Pavlovský, Petr: Theatre European Regions aneb Divadlo evropských regionů

TER – „východočeský Avignon“ – kvantitativně převýšil všechny předcházející (zvláště pokud jde o počet představení v exteriérech a ve stanech), na organizaci byla v dobrém vidět rutina plynoucí ze zkušeností, z tradice, která už zapustila kořeny. Přesto se ale od předchozích dvanáctý ročník něčím velice podstatným radikálně lišil.

Všeobecný převrat v dramaturgii

Jste-li na desetidenní divadelní přehlídce, zahrnující přes dvě stovky představení, je zřejmé, že bez nadpřirozených schopností stihnete jenom zlomek. Tím spíš, že s přibývajícím věkem ubývají i ty přirozené. Obecně a objektivně ale budiž řečeno: loutkářských a všelijak jinak alternativních představení byla nejméně polovina; pokud jde o dramaturgii, letitá loutkářská výjimka se stala standardem. Jestliže dříve byly loutkové divadlo spolu s pantomimou (popř. klauniádou) jedinými druhy (popř. i žánry) českého divadla, kde převažovalo divadlo autorské nad tím interpretačním, na XII. TER tomu bylo přímo naopak. Standardních dramat, tedy původních textů napsaných pro účely divadelní interpretace, bylo jako šafránu, těch z „dramaturgického pokladu“, tedy uváděných už dříve a jinde, ještě míň. Nebudete mi to věřit, ale v hlavním programu přehlídky jsem jich napočítal pouhých osm. Klasika se nehrála téměř vůbec (Nevelká činohra ze Sankt Petěrgurgu přivezla Gorkého Na dně, Městské divadlo Zlín Beaumarchaisovu Figarovu svatbu). Hradecká činohra ozkoušela s překvapivým úspěchem Čapkovo drama R.U.R. (režie D. Drábek; k nepočetné české dramatické klasice, ba ani k nejlepším hrám svého autora ale po mém soudu stejně nepatří) a s politováníhodným neúspěchem (dramaturgický omyl) Topolovo Sbohem Sokrate (rež. A. Krob). Calderonovo Znamení kříže (rež. H. Burešová, Městské divadlo Brno) je spíš dramaturgický objev, než tradiční klasika.

Genetická oblast autorského divadla se prostě po pár stoletích stala z menšiny opět převažujícím standardem jako po valnou většinu dějin divadla a nezdá se, že by tento trend měl ustoupit. (Výjimky s převahou interpretačního divadla budou zřejmě nadále tvořit opera, klasický balet a klasický muzikál.) Loutkáři byli prostě po několik posledních desetiletí „předčasnými proroky“, i když poněkud vynuceně; z nedostatku „své klasiky“ nemohli jinak. Parafrázujeme-li strýce Pepina – „loutkářské fištrón opět slavně zvítězil“.

Zvláštností letošního TER bylo částečné termínové překrytí se Skupovou Plzní. Festival se překryl s přehlídkou, akce soutěžní s tou nesoutěžní, ale co do úspěchů (porovnávám-li s výrokem poroty) žádný badatelný rozdíl: co uspělo v Plzni, uspělo loni nebo letos i v Hradci. A pak že v uměleckých hodnotách není žádná objektivita (tím překvapivější, že každé představení i téže inscenace je nutno chápat jako dílo v zásadě singulární!).

Poetika DRAKu triumfující

Drakovský titul Všechno lítá, co peří má jsme na TER mohli spatřit už před pěti lety; má za sebou už přes 300 repríz po celém světě a sobotní dopolední představení (24. 6.) bylo derniérou, jakkoli pouze relativní, jak bývá v DRAKu zvykem. Proto se raději vrátím k Začarovaným dudám, které se tu už sice hrály také (premiéra 4. V. 2004), ale v radikálně jiné verzi. Chci tím říci, že inscenace Začarované gajdy, se kterou přijelo Bratislavské bábkové divadlo (prem. 11. V. 2006), není replikou té drakovské, jakkoli ji nastudoval týž režisér. Společný mají pouze text (tentokrát převážně ve slovenštině zásluhou L. Blaškové), který s režisérem sepsala Z. Vondráčková.

Zořino a Josefovo vidění (Tyla)

Režisér Josef Krofta, opřen o ideově pevný fundament radikálně upravené sporné klasiky, rozehrál především ty polohy svého talentu, které obdivujeme už po čtyři desetiletí: ve spolupráci s výtvarníkem, autorem hudby a inscenačně (nejenom interpretačně) tvůrčími herci komponuje inscenaci jako řadu úchvatných, velkých a mnohostranně strukturovaných metafor, interpretujících a rozvíjejících dramaturgickou koncepci.

Začíná se na úvodní scéně s pozadím slovenských velehor, kde se z medvědovitých černých huňatých kožichů začne ozývat ovčí bečení, aby se z nich nakonec vyklubali čerti – muzikanti, kteří si se Švandou hned zahrají a zazpívají. Pak šéf pekelného bandu (Vocilka-Mefisto) Švandovi nabídne, že s ním pojedou do světa vydělat kýžené miliony. Namítající Dorotka má zůstat doma a se svatbou počkat. Až potud v tylovském duchu, ale teď přichází rozhodující feministický obrat: žádné posedávání v koutě s útěchou dobráckého Kalafuny! Dorotka se převlékne za kluka a se svou foukací harmonikou se proti vůli Vocilky (čert cítí čertovinu – ženskou) vnutí do party.

A pak už následuje „putovačka“ s řadou až obžerně metaforických obrazů plných vtipných anachronismů a zeměpisných nesmyslů, při nichž navštívíme vládce i boháče ve Vídni, v Americe i v Turecku, poslechneme si spoustu perfektně zahrané i zazpívané muziky, pokocháme se loutkářskými evolucemi. A nakonec – „věrná láska zvítězila“, ovšem s moderním domyšlením tylovské etiky: nikoli od dud, ale od honby za mamonem bylo nutno Švandu osvobodit. Začarované nebyly dudy, ale dudák. Z klasické dramatické báchorky zůstal jen rámec. Jistě, opět vítězí věrná láska nesená aktivní Dorotkou, ale už vůbec ne ve jménu biedermeierovských ideálů „všude dobře, doma nejlíp“. Nejde tu o rezignaci na tvůrčí ambice ve jménu spokojeného, „pohodového“ života, ale právě naopak: hrdina pokaždé, navzdory materialistickým pokušením, pochopí, že se svých výjimečných tvůrčích schopností nesmí vzdát: za hmotné výhody už vůbec ne. V závěru pak nestojí před dilematem hudba nebo láska, ale naopak: bohatství bez umění nebo život v lásce – k Dorotce i hudbě.

Mateřinka a „pubertinka“,

obě vynikající. V prvním případě jde o „rodinné rozpočítadlo“ – triumf hravé fantazie Ententýky. Pásmo lidových říkadel a písniček (Byl jeden domeček, Když jsem já sloužil, Komáři se ženili, atp.) sestavené Janou Kroftovou inscenoval Josef Krofta (Kroftovi si zřejmě tvůrčím způsobem užívají prarodičovskou roli) se suverénní lehkostí, vše jakoby vznikalo právě teď (princip fiktivní improvizace). Když jsem před začátkem viděl v hledišti nemluvňata a „tříkilové děti“, jaly mě obavy: to bude zase řevu, až se zhasne, to bude klopýtavého vynášení naříkajících capartů! Leč stal se zázrak! Po celé představení, nesené důsledně tématem vzniku rodiny a domova, dokázali Petra Cicáková, Václav Poul a Zdeněk Tesař udržet fantastický kontakt s veškerým publikem, nezazněl jediný vzlyk, jediné nespokojené zavrnění. Něco takového jsem snad ještě nezažil. Dokonce i to nejnebezpečněji vyhlížející vypasené mimino v řadě přede mnou při závěrečné děkovačce klidně spalo, zřejmě při všem ruchu ukonejšeno atmosférou všeobecné spokojenosti. Leč co je pro dítě nejdůležitější? Ticho? Houby! Aby ho dospělí okolo měli rádi a sami radost vyzařovali.

Nekonečná, specificky divadelnická schopnost proměnit akcí cokoli v cokoli, v původním slova smyslu animovat jakýkoli předmět (učinit jej obrazem bytosti, tedy proměnit v loutku), to byl zdroj nových a nových výbuchů nadšení. Šup s tím za rok do Liberce na Mateřinku!

Divadlo pro puberťáky bývá považováno za disciplinu náročnou do té míry, že někteří doporučují tuto věkovou adresu rovnou vynechat: hrát prostě dětem a pak až starším teenagerům – totéž co dospělým. Přiznávám, že sám tento názor už léta zastávám, především při vzpomínce na všechna představení pro mládež, kterými jsem byl koncem základní školy krmen v Divadle Jiřího Wolkera neblahé paměti. Avšak výjimka potvrzuje pravidlo!

Dramaturgyně Z. Vondráčková a režisér Jakub Krofta sáhli po kultovní próze (pojmenování novela, uvedené v programu, je kalk, román se řekne anglicky novel) z doby svého vlastního dospívání a zkusili, jestli zabere i na další generaci. Tajný deník Adriana Molea zabírá skvěle. Na úspěchu se zjevně podílí i původní dramatizace Shelagha Delaneyho, která podtržením vyprávěcí ich formy dává základ intenzívnímu kontaktu hrdiny (Jiří Kohout) s publikem – rámcem je vlastně jeden velký monolog vyprávěný do hlediště. Na city brnkající lyriku zase v pravých chvílích poetizuje a tím i chrání před sklouznutím do sentimentu hudební složka, komplexně vytvořená J. Vyšohlídem. Pamětník si jistě vzpomene na drakovské Beatles: tentokrát byly podobně aranžovány hity ABBY – autentický vícehlas s jednoduchým doprovodem kytary je ovšem daleko jímavější, poetičtější než originál. Loutkový part je vyhrazen zvířatům. Dvě chundelaté potvory navržené Markem Zákosteleckým jsou v podání Jana Popely vrchol roztomilosti, nezadá si ovšem ani kůň J. Vyšohlída, který zvládá s civilní pravdivostí i několik rolí dospěláků, především tatínka a ředitele školy.

Při svém věku jsem se už v příslušné době s tímto titulem minul, a to ve všech jeho mediálních podobách, takže občas zamáčknutá slza určitě nemohla být vzpomínková. Při sledování publika jsem měl ale příjemný dojem, že dojetí padlo na všechny, bez rozdílu věku. Jinými slovy: jde sice o výjimku – inscenaci nasměrovanou speciálně na puberťáky – ale zároveň jde o pokračování toho programu, který kdysi hájil už magnus parens hradeckého divadla Jan Dvořák: dělat inscenace věkově univerzální, významově mnohovrstevnaté, na jejichž představení si všichni přijdou na své, i když každý po svém.

Mezinárodní kolektivní projekt

TER svou nabídkou už dávno překročil názvem naznačené evropské hranice. Občas se tu dokonce můžeme setkat s kreací, koncipovanou jako mezinárodní už od základu. Letos to byla práce mladé skupiny NIE (New International Encounter), složené z příslušníků pěti evropských států, která funguje při hradeckém Mezinárodním institutu figurativního divadla. Představení Konec všeho navždy střídavě vypráví a předvádí příběh šestiletého berlínského děvčátka, které těsně před válkou pošlou milovaní příbuzní „na prázdniny“ do Anglie. Děj vychází z osudů dětí, které se zachránily v tzv. Kindertransportech. Šest herců vypráví několika jazyky, zpívá, tančí, muzicíruje, uvádí nás do atmosféry plné poezie, lásky, nadějí i šťastného přežití zásluhou hodných a citlivých lidí; žádná krutost ani drastika, téměř nic z toho, co se běžně spojuje s tématem vyvraždění šesti milionů evropských Židů, floskulí nazývaný holocaust. Individuální osud, ponořený do lyrické atmosféry nevinného dětství, přináší nefalšovanou aristotelskou katarzi „skrze strach a soucit“, bezprostřední atak na city, neprosévaný rozumem. Na myšlení je dost času až po děkovačce. Dojde na ně ale zcela určitě.

Italský experiment

Přiznávám, že na dopolední představení Japonská zahrada v podání italského divadla Teatro di Piazza o d´Occasione (Divadlo na náměstí aneb příležitostné) jsem šel s apriorní nedůvěrou. Evropané většinou neinterpretují dálněvýchodní kulturu dostatečně autenticky, k inzerované manipulaci s dětským divákem mám přímo odpor a navíc – jaké náměstí, když se prý bude hrát za spuštěnou oponou? Ono to ale s Japonskem naštěstí nemělo nic společného a se zahradou vlastně také jen málo. V naprosto zatemněném prostoru ležel na zemi obrovský bílý obdélníkový koberec, ze všech stran obklopený dětskými diváky na nízkých lavičkách. Nahoře visel přístroj, pomocí kterého bylo možno promítat na koberec nejrůznější barevné obrázky a obrazce a pohybovat jimi. Přístroj ovládali od počítačů vzadu za diváky dva technici, navíc prý pod kobercem je 32 dotykových senzorů, které jsou nějak s computery propojené. Princip byl dvojí: buď po ploše tančil některý z profesionálních tanečníků souboru anebo zase některé z vyzvaných dětí. Obrazy na podlaze vždy nějak s pohybem lidí korespondovaly, někdy jej předbíhaly, jindy následovaly. K tomu nevtíravá hudba. Publikum tvořily předškolní děti, kterým se to zjevně líbilo, mělo to tajemství, estetický úchvat (obrazy květin a různých přírodnin šly ovšem místy až do kýče) a permanentní kontakt s publikem, zvláště s tím momentálně účinkujícím. Teoreticky by se dalo říci, že se tu střídalo divadlo pro děti s divadlem s dětmi. Ovšem žádné „drama in education“, dramatického tu naopak nebylo vlastně nic. Základní ladění bylo především lyrické, nešlo ani tak o umění, jako o interaktivní estetickou výchovu. Dovedu si představit dobu, kdy tímto zařízením budou jednou vybaveny všechny příslušné školy, a věřím, že by se našlo i dost mladých pedagogů, kteří by věc zvládli. Dětem by to rozhodně prospívalo.

Z Itálie přijela ovšem ještě jedna specialitka, oproti experimentu naopak zcela tradiční. Mimmo Cuticchio hrál se sicilskými marionetami Velký duel Orlanda a Rinalda kvůli krásné panně Angelice. Provozuje to jakási společnost z Palerma. Loutky byly krásné, ale hrálo se s nimi příšerně, „mlácendo grande speciale“. Údržba musí být náročná, marionetářské dovednosti se jevily velice nenáročně. Dlouho jsem to nevydržel.

Laureáti 26. Skupovy Plzně

Přímo ze SP přijelo do Hradce více titulů, o kterých se již v Loutkáři psalo nebo jistě psát bude. Ostravské Čtyři pohádky…., liberecký Krásný nadhasič…., pražský Vinnetou.

Rudý gentleman aneb Věčná loviště for everybody

Divadlo Minor hrálo v Hradci stylově „pod širákem“ hned druhý den přehlídky, a to na plácku před divadlem Drak. Přírodní atmosféra letního večera nemohla být pro pseudowestern vhodnější. Co je to vlastně jiného ten román, jehož titulní hrdina byl idolem dětských srdcí mnoha generací včetně mojí, tedy dnešních šedesátníků (měli jsme v 50. letech k dispozici předválečná vydání po rodičích)? Jeho autor Karel May neznal indiány a jejich prostředí o nic lépe než Eduard Štorch své lovce mamutů. Není to tedy důvěrná znalost reálií, je to naopak, nebojme se to přiznat, poněkud kýčovitá dobrodružnost kombinovaná s etickým patosem, které navzdory slabinám estetickým i noetickým uchvacují dodnes děti i mladistvé a umožňují dílům Jaroslava Foglara a jeho kolegů v oné zapeklité funkční oblasti „umění pro mládež“ znovu a znovu nejenom oslovit, ale i nadchnout, rozeznít strunu idealismu, nesobectví a sebeobětování, krátce: lidství. Dokonce i s vizí humanitně univerzálních posmrtných „věčných lovišť“ – údajně indiánské představy ráje.

Minor v režii Jana Jirků se neuchýlil k žádné parodii. Hraje svou dramatizaci jako „trampský muzikálek“, skromnou evropskou pohádku o daleké, neznámé zemi, o ušlechtilých, civilizací nezkažených divoších – osvícenští filosofové by se radovali – o tom, že tu jsou hodnoty, za které stojí za to i zemřít. To vše velice naivně, schematicky, ale o to pravdivěji, s výtečnou živou hudbou a s loutkovými výstupy, které jediné mohou být věrohodné – žádná herecká postava by nemohla být tak přesvědčivá. Však si také Minor odvezl z Plzně cenu za roli Oldy Šetrnýho, jak se mu začalo říkat v době distribuce německo-jugoslávských filmových zpracování. Dnešní mladí už Vinnetoua sotva čtou a dokonce i filmové verze jsou spíš záležitostí jejich rodičů či prarodičů. Z reakcí mladého publika jsem měl ale dobrý dojem, že setba označená slovem dobro stále ještě nepadá na úhor.

Plzeňští Tři mušketýři

přijeli právem cenami přímo ověnčení. Hráli se na témž plácku jako Vinnetou, před publikem ještě nadšenějším. Osobně jsem zvláště ocenil autorskou šansoniérku Blanku Luňákovou a vůbec celou hudební stránku představení. A pak samozřejmě doslova jiskřivý souboj kordy (elektrizovanými autonabíječkou) Tomáše Dvořáka.

Maňásková, verbálně krajně omezená groteska prostě neměla chybu, a proto mi připadlo docela paradoxní, že Kamila Černá, která na Tři mušketýry z Alfy uveřejnila v Divadelních novinách (2006, 16, s. 5) nadšenou, bezvýhradně pozitivní kritiku (Sacrebleu, mordyje, kdo koho pobije?), jim pak v kritickém žebříčku těchže DN dala jenom 4 puntíky. Obávám se ovšem, že by se takto stále ještě zachovala většina českých divadelních kritiků – loutkové divadlo je v jejich očích prostě „jenom loutkové“, a proto ani při superdokonalosti nemůže aspirovat na nejvyšší umělecké hodnoty – zde pět puntíků. Konečně ani ty Thálie v Národním loutkáři nedostávají, jakkoli k této múze mají loutky svou dramaturgií blíž, než všechny ostatní druhy divadla. Divadlo totiž v antice žádnou múzu nemělo a Tháleia byla múzou komického básnictví. O převaze komediálního žánru v dějinách loutkového divadla pak netřeba diskutovat.

Loutkář 4/2006, s. 161–163.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.