Rączka, Katarzyna: Polská loutková divadla - nehybnost a stojaté vody

Statutární divadla

Promluvím trochu všeobecně na téma situace loutkových divadel v Polsku. U nás máme 25 statutárních scén, 3 z toho ve Varšavě, a nespočet divadel, která pracují na vlastní pěst, jezdí po základních a mateřských školách. V největších městech přetrvávají nejsilnější loutkářská střediska, jako je Teatr Lalka ve Varšavě, Banialuka v Bielsku-Białej, vroclavský Teatr Lalek, białystocký Teatr Lalek, Teatr animiacji v Poznani atd. Na tom se léta nic nemění, jsou to nejvýznamnější scény v Polsku. V těchto střediscích se také nejsnáze prosazuje modernizace a nová řešení, zatímco v menších divadlech, jako je divadlo ve Słupsku nebo Kielcích, zůstává loutkářství tradiční, ve stojatých vodách. Hlavním problémem je, že menší střediska se nerozvíjejí, jsou uzavřená do sebe. Jedinou aktivitou v tomto směru je organizování menších festivalů např. festivalu v Łomži. Divadla jsou dotována městy. Město má díky tomu dobrý pocit a nestará se příliš o uměleckou úroveň divadla, protože dotací si zajišťuje klid, že má ve městě divadlo pro děti. I když peněz na divadlo je teď méně, protože všeobecně peněz na kulturu stále ubývá. Soubory v malých městech čítají převážně kolem 10 lidí.

Loutkářské školy

Kromě hlavní činnosti, jíž je hraní pro děti, působí v několika divadlech stálé scény pro dospělé, které však pracují nepravidelně a spíše náhodně. Výjimkou je BTL (białystocký Teatr Lalek) a Wrocławski Teatr Lalek, které – vzhledem k tomu, že jsou v těchto městech loutkářské školy – byly vždy otevřené novinkám. V BTL se scéna pro dospělé od tohoto roku dynamicky rozvíjí díky tomu, že se vedení ujal Marek Waszkiel. V Białymstoku mají navíc Mezinárodní festival loutkářských škol, který se koná každý druhý rok. Zde je nejlepší začít studium loutkářské režie. Letos otevírají oddělení loutkářské režie ve Vroclavi, takže vzniká druhé místo, kde se mohou zájemci vzdělávat. Pokud student školu dokončí, čekají ho těžké časy, a to i pokud jde o herectví, protože divadla přijímají jen velmi málo absolventů. Ti potom zakládají malé skupiny, které ale bohužel nejsou schopné udržet se na trhu. Po jedné, dvou premiérách se rozpadají, protože lidé se rozcházejí za prací, která je uživí.

Nezávislé skupiny

Existují ovšem takové stálice divadelního hnutí, jako je loutkářský soubor Wierszalin, Klinika Lalek nebo Teatr Unia Niemożliwy. V Białymstoku založila Marta Rau skupinu K3, což je terapeutické divadlo, a to je zdá se směr, který se bude stále více rozvíjet. Divadlo společensky zapojené do práce s dětmi nebo postiženými je jistou elastickou cestou pro loutkáře. Tímto směrem se ubírá např. Teatr Lalka nebo Pleciuga ve Štětíně. Snaží se uvádět inscenace pro mládež, která se dotýkají jejich témat, protože takový druh divadla se na profesionálních scénách vlastně nevyskytuje a představují ho jen průměrná představení, která putují po školách. Mladým režisérem, který se zabývá problémy dětí a mládeže z patologických rodin, je Marek Ciunel. Vytváří převážně adaptace klasických textů z perspektivy problémů současných dětí. Jeho poslední premiérou v divadle Pleciuga byla adaptace Andersenových Divokých labutí. Přidal k nim citáty z dopisů dětí, které píší o svých problémech – o násilí, bití atd. Myslím, že tento divadelní směr se bude stále rozšiřovat, protože je po něm poptávka a mladí divadelníci vidí stále častěji potřebu dělat divadlo tímto způsobem. Je to však těžké, protože v Polsku je loutkové divadlo stále vnímáno především jako divadlo pro děti, které má uvádět adaptace pohádek. Vzhledem k tomu, že se malá střediska nemodernizují a nespolupracují s mladými tvůrci, nic se v této věci nemění.

Divadla absolventů loutkářství

Mladí si jistě mohou stěžovat na to, že nemají prostor pro své produkce. Sláva zahraničních režisérů je tak velká, že panuje málo důvěry v ty domácí.

Malé skupiny mladých loutkářů mají jepičí život, velmi rychle se rozpadají. Hrají především svá diplomová představení, potom herci dostanou angažmá, nějakou práci a už se rozjíždějí a skupina přestává existovat.

V Białymstoku však existuje skupina absolventů, kteří pokračují v spolupráci pod názvem Akcja DZRT. Vedoucím jejich diplomové práce byl Michael Vogel. Organizují festival Białysztuk, právě se stali laureáty ministerského konkurzu na divadelní uvedení klasiky a hledají stálé sídlo.

Festivaly

Přehled o tendencích světového loutkářství je možné získat na festivalech, jako je např. ten v Bielsku-Białej nebo ve Vroclavi, ale tam jezdí jen ti, kdo mají zájem, a málokdy jsou to lidé, kteří řídí divadla v menších městech.

Avšak pro ty, kteří setkávání na festivalech shledávají jako pro sebe přínosné, pak například přinesou nové přístupy např. do loutkářské dramatiky. Vznikají nové hry psané pro neloutková divadla a režisér se případně rozhodne adaptovat některé loutky. Nebo adaptuje jiný text, např. Ciunel si zvolil Goethova Krále duchů; na základě básně vytvořil celé představení o osamění chlapce a nemožnosti porozumění.

Je těžké podat přehled malých loutkářských skupin, protože mají krátké trvání a nepůsobí ve stejném období. Proto se jen zřídka dostanou na festival. V Polsku se festivaly organizují hlavně jako přehledy polských institucionálních scén. Mezinárodní festivaly spíše přiváží zahraniční produkci a na malé skupiny se opět nedostane. Ale malé soubory se často objevují na interdisciplinárních nebo – dá-li se to tak říci – interdivadelních festivalech.

Loutkář 5/2006, s. 229.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.