Nejnovějším počinem dvojice Martin Kukučka – Lukáš Trpišovský (alias Skutru), které jsme se hojně věnovali v minulém čísle, je mezinárodní projekt Ráj srdce labyrint světa. Tvůrci si ke spolupráci na projektu, který měl premiéru 20. října v Divadle Archa a vznikl v rámci jejich doktorandského studia na Katedře alternativního a loutkového divadla, přizvali studenty tří středoevropských divadelních univerzit – po pěti studentech z bratislavské VŠMU, pražské DAMU a wrocławské PWST. Několik repríz projektu se ještě uskutečnilo v Teatru PWST ve Wrocławi a v Divadle Aréna Bratislava.
Inspirací se autorům stal Komenského Labyrint světa a ráj srdce. Inscenátoři s ním ale opět naložili po svém – název otočili a svou pozornost upnuli spíše na „ráj srdce“, který si hýčkáme a do něhož se uzavíráme v obraně před labyrintem a násilným chaosem okolního světa.
Začíná se pomalou scénou, kdy si každý ze zúčastněných herců přivleče svou lampu a bedničku, skrývající jeho „srdeční záležitost“, ať už je jí domov a rodina, láska a objetí, touha zpívat si či stát se baletkou a nebo třeba poněkud překvapivě komiks s hlavní postavou Superpapeže. Je také zajímavé sledovat, jak se do čistě spirituálního ráje srdce (u Komenského) vkrádají u současných lidí i ryze materiální záležitosti – jako například čokoláda, o jejíž blahodárnosti dovede jedna z protagonistek nepřetržitě hovořit několik minut. Inscenace nevypráví celistvý děj – pouze sledujeme různorodou skupinu lidí (včetně chování typického pro anonymní dav), z nichž nám každý přiblíží svou představu ráje. Křehké výpovědi jednotlivců jsou tak intimní a niterné, že zjistí-li, že se na ně při prezentaci dívají ostatní, okamžitě znejistí a stáhnou se, což patří k nejsilnějším momentům tohoto projektu. Dodejme, že se inscenace ve výrazových prostředcích spoléhá spíše na obraz a pohyb – slovo zde není až tolik důležité.
Inscenace obratně (a někdy až trochu předvídatelně) střídá dynamická místa s lyrickými; kombinuje hudbu s fyzickým divadlem, používá prvky loutkového divadla, nechybí půvabné metafory a opět by se tedy dalo říci, že jde o věc Skutry do detailu promyšlenou a zdůvodněnou – jejich teze, že se labyrint světa sestává z dílčích rájů srdce a že se vlastně proto nemůžeme navzájem pochopit, když jsme v jádru každý úplně jiný, je mocně pravdivá – je tady však jedno velké „ale“. Tuto inscenaci totiž silně determinoval fakt, že se jí zúčastnilo příliš velké množství různě disponovaných herců a každý v ní dostal rovnocenný prostor – sledujeme koláž jednotlivých scének, která drží pohromadě prostě tím, že nám dá postupně každý herec nahlédnout do své bedničky, rozuměj nitra. Dalším pojítkem jsou jakási tanečně-pohybová čísla, která dodávají inscenaci rytmus, avšak v takto velkém obsazení působí až poněkud spartakiádně.
Nezastírám, že jsou tu i poetické a výsostně divadelní výjevy (např. scéna synchronizovaného rozsvěcení a zhasínání lampiček, použití stínohry nebo efektní svlékání latexové barevné rukavice, kterou si herečka s potutelným úsměvem vykouzlila během představení na ruce za použití několika plechovek s barvou), které prozrazují velkou obrazivost a fantazii obou režisérů. Jsou tu vtipné výstupy (například baletka těžce se soukající do bedny po vzoru své oblíbené panenky z hrací skříňky), loutkářsky dovedné etudy (Matija Solce, Mirka Venclová), ale u skoro všeho ostatního má člověk neodbytný pocit, že už to někde viděl. Jako třeba ten otřepaný gag cpaní žárovky do úst.
Ale buďme spravedliví – jak již bylo řečeno, Skutři na této inscenaci nepracovali se svými stálými osvědčenými kolegy z Archa.lab. (nicméně si do tvůrčího týmu některé z nich povolali) a těžko posoudit, jaké byly schopnosti herců, čili „výchozí materiál“, se kterým se při zkouškách potýkali a na kterém svou inscenci Labyrintu vystavěli. Na její výsledné podobě se tak především odrazilo, že z některých studentů vykřesali více a z některých méně, ale prostor museli dát všem stejný. Nicméně je důkladně promýšlené divadelní vidění světa v jejich podání pro budoucnost velice slibné, neustrnou-li oba ve svých již osvědčených postupech.
Divadelní fakulta AMU a Divadlo Archa, Skutr:
Ráj srdce, labyrint světa
Režie: Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský
Scéna: Jan Polívka
Kostýmy: Daniela Klimešová
Hudba: Petr Kaláb
Psáno z předpremiéry 19. 10. 2006
Loutkář 6/2006, s. 271.
14. 11. 2024
Divadlo Radost, Brno
1950: Horáková ON AIR
15. 11. 2024
Divadlo loutek, Ostrava
Pilot a Malý princ
15. 11. 2024
Divadlo Spejbla a Hurvínka, Praha
Hurvínkova vánoční záhada
16. 11. 2024
Malé divadlo, České Budějovice
Uneste mě, prosím
Markéta Kočvarová Schartová (20. 4. 1934 – 12. 11. 2014)
Iva Peřinová (25. 6. 1944 – 6. 11. 2009)
Jiří Krba (17. 11. 1949)
Helena Štáchová (18. 11. 1944 – 22. 3. 2017)
Jana Sypalová (22. 11. 1959)
Marcela Jechová (25. 11. 1934)
Bohuslav Olšina (27. 11. 1924)
Erik Machart (28. 11. 1959)
Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.
Twitter
RSS