Sokol, František: Vzpomínka PhDr. Františka Sokola

S J. A. N. jsem se osobně setkal poměrně dost pozdě – až na brněnské přehlídce profesionálních loutkových divadel v roce 1963. Dost jsem však o něm slyšel, leccos i přečetl. Jako student pražské DAMU jsem samozřejmě viděl Radokova Fausta a Zemanovu Cestu do pravěku a nemohl jsem v té souvislosti nevědět o filmovém scénáristovi a dramaturgovi J. A. N. Rovněž mi neuniklo ani pedagogické obsazení tehdy otevřené katedry loutkářství. Později, když už jsem pracoval v Liberci, nadšeně jsem tleskal pohostinskému vystoupení skupiny Salamandr s inscenací Velegrandteátr Spejbl (kdože tu měl dramaturgickou spoluúčast?). A v r. 1960, rok před mým nástupem do funkce ředitele KLS v Liberci, jsem zjistil, že na režii hry Mileny Markové Ďáblův most spolupracuje v tomto divadle opět J. A. N. Také jsem už tehdy věděl, že se podílí i na významné orbisovské edici Her pro loutky a právě Milena Marková je jeho profesnímu zaměření velmi blízkou autorkou.

A v následujícím období jsem s velkou pozorností četl vše, co napsal a řekl, zejména mě zaujalo jeho kritické vystoupení na 1. celostátní konferenci profesionálních loutkářských pracovníků, které se uskutečnilo v Praze v září 1954, jeho kratší články – o Jolym, Witkowském, Keménym, Z libereckého zápisníku atd. Vždy přesné a nekompromisní vidění a hodnocení aktuální loutkářské problematiky.

A pak jsem ho osobně poznal v Brně. Elegantní a vtipem i sarkasmem sršící člověk. To byl první dojem. A čím více jsem ho slyšel i četl, tím více jsem ho oceňoval jako osobnost uměleckou a kritickou (jak nevzpomenout na Šaldovo dědictví), jeho rozsáhlé a vpravdě gruntovní znalosti z historie i teorie umění, jeho neotřelý jazykový projev. A nestydím se přiznat, že i jeho obdivný vztah k loutkám. Neskrývám ani, že jeho kritické soudy jistě nebyly leckdy pro oči a sluch příjemné, ale vždy byly umělecky podnětné a morálně zdravé.

Loutkář 6/2006, s. 276.