Malá, Zuzana: S nůžkami za Kundünem

Uprostřed fotografie stojí Čtrnáctý Dalajláma, v ruce s loutkou malého Tibeťana. Kolem něj pózují Buchty a loutky. Když se otec Petra Síse dostal do Lhasy, bylo Dalajlámovi teprv osmnáct let.

Před půl rokem premiérovaly Buchty a loutky volný scénický překlad vychvalované knihy Petra Síse Tibet aneb Tajemství červené krabičky. Otec a filmař Vladimír Sís je v padesátých letech odeslán do Číny, aby dokumentoval stavbu dálnice do „západní provincie“/Tibetu, po níž má do země proudit „civilizace“/vojenská síla. Hora podložená výbušninou jej odřízne od ostatních členů výpravy, začíná cesta ke svaté Potále, provázená tibetským pošťákem s rolničkami. Vše je zapsáno do deníku a uložené v červené krabici, kterou po letech syn, autor a ilustrátor Petr Sís otvírá.

Inscenace podobně jako kniha zachází především s obrazem. Vrství a prolínají se časoprostory a hlediska. Mýty sny, vzpomínky a poloskutečnosti jsou rovnocenné se skutečností, deníkové záznamy se kombinují s představami dítěte a s komentáři dospělého. Zároveň svědčíme vzniku světa, československému filmaři v Tibetu, dětskému pokoji v poúnorové Praze a současnému autorovi při čerpání látky. Navzdory konkrétním časovým a místním údajům tak vzniká tradiční horské bezčasí. Vrstevnatost je pro knihu i inscenaci charakteristická, odměněn je druhý a třetí pohled. U Petra Síse mají velký význam tvary: pošťák byl za dopis obdarován nůžkami a tvaruje jimi rostliny kolem cesty, po které je potřeba jít. Opakují se motivy labyrintu a mandaly.

Mandalou je téměř vše, co se objeví na scéně, mandala je hlavním spojem inscenace s knihou. Herci takřka nehrají, ale obřadně vytvářejí mandaly, jejichž prvkem může být ledacos a do kterých sami nevstupují. V asi třičtvrtěmetrovém kruhovém prostoru figurují postupně všechny živly a barvy, také loutky a originální předměty jako oblázky, klacíky, vejce. Nic není šizené, ohnivá mandala opravdu hoří, jezero je opravdu tekuté, lampičky jsou z pravých polodrahokamů. Nad kruhem je umístěné vypouklé (dopravní?) zrcadlo, které umožňuje vidět jinak a za roh, které připomíná, že Tibet je možná něco jako říše za zrcadlem.

Kde slábne dramatické napětí, nastupuje napětí rituální, mysticko-magické. Magicky působí také arzenál předmětů a techniky připravených přiznaně za scénou. Divák má být fascinován. To se děje kombinací tak intenzivních prostředků, že se můžeme dostat až na hranici vkusu, která je ovšem funkční v rozměru snů a představ. V protikladu k nadpozemské himálajské atmosféře nezapomněly Buchty zařadit své obvyklé zběsilé zcizování, například duet germánských rybářů lovících v posvátném jezeře.

Dochází tedy ke kloubení tří výtvarných a poetických stylů: sísovského, buchťáckého a populárně-orientálního, z nichž třetí je vkusně zkrocen a obsažen hlavně v hudbě, která se na jevišti produkuje živě. Reprodukovaná hudba a hlas dítěte posouvajícího děj působí jako nadbytečný efekt. Začátek je pro diváka Buchet a loutek očekávatelný: v loutkové domácnosti uvnitř červené krabičky se slaví Vánoce, čutá se do míče, poslouchá se pohádka. V průběhu inscenace se však poetika výrazně mění: od roztomilostí a infantilností vplyneme do Sísova světa složitých obrazců, odtud do české představy tibetské věčnosti a okupace. Pracuje se s kontrastem domácího a neznámého, loutka z divadýlka ze sokolovny je nepatřičná ve zlatém prachu sypoucím se z bohů; mandalou může být i talíř.

Nebylo třeba, aby otec Sís varoval mladého Dalajlámu před chystaným vpádem. Každá mandala je rozmetaná. Po jedné nezůstane požehnání, ale čínská okupace. Kdo se napínal na závěrečný obrazec skrytý pod kameny, dočkal se kruhové překližky a papundeklových vojáků. Inscenace „Tibetu“ je poetikou, vyzněním i způsobem hry v patnáctiletém životě souboru zlomová. Dalajláma byl letos na podzim v Praze, což bezděky inscenaci obohacuje na významech.

Tibet – tajemství červené krabičky

Námět: Petr Sís

Režie: Radek Beran a Buchty a loutky

Výprava: Robert Smolík

Hudba: Tomáš Procházka

Hrají: Kristina Maděričová/Zuzana Bruknerová, Tomáš Procházka/Lukáš Valiska, Radek Beran/Marek Bečka, Vít Brukner

Premiéra 3. dubna 2006

Psáno z reprízy 14. 10. 2006

Loutkář 6/2006, s. 266.