Bábkarská Bystrica Tour 2018

Dolenská, Kateřina: Spolu jsme nikdy divadlo dělat nechtěli...

Povídání se souborem Buchty a loutky o jejich uplynulých patnácti letech samoty

Jelikož slavíte 15. narozeniny, je jasné, kdy váš soubor vznikl. Jak a kde jste se ale dali dohromady? Byli jste všichni spolužáci z DAMU? Zkrátka – z jakých lidí se Buchty a loutky vlastně zformovaly?

Marek Bečka: Bylo to tak, že Jiří Hromada, tehdejší ředitel chebského divadla, oslovil Josefa Kroftu, čerstvého vedoucího katedry, že by chtěl nějaké loutkáře, protože chce v Chebu při činohře založit loutkový soubor. Krofta oslovil mě a já zase své dva spolužáky Zuzku a Vítka Bruknerovy. Přes Zuzku, která hrála v jedné inscenaci s Radkem Beranem a Pepíkem Vondráčkem, jsme se zase napojili na ně – to byli o rok mladší spolužáci. Plus jsme k sobě přizvali jejich spolužáka, výtvarníka Tomáše Zmrzlého a v této sestavě (ještě plus pes Mikša) jsme odešli do Chebu. Tam jsme působili dva roky, během nichž tam ještě přišel Pavel Antoš, který není vzděláním herec, ale ekonom. Po dvou letech jsme odešli do Prahy, kde to zase začalo nabírat jiné grády – někdo odcházel, někdo přicházel. Ale na samém začátku jsme byli prostě já, Radek, Vítek, Pepík, Tomáš a Zuzka – šest plus jeden pes.

V Chebu jste byli v normálním angažmá?

M. B.: Ano, byli jsme tam normálně zaměstnaný. Ale – a bylo to úžasné – Jiří Hromada byl takový, snad to můžu říct, svým způsobem šílenec, který v tom divadle dělal hrozně bláznivé věci. Sice třeba z mého pohledu nebyly moc dobré a určitě ekonomicky nesmyslné – jako třeba, že tam zprodukoval operu Únos ze serailu, mimochodem velmi špatně provedenou, která se hrála jenom dvakrát nebo třikrát. Ale jedna z určitě pro nás dobrých myšlenek byla, že si nás tam pozval a dal nám při tom úplně volnou ruku. Jenom jednou za rok jsme museli zahrát nějaké postavičky v činohře. Během toho prvého roku jsme opravdu udělali čtyři inscenace, které byly všechny docela úspěšné a pro něj to znamenalo, že měl sice v souboru čtyři skoro nepoužitelné lidi, ale zároveň získal druhou scénu. Používali jsme jejich dílny, částečně techniku, auta atd., hráli jsme buď v divadle na jevišti nebo v klubu na malé scéně, jezdili jsme po okolí a tak, ale nejlepší na tom bylo, že dramaturgicky jsme měli úplně volnou ruku a mohli jsme si dělat, co jsme chtěli. Vlastně to bylo od něj docela riskantní, protože jsme za ten rok taky nemuseli udělat vůbec nic… Když jsme odešli, tak se to v Chebu ještě chvíli různě převalovalo, přicházeli tam různí lidé, ale nakonec to současný pragmatický ředitel utnul a už tam žádná loutkárna není.

Takže na volnou nohu jste se pustili až po návratu do Prahy…

M. B.: Ano, a právě tím se všechno trošku zkomplikovalo, protože jsme najednou měli existenční potíže. Ne, že bychom v tom Chebu brali nějaké velké peníze, ale měli jsme tam bydlení a stálý plat. Po příchodu do Prahy to začalo být hodně špatné, někdo kvůli tomu také odešel, zkrátka jsme se tak různě protloukali. A taky to byl jeden z důvodů, proč jsme nemohli takhle zůstat všichni. Až po roce nebo dvou jsme pochopili, co musíme udělat, abychom šli nahoru.

A na co jste tehdy přišli?

M. B.: Že je dobré hrát inscenace pro malé děti, se kterými se dá jezdit po školkách jenom ve třech, protože v inscenaci Jankovi noví dědečci nás bylo původně pět. To si v normálním divadle můžeme dovolit, ale na volné noze ne. Což je třeba jedna z těch věcí, které jsme postupně zjistili.

Zuzana Bruknerová: Také se nám zredukovala věková skupina, pro kterou jsme hráli. Původně jsme měli představu, že budeme hrát úplně pro všechny, tzn. pro úplně malé děti, školáčky, větší školáky, pro teenagery i dospělé. Praxí se nám to pak ale zredukovalo jen na malé děti a dospělé diváky.

M. B.: Někdy také hrajeme pro školy představení určené dospělým, jako třeba Gilgameše, a nebo pro prvňáky sehrajeme nějakou mateřinku. Ale rozhodně nechceme, a ani neumíme, hrát pro školami narvané sály nějaké veselé a poučné pohádky.

Po působení ve stodůleckém klubu Mlejn jste se zahnízdili ve Švandově divadle – jak vůbec přišla nabídka se tu usadit?

M. B.: Nabídl nám to ředitel Švanďáku Daniel Hrbek, který, když v roce 2002 znovuotvíral divadlo po rekonstrukci, měl pocit, že tady budeme fungovat jako takový doplněk. Možná mu to taky pomáhá zdůvodňovat existenci divadla, které má svou „kamennou“ scénu, kdežto my jsme ta alternativa. Ale nejsme tu zaměstnaní – jsme jenom stálí hosté.

A jak vypadá váš soubor dnes, když jste si prošli těmi všemi peripetiemi?

M. B.: Dobrý to je, díky za optání! (smích) Z té původní sestavy jsme to já, Vítek Brukner, Radek Beran a Zuzka Bruknerová. A pak se k nám přidali Tomáš Procházka a Kristýna Maděričová. Takže je nás zase šest. Ale pak jsou to ještě Kateřina Schwarzová–Lošťáková a Denisa Václavová, která nás produkuje. A dále s námi externě spolupracují třeba výtvarníci Robert Smolík a Bára Čechová, technik a osvětlovač Lukáš Valiska, pak Dominika Beranová, která nám dělá plakáty, a pak ještě další spousta lidí, kteří se s námi podíleli třeba jenom na jedné věci.

A zažili jste si někdy souborovou krizi – třeba těsně po příchodu do Prahy –, kdy jste se rozhodovali, jestli to své divadlo nerozpustíte?

M. B.: Myslím si, že takovouhle krizi – ačkoli lehká krize je permanentní-, jsme neměli. Spíš to bylo takové divné období, protože jsme ani přesně nevěděli, jak a co máme dělat.

Z. B.: A také se nám v té době začaly rodit děti, čímž se ta situace ještě zahušťovala…

M. B.: … protože když má člověk děti a musí se o ně postarat, tak potřebuje peníze a když je nemá…

Z. B.: … peníze samozřejmě také, ale hlavně potřebuje čas…

M. B.: … čas jsou peníze, Zuzko. (smích) Nějaké krize zkrátka vždycky byly, jsou a budou, ale nikdy to nedospělo tak daleko, že bychom se sešli a říkali si: „Hele, to nemá cenu, to už nebudeme dělat“.

Je obdivuhodné, že vám to tvůrčí soužití vydrželo už patnáct let…

M. B.: My si to taky myslíme…

Z. B.: … ale hlavně zvědavě sledujeme, co to naše seskupení ještě uskuteční…

M. B.: Já si občas říkám: „Co kdybych s tím skončil?“ Sice mě to napadne, ale neudělám to. Zatím.

Z. B.: Asi každý z nás někdy řešil, jestli si nemá najít ještě nějaké stálé zaměstnání. Pokud mám mluvit za sebe, tak mě to napadlo loni, když už jsem cítila hroznou únavu z toho, že nikdy nevíme, co bude s naším hraním. A tak jsem uvažovala, jestli nemám někam nastoupit, abych měla jistotu, že budu někde dostávat stabilní plat.

M. B.: Třeba já mám úvazek na DAMU, Tomáš pracuje na spoustě věcí v Alfred ve dvoře, kde mají s Robertem a jinými lidmi projekt Handa Gote, Radek točí pod naší hlavičkou filmy, Vítek teď začal taky učit, prostě máme různé aktivity. Ale asi pro všechny z nás jsou pořád tím základním úhelným kamenem Buchty a loutky.

Když už se tu zmínila ta pedagogická praxe – jaký je pocit učit de facto svoje následovníky?

M. B.: Já bych byl docela rád, kdyby nás někdo začal válcovat. Nemyslím válcoval ve smyslu, že by dělal lepší divadlo – to tu určitě dělá spousta lidí – ale myslím někoho, kdo by byl z kategorie nezávislých divadel, která mají nějakou ambici a nechtějí jenom vydělávat peníze ježděním po školkách a kulturácích, kde ale bohužel velká konkurence není. Většina z takovýchto divadel vznikla hned po revoluci (snad jedině kromě Vosto5ky, která teď slaví teprve deset let existence). Ale tady prostě nevznikají každý rok jedno, dvě nezávislá divadla, s loutkami anebo bez nich, to je vlastně nakonec jedno, která by si našla nějakou generační výpověď a řekla: „Buchty a loutky jsou stařina, běžte do háje, my jsme tady noví a chcem to dělat líp.“ Vlastně jsem to cítil u DNA, ale ti nás měli rádi a my je taky a dodnes se obdivujeme a chodíme se na sebe koukat. Ale o jiných takových divadlech nevím. Takže mně by se líbilo, kdyby ti moji studenti zakládali nová divadla a takhle nás pomalu vystrkávali pryč.

Mohli bychom se přenést na vaši tvorbu a témata, která si vybíráte. Vyzkoušeli jste si adaptace klasické literatury, filmových příběhů, pohádek… Co vás ještě láká si zkusit?

M. B.: Já myslím, že to je jinak. Já jsem o tom teď často přemýšlel a my jsme opravdu autorské divadlo a nemá cenu předstírat, že ne. Ne, že bych se s nimi chtěl srovnávat, ale když dělají třeba v Ypsilonce Othella nebo Prodanou nevěstu, tak je na té inscenaci stejně hned poznat, že je jejich. Myslím, že podobné je to i s námi. My jsme autorské divadlo, které bere všechna ta témata naprosto kdekoli, prostě autorské divadlo se vším dobrým a špatným, co k tomu patří.

A byli jste takto vyhraněně autorští od začátku nebo jste se takovými stali postupně?

M. B.: Já nevím. První věc, kterou jsme dělali, byly Císařovy nové šaty, což zpracoval na hotový scénář a přinesl Vítek Brukner. Pak byli Jankovi noví dědečci, to už byla adaptace pohádky, následovala adaptace Twainovy novely Tajemný cizinec, ale Potopa byla zase Radkova autorská věc. Víc nám asi sedí adaptace předloh, ale to by bylo na dlouhý rozhovor s někým, kdo to dovede lépe pojmenovat. Já to neumím a ani nechci teoreticky vědět, proč to tak je.

A Jak je to ve vašem souboru s režií? Střídáte se?

M. B.: Máme na to metodu, že někdo přijde s námětem – a může ho ovlivnit film, knížka, cokoli – a přednese to ostatním. Ti pokývají hlavami a zamručí, že to je docela dobrý nápad nebo se tváří, že to je blbost, a podle toho on pak buď pokračuje nebo ne. Když pokračuje, tak zpracuje bodový scénář, začne se zkoušet a osloví výtvarníka, nebo se to začne vyrábět kolektivně. A inscenace potom vzniká metodou jakési kolektivní režie, kdy ten, kdo přinesl námět, je zároveň dramaturgem, režisérem i supervizorem inscenace, což znamená, že má poslední slovo a ostatní ho tak nějak respektují.

Máte nějaká témata, u kterým se důsledně vyhýbáte?

M. B.: Existuje několik zakázaných knih a her. Jedna z nich je určitě Malý princ nebo Sněhová královna, ale to by snad nikoho ani nenapadlo. Také rozhodně nemáme své „vysněné role“, jako že bych si chtěl zahrát třeba Hamleta nebo Míčka Flíčka nebo tak. Spíš máme každý v sobě nějaké své téma, které vpašováváme do námětů a předloh, a přinášíme je ostatním.

A co připravujete teď ?

Měli jsme dělat Sněhurku a sedm trpaslíků, ale protože jsem prozatím unavený dětským divadlem, tak jsme si vymysleli, že uděláme Artuše a rytíře kulatého stolu, což by mělo mít premiéru snad někdy v dubnu.

Kromě klasických jevištních tvarů jste si vyzkoušeli i film, výtvarné instalace nebo hudební pořady, tyto aktivity také vznikaly spontánně?

M. B.: Ano, třeba Vítek je muzikant a už ve škole jsme měli ještě s jinými spolužáky kapelu Tlstá sviňa. Vítek skládal, já jsem zpíval, Zuzka hrála a zpívala… Je to zvláštní, jak jsou naše aktivity různé a každého zajímají jiné věci, ať hudební, výtvarné nebo pohybové…

Tomáš Procházka: Správně, protože jsme multimediální divadlo. Už je trapné říkat, že jsme loutkové divadlo, protože lidé zpravidla odvětí: „Loutky? Na to nepůjdem“. Takže je lepší říct „multimediální divadlo“.

M. B.: Já tedy říkám důsledně loutkové divadlo, ale je pravda, že je to taková menšina v menšině – na loutkové divadlo chodí nějaké procento populace a z toho malého procenta populace chodí jen malé procento na loutkové divadlo pro dospělé. Jiné je to s dětským publikem, to chodí, protože musí. Myslím, že jsme jedno z mála loutkových divadel, které hraje víc pro dospělé než pro děti – ve Švanďáku jsme vlastně programově proto, abychom hráli pro dospělé a hraní pro děti je jen doplněk. Z těch 250 představení, které odehrajeme za rok, je polovina pro děti, ale z toho většinu odehrajeme na zájezdech nebo někde ve školkách.

Už jste si vychovali svoje publikum, když konečně sídlíte delší dobu na jednom místě?

M. B.: Myslím si, že ano.

T. P.: Asi čtyři lidi choděj…

M. B.: Musím říct, že teď už se mi nestává to co dřív, když jsem byl překvapený, že tam sedí lidé, které neznám. Teď už většinu z těch lidí neznám, což je dobré. Máme 64 diváků, když je vyprodané představení.

T. P.: No vidíš, kdybychom byli dobří, tak by jich na nás určitě chodilo víc.

M. B.: Třeba 66, když se tam dají přístavky.

Letos na podzim jste bujaře slavili svých 15 let samoty. Jak vaše oslavy probíhaly a co se všechno dělo?

M. B.: Bylo to krásné. Opravdu jsem byl po koncertě dojatý. I ty derniéry byly moc pěkné, už jen tím, že jsme je hráli v sérii a že to nebylo pojaté jenom jako legrace nebo jenom jako smutné, ale opravdu jsme to naposledy zahráli se vší pompou. Bylo na ně úplně narváno a pak jsme udělali dražbu a vyprodali všechny artefakty. Zkrátka, užili jsme si to. Koncert krás byl úplně nádherný, přišla spousta známých i méně známých lidí, kteří s námi seděli a popíjeli na jevišti, v hledišti bylo plno a byla tam taková zvláštní atmosféra legrace, že jsem vůbec neměl pocit, že by tam byl někdo vážný a ušlechtile něco říkal nebo nám přál k narozeninám. Ti, co tam hráli se drželi zpátky – třeba Jarda Dušek, který se dokáže zmocnit prostoru a času a všechny zmydlit, byl opravdu něžný, citlivý a nechával tomu prostor… Mně se zdá, že se to tak zvláštně dobře naplnilo.

A proč jste vlastně zvolili pro své oslavy název „15 let samoty“?

M. B.: Protože se občas cítíme tak sami, když zastavíme autem u pumpy a vylezeme ven… My totiž patnáct let opravdu jezdíme a jsme vlastně zájezdové divadlo. Sídlíme sice ve Švandově divadle, ale většinu představení odehrajeme tak, že jdeme do sklepa, vyndáme ty potřebné věci ven a naložíme je do auta. Když je jich hodně, tak je to opruz – to nás za chvíli právě čeká -, pak nasedneme do auta, když je zima, tak je tam zima, když je teplo, tak je tam teplo…

Z. B.: Potřebovali bychom nové auto…

M. B.: …potřebovali, teda Bruknerovi, protože to auto je jejich. Ujedeme třeba 100 kilometrů, tam to vyložíme, postavíme, pak to za odměnu zahrajeme, pak si to zase rozebereme, naložíme do toho auta a odvezeme zpátky, kde to zase vyložíme…

T. P.: Fuj, neříkej to…

M. B.: …a myslím si, že jsme při tom tak nějak sami. Opravdu by se nám ulevilo, kdyby nám s tím někdo pomáhal. (smích) Ale jak to udělat to nevím. Je to takový pocit… i to, že nevznikají jiná divadla podobného typu a když už vzniknou, tak nikdy nezaniknou…

T. P.: Kdybychom třeba dostali víc peněz, tak bychom si koupili mikrobus a vozili s sebou dva techniky…

M. B.: …to by bylo nádherné. Ale k tomu nikdy nedojde, protože vždycky máme pro ty peníze lepší použití a vrazíme do světel nebo nějaké inscenace. A ještě jedna věc. Myslím si, že jednou, až vytušíme, že Buchty končí (a třeba nám to bude muset někdo říct a třeba s ním nebudem nějakou chvíli souhlasit), bude nám to sice líto, budeme nostalgičtí, ale jinak v pohodě. Prostě to divadlo rozpustíme a ta značka nebude existovat, protože si myslím, že to není navěky. Na rozdíl od všech těch divadel, která vznikla, kontinuálně se obměňovala se, ale nikdy nezanikla.

Když vidíte, jak to probíhalo těch uplynulých patnáct let, šli byste do toho znovu?

M. B.: Já určitě. Mě to naplňuje a uspokojuje.

Z. B.: Ani si to ani neumím jinak představit…

M. B.: Já si to umím představit… Ona to trošku byla náhoda, že jsme se sešli, protože jsme to určitě neplánovali ve škole a rozhodně to nebylo tak, že bychom spolu chtěli dělat divadlo…

Z. B.: Bylo to naopak! Já jsem dokonce jednou ve škole o Markovi prohlásila, že s ním nikdy v životě divadlo dělat nechci! No a vidíš… Já si myslím, že je to úžasné. Když dělá člověk divadlo sám nebo ve dvou, tak to je strašně chudé. Nás šest a v tom cítím strašnou sílu. Protože když takhle dokáže šest lidí přes všechny různosti pospolu tak dlouho vydržet, je to podle mě ohromné a jsem hrozně ráda, že to zažívám.

M. B.: Já si myslím, že to právě možná funguje proto, že jsme spolu vlastně nikdy žádné divadlo dělat nechtěli.

Loutkář 6/2006, s. 284–287.

Bábkarská Bystrica Tour 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.