Uher, Pavel: Stretnutie - Spotkanie - Setkání - Találkozás

8. ročník přehlídky divadel krajin V4 se konal ve Starém divadle v Nitře ve dnech 22. – 25. května 2006. Organizovalo ji hostitelské divadlo s finanční podporou Ministerstva kultury SR a především Mezinárodního visegrádského fondu. Kromě několika představení profesionálních loutkových divadel

a jednotlivců bylo zaměřeno především na výsledky ročníkových prací studentů loutkářského oboru vysokých uměleckých škol.

Jako první se představila Katedra bábkarskej tvorby VŠMU z Bratislavy. Sáhla po slovenské pohádce Boženy Němcové Zhavranělí (původní text P. Aujezdského Sedmero krkavců přeložený J. Mokošem byl pro potřeby studentů výrazně

upraven) a dala mu podobu syntetického divadla vycházejícího z folklorních inspirací – stejně tak, jako ze současných muzikálových postupů. Použity byly dřevěné totemové loutky, které, žel, trochu zanikaly v rustikální dřevěné scéně. Ta byla proměnlivá od začátku až do samotného konce a patřila k tomu lepšímu, čím zúčastnění posluchači (scénografie K. Hroznová) zaujali. Epicky působící příběh dynamizovala hra herců, která však ne vždy udržela dramatické napětí, obsažené v jednání hlavní hrdinky usilující o vysvobození svých zhavranělých bratrů.

Méně velkoryse byla koncipována ročníková práce (režie

I. Kohútová, výtvarnice S. Dúbravická) O velrybe

na motivy Rudyarda Kiplinga. Tato humorná parafráze biblického příběhu o Jonášovi a velrybě byla svěřena jednomu herci, několika loutkám a stínohře. Přestože požadavky kladené na podobný typ ročníkové práce (volba tématu a jeho výtvarně – herecké zpracování) splnila, hranice svého zadání však nepřekročila.

Odpoledne shlédli účastníci přehlídky posluchače 1. ročníku loutkoherectví v kompozici Svet obrazov na hudbu Antonia Vivaldiho Čtvero ročních období. Tématem zde byly lidské dějiny, inspirací – kromě Vivaldiho hudby – obrazy. Herci odění do univerzálních černých kostýmů animovali tři barevné textilní pruhy plus bílou látkovou plochu, a jejich vzájemnou kombinací vytvářeli více nebo méně zajímavé či obrazivé kompozice. To vše kultivovaně a čistě, s umírněnou pohybovou energií, jsouce si vědomi svého animátorského zařazení. Otázkou snad zůstává jenom hudební výběr, jehož obecná znalost evokuje především střídání ročních dob. Tento „podklad“ lze samozřejmě filozoficky povýšit, ale k tomu je nezbytná základní dramaturgická informace, která scházela …

První den završilo představení posluchačů 3. ročníku KALD DAMU v Praze s Ťapákovci Boženy Slančíkové – Timravy režiséra P. Lančariče, v úpravě P. Pavlace. Text zdramatizoval O. Šulaj „jako předobraz epochy reality show“. Takže: „Kdo věří, že vesnice je místem harmonie, pořádku a dobrých lidských vztahů,

ten se hluboce mýlí. Rodina Ťapákovců (nomen omen) hnije ve svém kutlochu, nudí se, pije a je blažená ve své nečinnosti…“ Text, který touto aktualizací dostal nečekaně současný náboj, inscenovali studenti pražské katedry adekvátně žánrově, filozoficky i esteticky. Rezonanci v nitranském divadle nezpůsobila jenom atmosféra studentské sounáležitosti, typická pro podobná setkání. Byla to divadelními prostředky zdůvodněná optika výpovědi klasického textu, promlouvajícího k současnosti veskrze současně: režijně, dramaturgicky, herecky (výrazná stylizace na rozdíl od používaného realismu) a konečně i scénograficky – kostýmově. Nejasná snad zůstala jenom volba hudební. Daň módnímu balkánskému folklóru? Možná jsem něco zásadního nepochopil, ale nejednalo se (i v jiných použitých citacích, především v á capella interpretované lidové písni) o hru – přes její evropské konotace – slovenskou? Pro loutkáře, a nejenom pro ně, byly bonbónkem výstupy „nejmladšího“ příslušníka rodu Ťapákovců, animovaného Matijou Solcem!

Druhý den zahájil tentýž ročník KALD DAMU představením textu rumunského spisovatele Octava Pancu – Iasiho O jednom malém ježkovi (režie P. Hašek). Tuto „mateřinku“ předvádí pět herců, dvoje štafle, barvičky,rekvizity, z nich složené loutky – ale především hravost a fantazie všech zúčastněných. Pohádka vypráví o tom,jak dva ježci, jeden malý a druhý velký, dostanou od starého ježka velké bohatství a jak si s ním poradí. To všechno k tomu a kolem toho je veselé hraní na téma pomáhání, kamarádství, ale i samoty, ubližování a mnohého dalšího. Dovedně, s humorem, na úrovni zkušeností svých vlastních i těch divákových. Zkrátka hravé a příjemné představení pro nejmenší, na které se rád podívá i nejeden větší.

Katedra loutkového divadla Wroclaw, založená v roce 1979 jako součást krakovské Akademie muzických umění, nabídla inscenaci Salome (na motivy Oscara Wildea) v režii posluchačky KALD DAMU A. Tichoňové (dramaturgie J. Ondra, scénografie J. Smetanová). Program uvádí, že představení je o tom, co se stane, když se cílevědomá dívka v nesprávné chvíli a na nesprávném místě zamiluje do (jak jinak) nesprávného muže! Toto představení (příklad rozvíjející se spolupráce mezi akademiemi a vysokými školami zaměřenými na výchovu mladých divadelníků

v rámci krajin V4) nabídlo aktualizovaný pohled na starověké téma. Zajímavý byl jeho výklad přesazením do současného „bezčasí“, jeho obsazení „univerzálními“ současníky a stejně tak i ztvárnění některých postav (Salome a jejích šest dalších představitelek), královny Herodias (herečky, která sama byla součástí loutky, jakési surreálné figuríny), nebo samotného Jana. „Loutkových“ postupů předvedli ostatně víc a na koncepci patřily k tomu zajímavějšímu. Celkový tvar inscenace ovšem občas zabředl do divadelního klišé a tím pádem i do mírné nudy. Z hlediska studijního procesu i samotného výsledku však stála Salome rozhodně za pozornost.

Druhá polská škola, Divadelní akademie Alexandra Zelwerowicza, Katedra loutkového umění v Bialymstoku

přivezla na setkání několik menších ukázek své práce: Ghelderodův Escorial, Ionescovy Židle a vlastní scénář účinkující posluchačky A. Bednarekové Žena s cizím životopisem, inspirovaný Biblí.

Jsou to vesměs citlivé kompozice, umožňující nahlédnout do myšlenkového, citového a obrazivého světa posluchačů, kteří je vytvořili ve 2. a 3. roce svého studia. Není divu, že mezi jejich pedagogy jsou jména jako L. Madzik, M. Meschke, M. Schuster, J. Bertran, A. Lenart, E. Bass, A. Lecocque a zcela nedávno i M. Vogel…

Nabídku toho dne obohatila vystoupení divadel Markússzínház Pécs s Křídly krále Matyáše (šlo o pověst o oblíbeném uherském panovníkovi, hranou dvěma herci a loutkami), Tradičního divadla Antona Anderleho s Nejmenším cirkusom na svete a pořadatelského Starého divadla v Nitre s Havravnom z kameňa. Večer uzavřel 2. ročník KBT VŠMU svérázným převyprávěním (režie P. Musilová) pohádky P. Dobšinského Dvanásť mesiačikov. Inscenaci dominovala ironie, výtvarná zkratka, a herci jako součásti loutek.

Třetí den zahájilo vystoupení Bábkového divadla ze Žiliny s kompozicí absolventa KBT VŠMU T. Hudcoviče Večerníček. Inscenačním záměrem bylo (podle programového bulletinu) nabídnout pohádky, které obsahují vizi jiné reality,

představ, snů a fantazie, než jakou jsme každodenně atakováni právě prostřednictvím reality shows! Co z tohoto

záměru se v inscenaci nachází? Několik režijně, výtvarně a především herecky vtipně převyprávěných příběhů (ze Stromu pohádek Vl. Stanovského a J. Vladislava). Každý je ztvárněn v jiném obrazovém klíči, všechny však s notnou dávkou ironie a humoru. To, co pohádky pojí, je jakási televizní show, na níž už vtipu jaksi nezbylo – ani textově, ani režijně. škoda, protože jednotlivá vyprávění jsou opravdu půvabná a navíc brilantně rozehraná H. Jančišinovou (absolventka bratislavské KBT) a L. Jaškovou. Díky nim pak v závěru TV show s

jejím problematickým rámcem nepropadne! Přítomné dětské publikum přehlídku pilně navštěvovující(!), vyjádřilo svůj názor neobyčejně přesvědčivě. Že by bylo vzděláno právě tím, co zde mělo být pranýřováno?

Další produkcí žilinského Bábkového divadla byl adaptovaný text Richarda Brautigana V melónovom cukre. Inscenace vznikla za výrazné participace KBT VŠMU. Ta poskytla kromě jiného účast posluchačů 3. ročníku loutkoherectví. V scénografii bývalého absolventa R. Anderleho a režii D. Gombára nastudovali kdysi kultovní text byvší beatnické generace, v němž se nabízí možnost ponoru do pastorálně pohádkové krajiny z melounového cukru. Tam se činy odehrávají stejně, jako u nás. Jde o vztah muže-básníka a dvou žen-múz. Jejich příběh se odvíjí na pozadí probouzejícího se zla… Žel, inscenace s nejednoduchou strukturou nebyla přítomným středoškolským publikem akceptována. I přes evidentní snahu nalézt s mladými společnou řeč působila uměle a nepravděpodobně. Navzdory zvoleným inscenačním prostředkům (atraktivní hudební zpracování,

kostýmy, scénografie) a v neposlední řadě i jazyku dnešní mládeže. I když obsazení posluchači hru vzali za svou, na předvedeném představení ono jednoznačné ztotožnění se s inscenací chybělo. Nicméně nutno konstatovat, že společný projekt divadla a školy svůj smysl měl.

Tentýž den uvedla opět KBT VŠMU představení pro děti pod názvem Gašparkové príbehy. Šlo o dvě pohádky s maňásky, s nepříliš kvalitními texty, nicméně vděčné pro práci s loutkou, situacemi – a dle ohlasu diváků vděčné i pro děti, jímž je hra určena.

Odpoledne patřilo vystoupení Katedry kulturologie FF UKF Nitra s „dojemně absurdní hrou Fernanda Arabala o síle lásky v nesvobodě“ Fernando a Liz. Jediným kladem jinak nenápadité inscenace byla možnost středoškolského publika seznámit se s tímto zajímavým textem…

V podvečer vystoupil Ivan Martinka s inscenací Šalom alejchem – Mier a vami a večer pak patřil opět VŠMU a jeho zpracování klasické divadelní předlohy F. G. Lorcy Krvavá svatba loutkářskou poetikou. V režii N. Uličné a výpravě Z. Zupkové a L. Haluškové (všechny 5. ročník) účinkovali posluchači 4. ročníku loutkoherectví. Inscenace nedávno premiérovaná v Bratislavě v programově nedivadelním prostoru, teď uvedená v prostoru (opět programově) divadelním. A to přímo na scéně Starého divadla, což by nebylo nic mimořádného, kdyby na oné scéně neseděli i diváci a netradičně působilyvi herecké akce v prázdném, bodovými světly nasvíceném sále. V této expresivní inscenaci zaujal především způsob použití figurín v kontextu s herci. Jejich vzájemné souznění či naopak neslučitelnost zviditelnila významy, které by jinak při značné textové úpravě básníka Lorcy zůstaly nepovšimnuty. Osvěžující, i když problematické bylo zapojení zcizujících „jevištních techniků“ vstupujících do hry těsně před jejím finále. Odlehčili sice napětí,ale způsobem nicméně „nepřipraveným“. Patos balancující na hranici křeče si uvolnění přímo žádal, otázkou ovšem je, jestli právě tímto způsobem…? Zmíněné použití netypického hracího prostoru v Nitře obohatilo inscenaci o pohled diváka z jiného úhlu. Toto možná jen formální ozvláštnění však v každém případě nabídlo magické okamžiky ve scéně svatebčanů a ještě více u postavy Smrti v hledišti. Tak či tak onen převrácený prostor přinesl další významový plán. S nelehkým úkolem se v Krvavé svatbě utkali všichni zainteresovaní,v neposlední řadě herci, kteří dostali role, na jaké se dlouho čeká…

Závěrečný den patřil souboru Starého divadla a jejich ztvárnění Tolkienova Hobita. Víceméně paralelně s ním

běželo poslední školní představení Medený drak 1. ročníku loutkoherců a režiséra 2.ročníku P. Palika. Poeticko – filozofický text Dána Sorena Jessena přivezl na Slovensko J. Uličiansky, aby ho přepsal na hru pro rozhlas. Jeho žák z něj vykřesal divadelní tvar, který se vyrovnal s nástrahami literatury i rozhlasu. S výtvarníky F. Jergušem a I. Šátkovou převedli slovo do obrazů. Kontrovalo jim 8 herců, kteří v inscenaci sbírali své víceméně první zkušenosti s dramatickým textem a především s dětskými diváky.

V rámci přehlídky se mimo program prezentovala i vystoupení další, jež v kontextu dotvořila pestrou divadelní nabídku. Konstatování, že Setkání bylo obsažné a poučné, mělo svá silná i méně silná místa je sumarizací čtyř dnů, jimž předcházel nesrovnatelně delší čas na školách i v divadlech, při studiu i při práci.

Čas sklizně prozatím skončil. Je na všech, aby zhodnotili to, co se povedlo a co vydanou energii vrátí, či opět

povzbudí. Ostatně, právě proto STRETNUTIE – SPOTKANIE – SETKÁNÍ – TALÁLKOZÁS našlo v tomto středoevropském prostoru a čase své místo!

Loutkář 4/2006, s. 156–157.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.