil. Souboru bylo hloupé mě vyštvat do zimy a na vlak, a tak Broučky zahráli pouze pro mě a také pro svého režiséra Františka Píska, který si do sálu sedl ke mně. Ovšem sedět nedokázal. Průběh představení přerušoval výkřiky a radami, jak si představoval, že loutkoherci mají inscenaci hrát. Po představení jsme ještě dlouho zůstali v zákulisí a povídali si o loutkovém divadle a pomalu se z nás stávali kamarádi.

Pak jsem Františka viděl v každém roce na Třebíčském jaru nebo v Chrudimi. Vždy převezl něco nového, zajímavého, ať už v provedení dětského souboru nebo těch dospělých. Zejména jeho dětské inscenace vzbuzovaly kritiku. František kašlal na dramatickou výchovu a s dětmi pracoval jako s dospělými. Chrudimské besedy s porotu o inscenacích proto jiskřily. Až pak jsem z úst zvěčnělého Jana Dvořáka slyšel soud. „Franta si svými výsledky práce svou metodu obhájil.“ A byl konec zničující kritiky. Také inscenace, které dělal s dospělými měly nespornou často profesionální úroveň. Přitom každá byla něčím nová, něčím převapující. Osobně si nejvíce cením jeho uvedení Draka Františka Čecha v úpravě J. A. Novotného. V Chrudimi se, myslím, nehrála, zato na I. Raškových Lounech. Bylo to strhující divadlo s výbornými loutkohereckými výkony, s báječnou scénografií a samozřejmě s dechovkou na jevišti. Jitřenka dnes, žel, neexistuje a Františku Pískovi je 90 let. Je neuvěřitelné, kolik má stále síly. Ale kde ji uplatnit, když souborů nejen v Brně valem ubývá. Proto je třeba našemu jubilantovi při jeho kopuletosti poděkovat a popřát, aby se ještě dloubo těšil z toho, co vytvořil, ale i z toho, co vytvořili jiní. Ahoj, Franto!

Loutkář 1/2007, s. 2.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.