Dolenská, Kateřina: Hamlet v Celetné

Hamlet v Celetné

Inscenace Hamleta, kterou v Divadle v Celetné nastudoval Divadelní spolek Kašpar v režii Jakuba Špalka a za dramaturgické spolupráce (a v překladu) shakespearologa prof. Milana Lukeše, vsadila především na civilnost. Hamleta tu inscenují jako komorní drama bez okázalých gest.

Úsporná je inscenace už na první pohled – scénografka Libuše Josefy pro inscenaci navrhla neměnné etážové jeviště, obě holé hrací plochy propojila žebříkem (na kterém se odehrává například hrobnická scéna), na pravou stanu jeviště umístila tři trůny a vlevo závěs. Kostýmy Vlaďky Prudičové jsou náznakově historizující, spíše temných barev a bez jakékoli zdobnosti.

V této jednoduché, víceméně abstraktní stylizaci proto bezchybně fungují drobné aktualizace, které do inscenace tvůrci zakomponovali – Polonius například telefonuje do Paříže, aby vyzvěděl nějaké zprávy o svém synu Laertovi, a na proslovy krále Claudia k davu (svým způsobem tu na jevišti nepřítomné dvořany nahrazuje publikum v sále) je použita projekce, dokazující, jak je důležitá mediální prezentace politika. Claudius (v detailním záběru nápadně připomínajícím všemožné novoroční státnické projevy), byť je to v jádru zločinec a vrah, nešetří na plátně širokými úsměvy a vemlouvavým optimistickým hlasem promlouvá ke svým poddaným; moderním slovníkem řečeno mu v té chvíli rostou u lidu ničím nezasloužené preference a popularita.

Inscenátoři vsadili na „maximální minimalizaci“ ansámblu (několik herců tu hraje tři až pět rolí) – o redukci dvořanů už jsem se zmiňovala, Fortinbrasova armáda je naznačena pouze akusticky (diváci slyší dlouhý přejezd jezdců na koních), Oféliin pohřební průvod nahradil vozík s figurkami o velikosti dětské hračky a hostující herecká trupa čítá pouze tři členy. Stejně jednoduše, bez jakýchkoli zvukových, světelných nebo nevímjakých efektů je pojato i zjevení ducha krále Hamleta – představuje ho nenasvícený herec ponořený do šera. Prosté, leč účelné.

Osobité interpretace se dočkala i scéna divadla na divadle. Místo pantomimy, která podle zvyku alžbětinského divadla předchází samotnou hru o zavraždění Gonzaga a na současné diváky působí přinejmenším anachronicky a nadbytečně (koneckonců uvedení pantomimy o vraždě nechává i samotného Claudia lhostejným a rozzuří ho až verze s dialogy), použili v Celetné loutkové divadlo. Zcela v duchu jednoduchosti, který se vine celou inscenací, si herci přinesou na jeviště truhlu, vytáhnou z ní malé marionety, její malované víko vytvoří prospekt k improvizované loutkové scéně, a beze slov sehrají Gonzagův příběh. Z „podivné“ pantomimy je rázem ryzí loutková groteska těžící z výrazových možností loutkového divadla. A navíc – loutky na diváka působí (v protikladu k činohře) zcizujícím dojmem, zejména jsou-li použity perziflujícím, antiiluzivním způsobem jako v tomto případě. Použití marionet může být odůvodněno také tím, že, jak víme z divadelní historie, nedostával-li se principálovi potulné divadelní trupy dostatek herců, bylo nejjednodušším řešením vytáhnout „herce dřevěné“.

Napodruhé už je tragický příběh odehrán najatými herci, přičemž si režisér šikovně vyhrál s principem filmového detailu – činohra se hraje před paravánem s naprosto stejným vzorem, který tvořil pozadí loutkovém výjevu, přičemž i kostýmy postav jsou obdobné. Divák tak sleduje tu samou scénu, tentokrát ovšem jaksi zblízka. Nicméně ani tady nechybí komický výstup s loutkovými motýlky, kteří na scéně vytrvale obtěžují všechny aktéry Gonzagovy tragédie, a například divadelní královna (hraná Václavem Jakoubkem, opět podle tradice alžbětinského divadla, kde hráli ženské role muži) si velmi důmyslně a neobyčejně vtipně šlape na překážející vlečku. Ve výsledku tak všechny diváky na jevišti i v hledišti spíše překvapí, že je z komického představení král tak rozlícen.

Co se výkladu postav týče, jde v podstatě o herecký duel mezi sžíravě cynickým Hamletem (výborný Petr Lněnička) a pragmatickým politikem Claudiem (Jan Potměšil). Navíc se díky obsazení Jana Potměšila do role krále stala jedním z nejsilnějších míst inscenace scéna, ve které se chce Claudius pomodlit – jen opatrně a pomalu, jako by proti své vůli, se sune z vozíku dolů, aby poklekl – jenže se vzápětí bezmocně svalí zem. V tak bezbranné pozici ho Hamlet opravdu nemůže zabít. Královna Gertruda (Milena Steinmasslová) je v tomto případě interpretována jako naprosto nevinná a obalamutěná bytost, která nemá o původci vraždy svého prvního muže ani potuchy a tudíž stojí v ději jakoby na vedlejší koleji (stejně jako postavy Polonia, jeho rodiny a dvojice Rosencrantz a Guildenstern; ti ale dostanou více prostoru v jiném titulu z repertoáru Divadelního spolku Kašpar, který s Hamletem volně souvisí – v inscenaci Stoppardovy hry Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi v režii Filipa Nuckollse).

Herci kladou důraz především na přirozený projev. Sám Hamlet je neotřesitelný cynik (na rozdíl od svého trochu emotivnějšího druha Horacia v podání Martina Hofmanna); nedeklamuje známá slova „Být nebo nebýt“ s patosem, ale říká je ležérně, jakoby mimochodem, a důraz klade až na opovržlivé konstatování „To je otázka!“ Je to Hamlet bez hodnot, jenž neřeší morálně-filosofické dilema, ale je jenom totálně znechucen; ví, že situaci nezmění a změnit nemůže, zná zákonité mechanismy fungování moci – je to Hamlet postmoderní. Toto civilní pojetí postav a záměrná „jakoby“ ledabylá všední mluva je však často na úkor srozumitelnosti – hercům (všem!) je místy velmi špatně rozumět, což tuto v jádru velmi dobrou a promyšlenou inscenaci „chudého“ Hamleta ve výsledku zbytečně deklasuje.

Loutkář 3/2006, s. 110.