Scheiner, Pavel: Shakespearova Bouře v Bratislavě

„Bouře je hra slavnostní a vyznačuje se jistou stylistickou i divadelní pompézností […]. Celý kus jakoby usilovně vytěsňoval tragičnost a mířil ke šťastnému závěru […]. I dramatické situace jsou koncipovány jako komické […]. V Bouři se nerealizuje hrdinovo poznání, nýbrž potřeba: a touto potřebou je odpuštění a usmíření. Prosperův plán […] má dvě stránky. Jedna se vztahuje k nevinným, druhá k viníkům.

(Tato) stránka předpokládá tři stupně: trest – pokání – odpuštění […]. Účtování s minulostí se (však) nevyvedlo. Magie nakonec v tom nejdůležitějším selhala: nemá nad lidmi žádnou rozhodující moc, může je pouze jenom na čas ošálit a vyvést z míry, nezmění je však k lepšímu. Přesto Prospero odpouští všem, i těm, kteří se k vině nepřihlásili, s nimi se vrací na pevninu a s nimi tam bude žít. Je to (autorova) nedůslednost, rezignace nebo vyšší moudrost?“ klade otázku Milan Lukeš ve studii Mezi snem a karnevalem, ve které se zamýšlí nad Shakespearovou Bouří.

Abychom si ujasnili, o čem je bratislavská inscenace režiséra K. Žišky, dovolil jsem si uvést alespoň něco z úvah předního českého teatrologa na toto téma. Jak je to s tímto (snad posledním) Shakespearovým dramatickým opusem v bratislavském loutkovém divadle?

Hezké loutky, opulentní historizující kostýmy, funkční scénografie kombinující v jevištním obraze renesanci s 21. stoletím. Pod loutky a scénu je ostatně jako výtvarník podepsán Petr Matásek, kostýmy navrhla Naďa Salbotová, čerstvá absolventka VŠMU. Názor scénografa nabídl dynamické střídání prostředí a současně rámec i optiku obsahující odstup od vyprávěného či předváděného. S invencí a fantazií hodné tohoto jevištního opusu. Výrazné loutkové typy aspirovaly na dominantní postavení v hierarchii použitých prostředků, ale byly zastíněny stejně výraznými kostýmy, které na sebe přitahovaly pozornost na úkor loutek. Ty měly být navíc pouze (jak se v průběhu děje ukázalo) dočasnou podobou pěti ztroskotanců na Prosperově ostrově. Ze Shakespearova ansámblu zbylo torzo, které i přes svou kvantitativní eliminaci nedostalo v inscenaci dostatečný prostor pro rozehrání myšlenkového, neřku-li situačního vyjádření stavu, v němž se rozpoutanou bouří pětice mužů (Alonso, Sebastian, Antonio, Ferdinand a Gonzalo) ocitla. Eliminovaly se postavy, situace a motivy nejenom řekněme podružné, ale i ty podstatné. Takže se to týká stejně tak zbývající části lodní posádky, ale i Kalibana, Mirandy a žel i Prospera. Motivace se tímto okleštěním zplošťuje a ze Shakespearovy hry se stává moralita à la thése. Výrazně formalistická inscenace (s opravdu uvěřitelnými a nejenom kašírovaně předváděnými prožitky) není pak hraním Shakespeara, ale hraním si na Shakespeara.

Otázkou (i při všem fantaskním, co se zde vizuálně objevilo) ovšem zůstává, jestli je Bouře vůbec text vhodný pro inscenování v loutkovém divadle. Navíc v loutkovém divadle hrajícím hlavně a především pro dětského (i když v tomto případě zřejmě staršího dětského) diváka? Věřím že ano, ovšem při jasné dramaturgii a režii ovládající nejenom možnosti divadelního druhu, jakým je loutkové (neboli figurální) divadlo, ale i jeho omezení, nebo úskalí. Není jich (jako ani na ostrově na slovo vzatého mága Prospera) málo. Ostatně i z jeho „pařátů“ se lze vysvobodit a z nástrah ostrova vyplout pouze znalostí map námořních, jakož i map karmických, či jinak map lidských duší! A teď k hybateli toho všeho na moři i na ostrově, k mistru Prosperovi: bouře jako stav poruch povětrnostních je metaforou poruch mezilidských. Řečeno zjednodušeně příčina – následek, akce – reakce. Následkem je ztroskotání Prosperových břehů, příčinou je minulost. Dovídáme se o ní jen to nejpodstatnější (proč ne?) a navíc ve zkratce, která je z divadelního hlediska půvabně kolážovitá. Na moři maketa lodičky, kdesi ve vlnách pod ní zatím nezřetelný sbor mužských hlasů a na scéně vzpomínající Prospero s naslouchající Mirandou. Jsme v dramatické přítomnosti stejně, jako v o nic méně dramatické minulosti. Pak se sjednocený čas opět rozdělí a my v přítomnosti sledujeme, co se bude dít dál…

Prospero informován svým magickým zrcadlem vyvolá ducha Ariela, hybatele všech zdánlivě neuvěřitelných jevů. A ten po proměně lidských ztroskotanců na loutky (tato proměna se mimochodem vzhledem ke schopnostem kouzelných sil odehraje jaksi nekouzelně) nastavuje oné pětici různé nástrahy – hlavně vizuální, na ty jiné, podstatnější nezbyl prostor ani čas. Magie Prosperova – Arielova (duch je rozdělen na tři postavy v bílém) je o něco magičtější než na začátku, kdy vstupují do hry a kdy působí značně rozpačitě, protože chtěně. Přes nepříliš výrazné typové rozehrávky zkoušené pětice se dostáváme k Prosperovu rozhodnutí sejmout z nich jho prokletí a vrátit jim původní lidskou podobu. Uskuteční se to opět jaksi nedivadelně a hlavně nepřesvědčivě. Loutky jsou jejich interpretům jednoduše odňaty. Pochopení toho, co se stalo, je pouze verbální. Verbální je ale žel i odpuštění Prosperovo. To se odehraje v rovině kultivované recitace, jako ostatně celý part postavy. Prospero je od začátku do konce moudrý a odpouštějící, až si člověk klade otázku, o čem že ten příběh vlastně byl? Proč to všechno?

A zde jsme u výše citovaných poznámek: dala dramaturgicko-režijní koncepce prostor pro něco víc než značně okleštěnou verzi mnohovrstevnatého Shakespearova textu napsaného pro činohru? Zajisté, několik působivých vizuálních okamžiků v racionálně fungující scénografii s výraznými loutkami nepříliš výrazně animovanými (nejlépe z tohoto kvintetu vyšel šašek Gonzalo v interpretaci Andreje Kováče) v paměti diváka zůstane. Ten, kdo není znalec Shakespearova textu, se ale v tom roztodivném divadelním obraze možná ztratí. Tak, jako pětice zkoušených mužů ztroskotavších na ostrově, jehož zákony fungování se s výjimkou zamilovaného Ferdinanda vlastně ani rozluštit nepokusili… Byla to moralita, byla to hra o poznání a odpuštění anebo jenom hra pro hru? Podobnou otázku si divák bratislavského představení zřejmě klást nebude. Jedná se především o diváka dětského, jemuž je touto formou nabízen klasický titul světové dramatiky. Nicméně právě zde a proto je zapotřebí více než citlivě zvažovat nejenom záměry, ale i možnosti inscenátorů.

Loutkář 6/2006, s. 267.