vkw - Malíková, Nina: Vzpomínáme

S mírným zpožděním si připomínáme 70. výročí úmrtí lidového loutkáře Rudolfa Kaisera (14. 5. 1881 – 20. 5. 1936). Jeho úmrtí připadá symbolicky na den, kdy vstoupila do života UNIMA, mezinárodní unie loutkářů, která měla a dodnes má za cíl sdružovat všechny milovníky loutek, ať jsou s nimi svázáni profesně, ochotnicky či platonicky. R. Kaiser při zakládání UNIMA symbolicky zastupoval loutkáře z povolání, kterým jsme si navykli říkat lidoví loutkáři. V té době mohutného rozmachu ochotnického loutkářství nebyly dobré vztahy lidových loutkářů a stále početnějších loutkových divadel spolkových, školních, sokolských, orelských aj. nijak samozřejmé. Většina loutkářů-živnostníků hleděla na ty loutkářské novoty jako na nevítanou konkurenci. K výjimkám patřil na předním místě Rudolf Kaiser. Jeho přátelské vztahy se všemi loutkáři i kladný vztah k loutkářské organizaci byly všeobecně známé a oceňované. On to byl, kdo svými představeními okořenil první sjezd loutkářských pracovníků v Praze v roce 1924. Na loutkářské výstavě, která doprovázela druhý sjezd v květnu 1929 a byla rámcem pro zrod UNIMA, hrál se svým divadlem po celou dobu trvání výstavy. Byl prvním loutkářem, který provedl hru na rozhlasových vlnách, a to Doktora Fausta dne 26. října 1927.

Traduje se jedno zajímavé loutkářské setkání. Na večírku uspořádaném v rámci prvního loutkářského sjezdu (7. – 9. června 1924) se údajně uskutečnilo společné vystoupení čtyř Kašpárků ve scénce Vaška Sojky: Kašpárci pražské Umělecké výchovy, divadélka V říši loutek, plzeňských Feriálních osad a Rudolfa Kaisera se tu předháněli ve vychvalování svých předností. Dochovalo se však svědectví Václava Bartha, který v citované scénce hrál říšanského Kašpárka. Ten ze svých záznamů dokládal, že se vystoupení konalo na loutkářském večírku v tzv. japonském sále Beránkova domu na Vinohradech v sobotu 13. prosince 1924. Buď jak buď, Rudolf Kaiser tu obhajoval „čest“ lidových loutkářů a jeho Kašpárek deklamoval:

Já jsem, jak už každý z vás snad slyšel,

za lidové loutkáře sem přišel,

Kaiser zove se můj principál;

z těchto prken zde jsem rozsypal

do publika vtipů na tisíce,

rozesmál už mnohé dětské líce,

neboť rozumějte: tato scéna

ta je má a byla propůjčena

na dnes, abychom v loutkářském kroužku

předvedli své rozmarnosti zkoušku.

V každém případě si lidový loutkář Rudolf Kaiser zaslouží, aby jeho paměť nezapadla.

6. 12. by se dožil 80 let PhDr. Miroslav Česal, dlouholetý šéfredaktor Loutkáře a následně vedoucí loutkářské katedry DAMU. Problematikou loutkového divadla se začal zabývat v padesátých letech minulého století, zprvu jako kritik, později své působení rozšířil o řadu teoretických studií. Zachytil ve svých kritikách nástup proměny profesionálního loutkářství a stejně tak sledoval oživení a zejména zkvalitnění práce našich amatérských souborů v druhé polovině dvacátého století. Jeho teoretické práce zahrnují velice fundovaný pohled na historii českého loutkářství, definuje žánry a strukturu dramatických textů, všímá si funkce loutky ve všech specifických podobách. Vychoval řadu profesionálních loutkářů a stejně tak se o své zkušenosti dělil, jako člen poradenského sboru pro loutkářství a v mnoha porotách LCH.

Milý Mirku,

využívám téhle příležitosti k docela soukromému dopisu. Od té chvíle, co jsi zemřel a co vím, že se ve Velké síni Strašnického krematoria sešlo slovy pět smutečních hostí (a to jsi měl tolik přátel – opravdových i těch příležitostných – studentů, spolupracovníků ze školy i redakce!). Strašně mě tehdy mrzelo, a vlastně dodnes mrzí, že jsem nebyla ani mezi těmi pěti. Ne, neznali jsme se vlastně moc zblízka. Trochu jsem se tě bála, když jsem se s tebou poprvé setkala v polovině šedesátých let v jugoslávském Šibeniku, kde jsi v početné české reprezentaci zastupoval naše loutkářství a pomáhal chorvatskému profesionálnímu loutkářství z amatérských dětských střevíčků. Ostýchala jsem se tě i později, kdy jsi mě přizval k práci na katedře (přebírat po Malíkovi post vyučujícího historii zahraničního loutkového divadla bylo pro mne, začátečnici, dvojnásob těžké). Vzpomínám i na několik večerů, kdy jsi nás s Pavlem Vašíčkem zasvěcoval jako zkušený redaktor do redakční praxe. Byla jsem první, komu tvůj syn Honza telefonoval a koho poprosil o oficiální text na parte.

Je mi líto, že se tak rychle zapomíná a že nějak není čas vracet se k tomu, s jakou pílí ses věnoval premiérám našich divadel (kdo by dnes na všechny jezdil, že?!), jak jsi pečlivě dostudovával všechno dostupné z dějin českého loutkového divadla, když na tebe padla volba být i v tomto oboru zasvěcujícím pedagogem, kolika lidem jsi pomohl. Někdy si vzpomínáme i na ty bohatýrské historky, kterými byla tvá gargantuovská postava opředena. Ale ještě nikdy jsme při tom vzpomínání nedošli na omluvu za tu absenci při posledním rozloučení. Tak to přijmi alespoň teď.

Tvoje Nina Malíková

Loutkář 6/2006, s. 246.