Loutkar.online

Malíková, Nina - Peřina, Vítek: Zemřeli

21. 11. 2006 zemřela náhle, v předvečer svých 64. narozenin (nar. 22. 11. 1942) Eva Hanžlíková – Křížková, absolventka loutkářské katedry DAMU, dramaturgyně Ústředního loutkového divadla a autorka divadelních her (Mračí škola, O Cibulkovi, Tři kejklíři, Čert, Káča a beránkové, Bakalářská historie, O vánoční huse Gustě), dlouholetá šéfredaktorka Československého loutkáře (1980 – 1993), výtečná kritička a publicistka.

Poté, co se rozešla s časopisem Loutkář, se Eva Hanžlíková zcela distancovala od oboru i lidí kolem loutkového divadla a navázat s ní znovu kontakt se nikomu z nás úspěšně nepodařilo. Zůstalo to mezi námi jako nevyřešená záležitost, jako nedopsaný článek, v Evině případě nedopsaný román či novela. Zpřetrhané vztahy však nic nezměnily na faktu, že si dodnes všichni, kteří měli co do činění s Evinými břitkými postřehy, kritikami inscenací plných plastických popisů, či rozhovory, které přesně vystihovaly osobnost zpovídaného, na její práci vzpomínají s obdivem. Eva Hanžlíková žila dramatický život až do samotného předčasného konce. Jako by to všechno bylo jedno velké nedorozumění. Nemůže už nic prominout ani sobě, ani svému okolí. Čest její památce.

O den později, 22. 11. 2006 zemřel rovněž náhle loutkář Pavel Kočí, zakladatel Divadla U Panáků na Letné, ve věku pouhých 57 let. Mnozí z nás si pamatují jeho neúnavnou práci právě na zbudování loutkové divadelní scény naproti budově Technického muzea (dnes scény Vyšší odborné herecké školy), na jeho první provokativní pouliční loutková porevoluční vystoupení přímo na Můstku na Václavském náměstí. Z jeho divadelních produkcí ho znaly děti i rodiče nejen v jeho domovské Praze 7.

Vzpomínka na tětu Zuzanu

Co já bych ti Kubo ještě dala?

Dala jsem ti husu, kytku, vědro, kozla, košík, krávu, šunku,

ale teď už nevím, co bych ti dala.

Aha, mám to.

Sebe ti dám.

Sebe.

Markyta

v podání Zuzany Schmidové

(Jak chodil Kuba za Markytou)

Ačkoliv jsem do Naivního divadla nastoupil teprve nedávno, Zuzanu Schmidovou znám celý svůj život. I přesto jsem se docela vyděsil, když si mě první den v mém novém působišti Zuzana zastavila kdesi v potemnělých útrobách divadla, výhružně mi zabodla ukazováček před obličej a přísně se zeptala: „Kouříš?“

Dokázal jsem – stále trochu v šoku – jen zavrtět hlavou, že ne, ale Zuzana už spěchala jinam, tou svou typickou chůzí, ne nepodobnou běhu. Ještě toho přece musela během onoho dopoledne tolik stihnout! Zahájit sezonu, se všemi se pozdravit, nandat na talíře další mňamku z vlastní kuchyně, absolvovat čtenou zkoušku, vybrat v knihovně nějaký tip pro děti svých přátel, uklidit nádobí v herecké kuchyňce, přísně nahlédnout do společné kuřárny, nabídnout svou pomoc dámám v krejčovně a pak třeba vyrazit na další štaci s pohádkou Jak chodil Kuba za Markytou…

Tento evergreen z repertoáru Naivního divadla byl s postavou „těty“ Zuzany Schmidové spojen bezmála dvacet let. Tak dlouho v roli Markyty dávala Kubovi vše, co doma má, od kytky přes husu až po kozla, aby mu nakonec, když už nic jiného neměla, dala sebe samotnou. Ponechme stranou, jak s tím vším ne úplně bystrý Kuba naložil. Důležitý je spíše fakt, že Markyta byla velmi věrným obrazem naší Zuzany Schmidové, která s touto „one-woman show“ sjezdila za dvacet let od premiéry celý svět a získala řadu hereckých ocenění. Ze všech těch festivalů se pak pokaždé rychle vracela do Liberce, aby snad neprošvihla vernisáž výstavy v divadelním foyer, scénické čtení ve Studiu či generálku nové inscenace (zkoušené výjimečně bez ní). Všude tam byla s námi (nebo s vámi, nebo s nimi…). A odevšad zase spěchala jinam, přispět svým talentem, dobrým slovem, či třeba pouhou přítomností a neutuchajícím zájmem. Ve chvílích, kdy by jiní, mladší a silnější, již dávno polevovali v tempu, ona naopak přidávala plyn a nehodlala zatahovat za ruční brzdu.

„Pche, ty toho naděláš!“ odfrkla by si Zuzana zajisté, kdyby mi mohla při tomto psaní nahlédnout přes rameno. „Svět se přece nezboří, no ne?!“ A než bych stačil cokoliv namítnout, už by si to rázovala někam jinam, tou svou tolik typickou chůzí, ne nepodobnou běhu.

Za Naivní divadlo Liberec

Vítek Peřina

Zuzana Schmidová

V Naivním divadle pracovala 45 let. Vytvořila zde kolem 110 rolí, z nichž mnohé jsou v jejím svérázném podání nezapomenutelné.

Z nich jmenujme alespoň Anku v Posvícení v Hudlicích (Skupova cena 1986), Doktora Pusínka v Malém Alenášovi, Chrobačku v inscenaci Ze života hmyzu, roli Zimy a Léta v Pohádce do dlaně, Vílu Bábrlínu v Čarovné rybí kostičce, Vědmu v Kytici, Mluvčího v inscenaci Gargantua – jeho smích a život (Cena ČLF 1992). Navždy nám zůstane v paměti i její osobitá interpretace hříčky Jak chodil Kuba za Markytou, se kterou navštívila mnoho zemí světa (Cena festivalu PIF 93 v Zagrebu, Cena české sekce UNIMA).

Narodila se 31. 1. 1940 v Bratislavě. Po absolvování Loutkářské katedry DAMU v roce 1961 nastoupila do Naivního divadla (tenkrát Krajské loutkové scény), od roku 1968 pak hrála v témže divadle ve Studiu Ypsilon. Po odchodu Ypsilonky do Prahy se vrací do loutkářského souboru Naivního divadla. V té době je už publiku známa i z řady rolí filmových a televizních. Účinkovala ve filmech Panelstory, Hra o jablko, Hon na kočku, Matěji, proč tě holky nechtějí, Švédská zápalka, Schůzka se stíny, Vlak dětství a naděje, Nemocný bílý slon…

Od roku 2006 začala působit jako pedagog na ZUŠ v Mnichově Hradišti.

Loutkář 6/2006, s. 247.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.