Knížák, Milan: Drzost nestačí, je potřeba také zkušenost

DRZOST NESTAČÍ, JE POTŘEBA TAKÉ ZKUŠENOST

V textu paní Lenky Šaldové z Loutkáře č. 5/2006, str. 202–203 se lze pozastavit už nad titulem, který je citátem z knihy zpochybněným následným otazníkem. To, že tato první a jediná encyklopedie v oblasti, která je zcela nezmapovaná, což mj. dokládají depozitáře našich muzeí i popisky loutek na eventuálních výstavách, je především platformou pro další bádání je víc než samozřejmé, to je úkol každé základní práce.

Z její kritiky je zřejmé, že se v problematice vůbec nevyzná. I když publikuje svůj text v rubrice „Přečetli jsme za vás“, četla publikaci velmi nepořádně a již s úmyslem napsat co nejkritičtější reflexi za každou cenu. Kdyby si pečlivě přečetla běžnou loutkářskou literaturu, jako jsou ročníky Loutkáře, Loutkové scény i Drobného umění (atp.) zjistila by, že informace v nich uváděné jsou nejen torzní a často si odporující, ale obsahují nesmírně mnoho omylů. Řadu údajů bylo nutno čerpat z rubrik, které vycházely z dopisů loutkářů. Ty jsou velmi nepřesné, nedostatečné, často těžko dešifrovatelné.

To, že se L. Šaldová podivuje nad tím, jak je možné, že na začátku XXI. století vychází encyklopedické dílo jediného autora a přitom sama pracuje v div. odd. Národního muzea, které mělo tuto povinnost už dávno splnit, neboť spravuje největší loutkářskou sbírku považuji za drzost, která pramení z nedostatku inteligence či ze samolibosti. Místo, aby se sklonila před úpornou třicetiletou prací, tak hledá chyby, které často ani chybami nejsou, poněvadž autorka neví o čem mluví, z jejích tvrzení je jasné, že nezná loutkářský terén.

Než jsem přistoupil k práci na encyklopedii, očekával jsem, že mi informace, které hledám, poskytnou naše muzea a především již zmíněné divadelní oddělení Národního muzea v Praze. Tam tehdy vládla loutkoherečka Jindra Patková, která byla pověstná tím, že likvidovala staré oblečky a nechávala loutky oblékat svým kamarádkám kostymérkám do banálních oděvů z nových materiálů. Údajně toto oddělení krylo či pomáhalo tehdejším politickým disidentům, alespoň tak mě to bylo naznačeno, což mě připadalo zvlášť pikantní, poněvadž jsem byl právě odsouzen na dva roky nepodmíněně za politický paragraf a vzápětí mě zavřeli do Ruzyňské věznice. Ať je člověk komunista nebo nekomunista (a já jsem velký antikomunista), na místě pečovatele o náš kulturní odkaz hledám především citlivého a poučeného odborníka a ne politického manipulátora. Navíc o nikoho takového nešlo, byla to jen šikovně vypuštěná fáma, která mě měla odkázat do správných mezí.

A ještě jednu historku než se pustím do rozboru textu L. Špaldové. V druhé polovině 70. let jsem si objednal v divadelním oddělení Národního muzea fotografie některých loutek. Ty jsem po poměrně dlouhé době dostal a řádně je zaplatil. Musím dodat, že vztahy pracovníků divadelního oddělení NM po mém vystoupení proti J. Patkové velmi ochladly a vstup do depozitáře, kam mohl předtím skoro každý (byl jsem toho svědkem, i já jsem tam chodil), mě najednou striktně zakázali. Když jsem v roce 2000, tedy více než po dvaceti letech, přišel opět do studovny divadelního odddělení NM, které vlastní neobyčejnou kartotéku s pomíchanými hesly bez ladu a skladu, a kde pobíhaly děti tamních pracovnic, (které nejvíc zajímalo, kdy badatel konečně odejde) a požádal jsem je zda nemají nějaké nové fotografie loutek, odpověděli, že ano a přinesly mě ty, které jsem si objednal a zaplatil před více než dvaceti lety!

A další poznámka tentokrát k profesionalitě profesionálních pracovníků. Na obálce knihy A. Dubské „Dvě století českého loutkářství“ (vyd. AMU v Praze, 2004) je fotografie loutky. Jedná se o ženskou postavu, která na první pohled vykazuje všechny znaky Alessiho autorství. Uvnitř knihy se však dozvídáme, že autorem je A. Sucharda. Na můj dotaz mě autorka publikace sdělila, že jí autorství loutky potvrdil náš přední loutkářský odborník.

Připouštím, že některá označení v mé encyklopedii jsou vágní, protože jsem ve více než třiceti letech, kdy vznikala, prošel mnoha peripetiemi, byl několikrát uvězněn, několikrát jsme se stěhovali, byla u nás učiněna řada domovních prohlídek a došlo i k vykradení místností s archivem. Tak se řada informací ztratila, proto jsem vždy nedohledal zdroj některých mých poznámek.

Mnoho informací jsme získali od velmi starých pamětníků a to, že byli ochotni s námi mluvit alespoň po telefonu jsme považovali za úspěch. Navíc dnes je telefon běžným dorozumívacím prostředkem, Získávali jsme informace i pomocí e-mailu, SMS, faxu. Neprofesionální je informace nezískat vůbec, nehledě k tomu, že informace získané těmito médii nebyly zásadní, pouze doplňkové.

Jelikož jsem důsledně trval na tom, aby se v encyklopedii objevili pokud možno všechny osoby, které se zabývali výtvarnou stránkou loutkového divadla, uvedl jsem i velmi torzní údaje, kterými je loutkářská literatura přeplněna. Proto všichni ti žáci, žákyně, bratři, sestry, členové a členky atp. I takový údaj může podnítit další bádání. Kdybych měl k dispozici velký štáb lidí, který by měl oficiální pověření, bez něhož bylo za totality obtížné a někdy dokonce nemožné získávat informace, možná by se povedlo dohledat i takto strohá hesla.

Divím se, že sedmnáct let po pádu komunizmu je divadelní oddělení Národního muzea ve stejném stavu jako v době, kdy jsem na encyklopedii začal pracovat a nechuť získávat i poskytnout informace či fotografie snad ještě roste. Měl jsem šanci se o tom několikrát přesvědčit.

Pokud přebírám dobové informace, uvádím je vždy jako citáty na dokreslení atmosféry nebo z prostého faktu, že žádné jiné informace neexistují.

Nevím jak je paní Šaldová stará ani jak dlouho pracuje v oboru, jelikož je v Národním muzeu nová, usuzuji, že je ještě mladá, což by odpovídalo její špatné orientaci v loutkářských materiálech. Rovněž chci podotknout, že je něco jiného pracovat na jediném hesle či tématu, kde je možné objevit více detailů i souvislostí. To by měl každý badatel vědět. Paní Šaldová si neuvědomuje jak obtížné bylo získat třeba jen jediné datum, jedinou lokální informaci. Jak jsem již výše zmínil, existující informace jsou často falešné či zavádějící a o řadě autorů nelze nalézt téměř nic. Upozorňuji, že mnoho chyb lze nalézt i v Tomanově slovníku. Řada příbuzných loutkářů nemá k dispozici data a nabízí pouze dohady. To, že uvádím informace, které osvětlují sociální statut a životní prostředí některých autorů považuji za veliký klad, poněvadž sociální situace byla někdy přímým popudem k započetí jejich práce s loutkami.

Cituji řadu dobových soudů či reflexí jen proto, že mohou naznačit eventuální směr dalšího pátrání, nehledě k tomu, že loutkářská literatura je takovýchto informací plná. V našem archivu jich zbyla spousta, poněvadž jsme nemilosrdně eliminovali ty, které nejsou pro další eventuální pátrání bezprostředně nutné.

Vše ukazuje, že paní Šaldová nezná loutkářskou literaturu a vychází z několika málo současných či nedávných publikaci, které se zabývají jen parciálními jevy.

To, že mě paní Šaldová vyčítá, že uvádím na pravou míru křestní jméno řezbáře Beka z publikace A. Dubská, je neprofesionální. Kdyby jen trochu něco věděla o výrobcích loutek a dekorací v Kutné Hoře, (a to je lehce zjistitelné, poněvadž nejde o tak vzdálenou historii), věděla by, že žádný řezbář Josef Bek neexistoval.

Zpochybňovat něco o čem sám nic nevím je typické pro amatéry a drzou amatérkou pí Šaldovou je.

Trvám na tom, že má Encyklopedie výtvarníků loutkového divadla v Českých zemích a na Slovensku od vystopovatelné minulosti do roku 1950 je použitelná jako klíč k určování loutek. U význačných autorů je uvedena řada fotografií, které poukazují na zásadní znaky podle kterých je možné loutky identifikovat. Například posazení a tvar očí, řezba uší, kružba vlasů atp. Fotografií je v publikaci cca 3 000. Ne vždy bylo možné získat příslušné fotografie a údaje vedoucí k přímému stanovení autorů, nehledě k tomu, že loutky které používali lidoví loutkáři či spolková divadla podléhali řadě změn. Byly ořezávány, přeřezávány, měněná těla, někdy nakupovány pouze hlavy a umisťovány na podomácky vyrobená těla. Pro ty, kteří o loutkách něco ví, je tato publikace velkou pomůckou. Nevzdělaným a necitlivým ignorantům nepomůže žádná publikace.

A nakonec. Přesto, že jsem v 70. letech neměl téměř žádné peníze a nesměl jsem pracovat v žádném relevantním zaměstnání, přesto jsem spolu se svojí ženou, vynaložil obrovské penzum práce i peněz na tvorbu encyklopedie. A možná ještě víc v dalších desetiletích. Dotace, které jsem po r. 2000 získal byly nevelké a utilitárně zaměřené pouze na vydání knihy.

Místo, aby za tak mamutí práci bylo člověku poděkováno, nechá redakce Loutkáře napsat dehonestující a neinformovaný text od člověka o jehož práci s loutkářským materiálem nebylo zatím slyšet. Kritický text se odvolává na mínění odborníků. Kde jsou ti odborníci? Ať postaví své znalosti vedle mých! Tímto je vyzývám!

Vytvořil jsem svojí encyklopedii z lásky k loutkám, protože lidé většinou za to nestojí, což mě stále a úporně dokazují.

Loutkář 6/2006, s. 252–253.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.