Bábkarská Bystrica Tour 2018

Čejková, Kateřina: S vlastní loutkou v cizím městě v cizím pokoji

Světoběžník András Lénárt během posledního roku dvakrát hostoval se svými inscenacemi v Praze (na Přeletu nad loutkářským hnízdem a na Přehlídce sólové tvorby pro děti). Potřetí jsme jeho tvorbu viděli v září v Divadle Na zábradlí. S velkým ohlasem se – nejen – u pražského publika setkala především miniaturní dvacetiminutová hříčka o stvoření světa Con Anima, i když ani cirkusová Stop nezůstala u nás ani ve světě bez odezvy.

Jak jste se stal ředitelem Loutkového divadla Bóbita v Pécsi?

Město Pécs vyhlásilo v roce 1990 konkurz na místa uměleckých šéfů Pécského národního divadla, které mělo dva soubory, loutkový a činoherní. Sebral jsem odvahu přihlásil se do konkurzu a vyhrál. Stály přede mnou dva úkoly. Jedním bylo zlepšit technický stav budovy loutkového divadla a druhým získat zpět diváky. Bohužel během mého funkční období jsem jen vyřizoval administrativu a řídil práce na zlepšení technického stavu divadla.

Pécs pořádá slavný mezinárodní loutkový festival inscenací pro dospělé. Slyšela jsem, že po roce 1989 hrozilo jeho zastavení…

To máte pravdu. Jsem velmi hrdý na to, že za mého vedení pécského loutkového divadla se podařilo tento Pécský loutkový festival inscenací pro dospělé zachránit. Organizovalo a pořádalo jej město a chtělo se ho v určitou dobu zbavit. Naštěstí se mi osobním nasazením a konexemi podařilo přesvědčit zastupitele na radnici, aby organizaci festivalu převedli na divadlo, a díky tomu trienále přežilo. Pécs je blízko hranic s Jugoslávií, takže zahraniční soubory k nám mají blízko. Konfrontace se zahraničními inscenacemi je pro maďarské divadlo velmi důležitá. V roce 1992 se konal devátý ročník, v roce 2007 to už bude ročník čtrnáctý.

Proč jste v Pécsi nezůstal?

Během mého vedení získalo divadlo dobré technické vybavení a dva hrací prostory. Druhý byl před koncem mého funkčního období těsně před kolaudací. Mezinárodní festival byl zachován. Vedení loutkového divadla začalo být opět zajímavé pro místní loutkáře, kteří se při novém konkurzu přihlásili a jeden z nich vyhrál. Nové vedení divadla otevřelo druhý hrací sál a získalo tak velký prostor pro uskutečňování svých vizí. Svůj úkol jsem tedy splnil a nastal čas plnit i své osobní sny. Odešel jsem do Budapešti, stal jsem se členem Budapešťského loutkového divadla a po krátkém čase založil soukromé divadlo.

Vaše rodinné divadlo Mikropódium získalo v Evropě velký respekt. Přes váš neustálý úvazek v Budapešťském loutkovém divadle jste s ním téměř pořád na cestách. Čím to?

Asi šťastnou shodou náhod. Jako technolog jsem v Budapešťském loutkovém divadle ke scénickým návrhům vyhotovoval mechanické modely loutek. Jednou jsem vyrobil model malé loutečky a rozpohyboval jsem ji pomocí drátů, které ale měly jiný sklon než u klasické marionety. Získal jsem intenzivní dojem, že jsem objevil nový technologický postup oživení neživé hmoty. Vyrobil jsem stejným způsobem několik dalších minilouteček, a vznikla inscenace Con Anima, a tím i divadlo Mikropódium. O rok později, v roce 1996, se v Budapešti konal sedmnáctý světový Kongres mezinárodní loutkářské organizace UNIMA. Hosté Kongresu zhlédli mou inscenaci Con Anima a zaujala je natolik, že mě začali zvát na své festivaly. Od roku 1997 jsem hrál ve sto dvaceti městech všech světadílů kromě Austrálie.

Jaké to je hrát v tolika cizokrajných městech?

Jsem rád, že se mé Mikropódium líbí, ale když jsem sám v cizím městě a v cizím pokoji, nemám ani svou asistentku, která je pracovně velmi vytížená a nemůže mě vždy držet za ruku, nesu to velmi špatně. Před představením jsem nervózní, nemůžu jíst ani pít, aby žaludek nenarušil mé soustředění. A tak chvíle v cizích městech trávím očekáváním hodiny začátku představení. A pak zase odjíždím někam jinam…

Kolik máte ve svém repertoáru inscenací?

Bohužel stále jen dvě, tedy stejně jako při založení Mikropódia. Z důvodů pracovního vytížení v Budapešťském loutkovém divadle a velkého počtu zahraničních cest s Mikropódiem se mi nedaří dokončit žádnou novou inscenaci. Je to ale jistě dáno i tím, že mě víc baví objevovat nové technologické možnosti, než promýšlet obsah a tvar samotné inscenace. Až se Con Anima a Stop obehrají a už mě s nimi nebudou nikam zvát, bude konečně příležitost udělat něco nového.

Vraťme se k loutkářství v dnešním Maďarsku. Jak se po roce 1989 proměnil v Maďarsku život loutkových divadel?

Zatím moc ne. Maďarská vláda dbá na provoz statutárních loutkových divadel, ale chápe je jako divadla pro děti. Chce především rozvíjet jejich pedagogické poslání a vnímá je jako určitý druh estetické a literární výchovy. Statutární divadla jsou u nás dotovaná svými zřizovateli, tedy městy, a vedle toho současně i Ministerstvem kultury. Nyní se však uvažování Ministerstva kultury začíná měnit. Nezávislá skupina nevyžaduje takové peníze na provoz a dokáže se o sebe postarat sama. Začíná se mluvit o tom, že když to zvládne nezávislá skupina, proč finančně přispívat na provoz kamenných divadel?

Existuje u vás vysokoškolské vzdělávání loutkářů?

Ano, ale pouze loutkoherců. Dramaturg v loutkovém divadle buď upraví činoherní text, nebo sáhne po osvědčené pohádce. Nezávislé skupiny si texty píší sami. I když jisté specializace pro loutky se sem tam objevují. Například studenti loutkářského kurzu na Univerzitě divadelního a filmového umění se v rámci studia pokouší sami psát dramatické texty s ohledem na loutku.

Vy ale loutkoherectví vyučujete?

Učím už desátý rok na budapešťské Univerzitě divadelního a filmového umění. Jsem rád, že se loutkoherectví dostalo na univerzitní půdu, ale zatím se tento obor otevírá jednou za čtyři roky pro devět studentů, kteří zároveň prochází tradiční činoherní přípravou. Samostatnou loutkářskou dramaturgii, režii a scénografii ještě nemáme. Studenti dostanou do ruky loutky vyrobené v některé loutkářské dílně a učí se, jak používat symboliku loutky, jak něco prostřednictvím loutky sdělit. Myslím, že je třeba tuto výuku posunout o kus dál. Na univerzitě právě teď probíhá diskuse o tom, jak a kam výuku loutkoherectví zaměřit.

Kam by se tedy podle vás měla posunovat?

Určitě by se nemělo jednat jen o prostou mechanickou zručnost, ale především o tvořivé přemýšlení, proč použít zrovna loutku a jakou.

Má vůbec loutkové divadlo v dnešním technologicky vyspělém světě smysl?

Určitě.

Jaký?

Domnívám se, že loutka si vystačí úplně sama, že je na jevišti sama o sobě pro diváka dostatečně atraktivní a nic ani nikoho víc nepotřebuje. Loutka totiž dává lidem možnost plně využít jejich fantazii. Prohlásíme-li obyčejnou dřevěnou loutku za krále, divák v ní krále uvidí. V tom spatřuji hlavní přínos a smysl loutkářství: rozvíjí fantazii. Mnoho režisérů si myslí, že loutkové divadlo je nutné stále něčím obohacovat, že je potřeba přidat videoprojekce a další technologie, aby se přizpůsobilo rychlému běhu současného světa. Mé Mikropódium hraje bez technických efektů, a přesto má dost prostředků pro vytváření kouzelného světa fantazie pro děti i dospělé.

Rozmlouvala Kateřina Čejková, tlumočil Ján Gazda

András Lénárt (Eger, 1955) – režisér, ředitel divadla, loutkoherec, výtvarník (v letech 1975–85 se živil jako sochař se dřevem), pedagog a scénograf. Žije v Budapešti. Od roku 1968 hrál v amatérském loutkářském souboru. V roce 1985 se stal jedním ze zakládajících členů Loutkového divadla Harlekin v Egeru, kde vyráběl loutky a zároveň absolvoval kurzy loutkoherectví. V letech 1985–90 byl angažován jako herec a loutkoherec v egerském Divadle Gézy Gárdonyiho. V letech 1990–94 byl ředitelem Loutkového divadla Bóbita v Pécsi. Od roku 1994 je scénografem Loutkového divadla Budapest, kde dosud vytvořil scénografii k více než 60 inscenacím. V roce 1995 založil vlastní soubor Rodinné loutkové divadlo MIKROPÓDIUM, se kterým se účastnil řady mezinárodních festivalů. Pravidelně vystupuje v zahraniční, kde působí i jako odborný poradce. Vytvořil scénické návrhy a režíroval i v jiných maďarských divadlech. Působí jako pedagog loutkoherectví na Univerzitě divadelního a filmového umění.

Loutkář 5/2006, s. 220–221.

Bábkarská Bystrica Tour 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.