Loutkářské centrum – Osobnosti

Významné osobnosti českého loutkářství 20. století (výběr)

OTAKAR ŠALOUN (1870–1946)

Akademický sochař, autor monumentálního pomníku Mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí. Na počátku 20. století byl však také náruživým loutkářem, tvůrcem série jedinečných loutek. Byl také spoluzakladatelem loutkové scény Umělecké výchovy (1912), která svou uměleckou činností, okruhem členů, předznamenala éru profesionalizace českého loutkářství.

Jiří Středa

OTA BUBENÍČEK (1871–1962)

Vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze, oddělení prof. Pirnera. Patří mezi významné české krajináře z konce 19. a začátku 20. století. Neodmyslitelně k němu patří i tvorba pro loutkové divadlo, když se stal jedním ze zakladatelské skupiny loutkové scény Umělecké výchovy v Praze na Královských Vinohradech. Ne jenom, že zde vytvořil řadu překrásných realistických výprav, ale byl i aktivním a znamenitým loutkohercem a také dlouholetým principálem této scény. I v pozdním věku pěstoval loutkové divadlo v Mladé Vožici.

Jiří Středa

BEDŘICH BENEŠ BUCHLOVAN (1885–1953)

Patřil mezi významné moravské učitele a intenzivně se vedle literární činnosti věnoval i psaní loutkových her. Usiloval především o povznesení této dramatické tvorby na úroveň tvorby pro činoherní jeviště. Vyhledával velká literární témata, jako příkladně v trojici her: Don Šajn, Don Quijote, Kejklíř Matičky Boží. Zvláštní pozornost si zaslouží i hra Inženýr Robur, ve které se nechal inspirovat tématy Verneových románů.Pozornost věnoval i nejmenším divákům, pro které napsal Desítku her pro maličké. V tomto sborníku her zdramatizoval nejznámější lidové pohádky. Později ve své tvorbě uplatnil groteskní vliv německého autora loutkových her Franze Pocciho.

Jiří Středa

LIBĚNA SCHMORANZOVÁ-ODSTRČILOVÁ (1890–1962)

Byla dlouholetou členkou činohry Národního divadla v Praze a její láska k loutkám později přerostla v upřímný zájem o rozvoj českého loutkářství. Společně se svými divadelními přáteli založila v polovině 2. desetiletí 20. století Uměleckou scénu, a usilovali o založení stálého loutkového divadla v Praze, které by bylo spravováno profesionálními umělci, staralo se o výchovu mladých loutkoherců a vytvářelo umělecky náročný repertoár. Sólově nastudovala několik představení a zajížděla po Čechách, na Moravu i na Slovensko.

Jiří Středa

JOSEF SKUPA (1892–1957)

Loutkář, jenž v 30. letech minulého století vytvořil první profesionální loutkové divadlo. A nejenom to; jeho dva hrdinové, Spejbl a Hurvínek, kteří vznikli z jeho ideové i výtvarné myšlenky, neoddělitelně patří i k současné divadelní kultuře. Jejich popularita, nikoliv jen mezi dětskými diváky, přechází z generace na generaci. Skupa byl a je uctívaným umělcem, který svým uměním posunul vývoj světového loutkářství.

Jiří Středa

JAN VAVŘÍK RÝZ (1900–1960)

Loutkář, herec, kabaretiér, cirkusový umělec, znamenitý řezbář a výtvarník loutek, tím vším byl Jan Vavřík Rýz, kterého si nejčastěji připomínáme v souvislosti s Divadlem Spejbla a Hurvínka. Již v roce 1919 spolupracuje se Skupou v Divadle Feriálních osad v Plzni, a po dlouhém putování po různých divadelních společnostech se vrací k loutkám. Od roku 1935 se stává členem Divadla Spejbla a Hurvínka. Pro toto divadlo vytvořil galerii loutek. Nejznámější je Staročeská dechovka, Kocourkovští učitelé a především paní Drbálková, kterou také s úspěchem hrál. V polovině 50 let z D S+H odešel a krátce se stal ředitelem Středočeského loutkového divadla v Kladně.

Jiří Středa

VLADIMÍR MATOUŠEK (1900–1977)

Pedagogický pracovník a vášnivý loutkář, který založil ve 20. letech znamenité loutkové divadlo Radost v Břeclavi. V období protektorátu jeho Radost působila ve Zlíně, po roce 1945 se přestěhovala do Brna. Koncem 40. let profesionalizoval nejenom sebe, ale i loutkovou scénu Radost. Vedl ji k prvním úspěchům. Po krátkém návratu do služeb pedagogického výzkumu, se k loutkařině vrátil na přelomu 50. a 60. let, a začal budovat Východočeské loutkové divadlo v Hradci Králové, dnešní DRAK. Svým nadšením, schopností k divadlu připoutat mladé talentované umělce, se mu podařilo dát hradeckému souboru řád a pevnou koncepci i pro budoucí léta.

Jiří Středa

JAN MALÍK (1904–1980)

Režisér, herec, dramatik, pedagog, člověk obdařený výtvarným i technologickým talentem, talentem organizačním, s nímž organizoval vznik československých profesionálních loutkových divadel, připravoval základy odborného loutkářského školství, navíc dlouhá léta, jako generální tajemník UNIMA, řídil světovou loutkářskou organizaci. Loutkářství se věnoval od studentských let. Dodnes si připomínáme jeho éru v sokolském loutkovém divadle v Libni, započatou loutkoherectvím vrcholící inscenační tvorbou nezapomenutelných inscenací, jako byl Král Oidipus nebo Pomněnky inscenované krátce po německém záboru naší republiky. Nezapomenutelné je i jeho působení v 30. letech v souboru Loutkové scény Umělecké výchovy, kde mimo jiné premiéroval svoji hru Míček Flíček, která se stala krátce po uvedení bestsellerem. Nezapomenutelné je i jeho protektorátní působení v Divadle S+H a jeho inscenace Voničky, Ať žije zítřek, Dnes a denně zázraky, které přinášely divákům naději na lepší časy. Připomínáme si jeho zakladatelskou funkci Ústředního loutkového divadla, učil první posluchače loutkářské katedry DAMU divadelní preciznosti, kázni a odvaze.

Jiří Středa

VÁCLAV SOJKA (1905–1926)

Divadlo bylo jeho velkou studentskou láskou, která až nečekaně brzy dostala neobyčejně seriozní obrysy profesionálního zájmu. Psal básně, překládal z francouzštiny a němčiny loutkové hry, věnoval se původní dramatické tvorbě, která se vyznačovala smyslem pro humor, satirický pohled, a na straně druhé nevšední poetičností. Velkou část svého krátkého života věnoval jedné z nejvýznamnějších loutkových scén Umělecké výchově v Praze na Královských Vinohradech. Vedle toho, společně se spolužáky vinohradského gymnázia, založil průbojnou ochotnickou skupinu Studentskou scénu. Zde hrál, režíroval a postavil velice průbojný dramaturgický záběr. Jeho dramatický odkaz, zejména francouzské maňáskové komedie a hry Franze Pocciho, s několika jeho původními dramatickými texty, si rozhodně zaslouží pozornost i naší současné dramaturgie. Je téměř neuvěřitelné, co stihl během jednadvaceti let života.

Jiří Středa

ERIK KOLÁR (1906–1976)

Významný český loutkář, režisér, dramaturg, kritik, teoretik a především pedagog, který patřil mezi zakládající generací loutkářské katedry DAMU. Dlouhá léta tuto katedru vedl, aby se v 60. letech stal jejím mimořádným profesorem a následně zastával funkci prorektora AMU. Během svého působení na škole, do začátku 70. let minulého století, vychoval desítky režisérů a dramaturgů. Současně byl i dramaturgem Ústředního loutkového divadla v Praze a jeho dramaturgie se vyznačuje úspěšnou spoluprací s celou řadou významných literátů, dramatiků a básníků. Byl i režisérem řady inscenací na obou scénách ÚLD i na jevištích mimopražských divadel. Byl to neobyčejně čestný člověk, energicky se podílející na rozvoji moderního loutkářství a přes zjevnou snahu totalitního režimu odstranit jej z veřejného života, pro nekompromisní odsouzení násilně zpřetrhaných snah Pražského jara, nepřestal pracovat pro české i světové loutkářství a nikdy nebyl zapomenut.

Jiří Středa

J. A. NOVOTNÝ (1918–2005)

Filmový scenárista, loutkářský kritik a teoretik, který kdysi prohlásil: „V loutkářství funguji jen jako j. h.“. Navzdory tomu stál u rozjezdu loutkářské katedry, kde přednášel dějiny zahraničního loutkářství a v prvních semestrech vedl specializaci dramaturgie. V 60. letech se stal dramaturgem Divadla S+H, když na konci 50. let spolupracoval s někdejší tvůrčí skupinou Salamandr na legendární inscenaci Velegrandteátr Spejbl. Později redigoval v nakladatelství Orbis edici loutkových her a sám napsal několik znamenitých úprav her svých oblíbených kočovných loutkářů. Především byl kritikem, a byl jím celou svou bytostí. Ironik, sarkasta, který nesmiřitelně pranýřoval každý náznak diletantismu a předstírání, falešnou toleranci neumětelství.

Jiří Středa

ZDENĚK BEZDĚK (1919–1975)

Válkou přerušená studia na FF Masarykovy univerzity v Brně ukončil po válce aprobací francouzštiny a tělocviku a následně vystřídal několik gymnaziálních ústavů. Ovšem v roce 1949 se stal členem brněnské loutkové scény Radost, aby naplnil svoji dávnou lásku k loutkovému divadlu. V brněnské Radosti hrál, režíroval a také psal loutkové hry. Jeho hry, jak sám později prohlásil, místy tezovité, se ovšem hojně hrály, a to jak na profesionálních jevištích tak amatérských. Rokem 1952 se přece jen vrací ke kantořině – učí na první loutkářské vysoké škole, na pražské DAMU. V prvních letech existence této školy byl jejím neúnavným duchem a se stejným zajetím vštěpoval posluchačům základy marionetářského řemesla. Věnoval se současně loutkářské historii, teorii i kritice. Jako člen UNIMA nejprve zastával funkci předsedy České sekce a následně se stal členem nejvyšších orgánů této světové organizace.

Jiří Středa

JOSEF PEHR (1919–1986)

Těsně před 2. světovou válkou vystudoval hereckou konzervatoř. V období německé okupace, kdy byla většina divadel postupně zavírána, našel zálibu v loutkách. Hned po válce, společně s řadou svých někdejších spolužáků, vedeni režisérem Jindřichem Honzlem, zakládají Studio Národního divadla. Zde, vedle činnosti činoherní, Pehr dál pěstuje loutky, především maňásky. Společně s Leo Spáčilem, Ljubou Skořepovou, Milošem Nesvadbou a dalšími, vytvářejí de facto profesionální loutkovou scénu. Z této éry se ještě i dnes vrací na repertoár jeho a Spáčilův Guliver v Maňáskově, text neztrácející půvab a jemnou grotesknost maňáskové hry. Ze Studia přešel na jeviště Národního divadla, kde vytvořil řadu znamenitých rolí, stejně jako ve filmu, ale loutky jej provázely dál. V roce 1952 se stal profesorem právě otevřené Loutkářské katedry a vychoval množství žáků.

Jiří Středa

MATĚJ KOPECKÝ (1923–2001)

Jedinečný loutkář, který neopakovatelným způsobem dokázal propojit dlouholetou tradici českých kočovných loutkářů s moderním loutkářstvím, které pomáhal formovat od 50. let minulého století. Byla to zásluha ředitele Vladimíra Matouška, který jej přivedl do hradeckého loutkového divadla, aby se zejména v 60. a 70. letech stal nepostradatelným hercem režiséra Mirka Vildmana, Josefa Krofty a oporou týmu hradeckého DRAKu, kterému určoval umělecký směr stejně oddaný loutkář Jan Dvořák. Po jeho poněkud předčasném odchodu do důchodu, se již nepodařilo zacelit v souboru post, který tak svědomitě a erudovaně zastával.

Jiří Středa

JOSEF KALÁB (1924–2008)

Jako řada brněnských divadelních nadšenců prošel hereckou školou prof. Richarda Waltra a stal se, v roce 1949, zakládajícím členem loutkového divadla Radost v Brně. V roce 1950 přišly první režie, díky nimž vtiskl Divadlu Radost osobitou tvář. Zprvu to byla především až filigránská hra s loutkou. Jeho inscenace Kainarovy Zlatovlásky, se stala výrazným mezníkem ve vývoji československého loutkářství, stejně jako inscenace hry Evy Borisové, v úpravě básníka Josefa Kainara, Tajemství zlatého klíčku„ z roku 1955. V Brně skončil sezonou 1963/1964. Krátce ještě působil v bratislavském loutkovém divadle a pak hvězdná éra skončila. Zbývá ještě připomenout, že učil první běh loutkářských režisérů LAMU a byl autorem několika loutkových her.

Jiří Středa

JAN V. DVOŘÁK (1925–2006)

Po absolutoriu Střední uměleckoprůmyslové školy bižuterie v Jablonci nad Nisou a po skončení vojenské prezenční služby se jako nadšený loutkářský amatér, připravený neobyčejně kultivovanou uměleckou školou, přihlásil rovnou v roce 1951do Divadla Spejbla a Hurvínka. Josef Skupa tehdy angažoval hned několik mladíků, vedle Jana Dvořáka také Miloše Kirschnera, ještě před nimi bratry Hakeny a Luboše Homolu, později Buhuslava Šulce. A přítomnost mladých adeptů loutkářské profese byla hned znát. Mladí v čele s Janem Dvořákem a Milošem Kirschnerem, vytvářejí v polovině 50. let uvnitř divadla tvůrčí skupinu Salamandr. Přinesla tradičně znamenité hře s marionetou, která se zde pěstovala od nepaměti, nové impulsy. Mladí zkoušeli i techniku černého divadla, vytvářeli nové varietní výstupy, stáli u nastudování nejproslulejších inscenací. Dvořák těmto projektům velel jako výtvarník a režisér, ale uplatňoval se dál i jako znamenitý loutkoherec. Po šťastné éře v Divadle S+H volí Jan Dvořák radikální změnu a nastupuje do Východočeského loutkové divadla, později přejmenovaného na DRAK, jako umělecký ředitel. Přichází v době, kdy toto divadlo začíná nabírat dech a jeho nadšení, nezanedbatelné profesní zkušenosti, navíc zkušenosti získávané na řadě zahraničních turné s Divadlem S+H, ženou hradecké divadlo vpřed. Dává divadlu kumštýřský rozměr, uplatňuje se jako režisér, nezapomene ani na svoji výtvarnickou profesi, ale především se svědomitě stará o uměleckou perspektivu tohoto divadla. To on pro DRAKa vyhledal Josefa Kroftu, dal prostor řadě znamenitých herců. A nemalé množství jich také vychovával na loutkářské katedře AMU.

Jiří Středa

MILOŠ KIRSCHNER (1927–1996)

Jako čtyřiadvacetiletý mladík přichází v roce 1951 do Divadla Spejbla a Hurvínka. Je to rok, kdy prof. Josef Skupa se rozhodl výrazně omladit svůj soubor. Miloš Kirschner není bez loutkářských zkušeností, vždyť řadu let působil v amatérském souboru v Libni Na Korábu, stejně jako jeho otec. Již od třiapadesátého roku zaskakuje v roli Spejbla a Hurvínka, kterou mu později Skupa přiděluje oficiálním prohlášením, a po jeho smrti v roce 1957 se stává jeho nástupcem. Tyto mimořádně populární hrdiny loutkového divadla obohacuje, pro zájezdová představení v zahraničí o dialogy vždy v té řeči národa, kde divadlo vystupuje. Je také autorem řady znamenitých forbínových výstupů, což je nový fenomén tohoto divadla. Navazuje na Skupovo vystupování v rozhlase a při nahrávkách pro gramofonové společnosti a obohacuje vystupování Spejbla a Hurvínka v řadě televizních pořadů. Během svého uměleckého života navštívil řadu světových metropolí, napsal několik her a byl činný v profesionálním loutkářském hnutí.

Jiří Středa

FRANTIŠEK VÍTEK (1929)

Scénograf, sochař, loutkářský praktik, technolog a řezbář. Zlákalo ho loutkové divadlo, především brněnská Radost a Západočeské loutkové divadlo, v té době sídlící v Mariánských lázních. Pak odešel za Vladimírem Matouškem do Hradce Králové budovat nové, tehdy v pořadí desáté, profesionální loutkové divadlo. Ředitel Matoušek měl na starosti repertoár, personální vybavení a zejména umělecký soubor, František Vítek se po dvou třech letech provizoria pustil do vybudování důstojného hlediště, funkčního jeviště a celého divadelního zázemí. Stavební a organizační činnost jej nikterak nemezovala v činnosti scénografické. Jako dominantu jeho počátečního scénografického období odborná kritika nejčastěji uvádí jedinečnou inscenaci Vladislavovy hry Pohádka z kufru z konce roku 1964. S neobyčejnou citlivostí snoubil ve svých inscenacích kouzla a taje starých loutkářských řezbářů s dramatickým cítěním formujícím podobu loutkového divadla 60. a 70. let, nelze také nevzpomenout jeho jedinečné sochařské objekty plné překvapujících tvarů, výtvarného vtipu a udivující mechaniky. Se stejnou vynalézavostí tvořil se svojí ženou Věrou Říčařovou v 80. letech, po odchodu z divadla DRAK inscenaci Piškanderdulá, s níž se proslavili téměř po celém světě.

Jiří Středa

JIŘÍ SRNEC (1931)

Ještě v době studia na loutkářské katedře DAMU a před opuštěním školy koncem 50. let, Jiří Srnec, váhal mezi profesí hudebního komponisty a dílem výtvarníka. Po prvních studijních inscenacích Francouzských písniček a Pana Sna, padla volba na skromně se rozvíjející černé divadlo, s kterým přišli mladí Skupovci z jednoho pařížského turné. Tehdy, se služebně starší kolegyní z loutkářské katedry Hanou Lamkovou, s jejím manželem výtvarníkem Josefem Lamkou a skupinkou dalších mladých absolventu, zakládají společně Černé divadlo. Než přišla první inscenace, To jsou věci, prezentovala se skupina nejprve v pořadech někdejšího SEMAFORu ve Smečkách. Ovšem jejich první představení bylo událostí, které si na začátku šedesátých let nikdo z divadla milovných diváků nemohl nechat ujít. První společné kroky, kdy se Jiří Srnec prezentoval jako herec, komponista a spoluautor pořadu, netrvaly dlouho. Jiří Srnec se rozhodl pro vlastní cestu a již od samého začátku se ukazuje, že je opravdovým guru, přicházejícím s řadou nových a nových nápadů. Od roku 1961 procestovalo jeho divadlo celý svět a Jiří Srnec realizoval desítky jevištních projektů.

Jiří Středa

JIŘÍ STŘEDA (1932–2010)

V roce 1952 absolvoval Střední umělecko-průmyslovou školu v Praze na Žižkově, kde se začal intenzivně zajímat o loutky. Proto jeho další studium směřovalo na právě otevřenou Katedru loutkářství DAMU. Absolvoval v roce 1956 v oboru loutkoherectví a dramaturgie. Jeho prvním angažmá bylo v Krajském divadle loutek v Ostravě. Následovalo kratší působení v Liberci a pak, v roce 1958 právě přebudované Krušnohorské loutkové divadlo v Teplicích. V tomto období začal také psát dramatické texty a věnovat se režii. V roce 1961 nastoupil na tři sezony jako režisér a dramaturg Východočeského loutkového divadla v Hradci Králové. Souběžně působil i v původním Černém divadle a v roce 1963 se stal, téměř na třicet let, uměleckým šéfem nově utvořené skupiny Černého tyjátr Praha. Nepřerušil ovšem kontakt s loutkovými scénami doma ani v zahraničí. V roce 1987 založil novou loutkovou scénu při Městském divadle v Mostě – Divadlo rozmanitostí, kde působil do roku 1997. Věnoval se také pedagogické práci na DAMU v VOŠH v Praze.

JAN ŠVANKMAJER (1934)

Tvůrce znamenitých animovaných filmů, kde podíl loutky a předmětu hraje zpravidla velkou roli, který ve svých uměleckých začátcích procházel touto profesí a sehrál v ní významnou roli. Po studiu na Střední umělecko-průmyslové škole, na loutkářském a scénografickém oddělení prof. Richarda Landra, vystudoval pod vedení téhož profesora scénografii na loutkářské katedře DAMU. Již v závěru studií se stal enfan terrible proměny našeho loutkářství, respektive, předznamenal výrazné změny v oblasti scénografie, moderního výrazu loutky. Tak se stalo po uvedení jeho školních inscenací v letech 1957–58, Molierova “Lékařem snadno a rychle„ a zejména Gozziho “Krále jelenem", kterého současně režíroval. Jednu sezonu dokonce strávil v angažmá v Severočeském loutkovém divadle v Liberci. Krátce na to pak založil s několika kolegy skupinu, působící v rámci původního Semaforu Ve Smečkách, s názvem Škrobené hlavy. To bylo období, kdy svoji tvorbu věnoval divadlu masek. Stal se také jedním z prvních absolventů loutkářské katedry, kteří zvolili jinou uměleckou dráhu, než nabízela stálá loutková profesionální divadla. Na jiných stránkách můžeme vyhledat jeho rozsáhlou filmografii. Loutkáři jeho tvorbu pečlivě sledují, obdivují ji a jsou jí také nepřímo ovlivňováni.

Jiří Středa

JIŘÍ PROCHÁZKA (1935)

Absolvoval oddělení prof. Richarda Landra na pražské střední Umělecko-průmyslové škole a následně studia na scénografii LAMU. Bezprostředně po studiu, v roce 1959 nastoupil do Krušnohorského loutkového divadla, kde společně s režisérem O. Baťkem vytvořili inscenaci Erbenovy Kytice, kterou předznamenali nástup moderní inscenační tvorby. Na začátku šedesátých let, společně s Janem Švankmajerem, založili avantgardní loutkovou scénu Škrobené hlavy, kde uplatňovali divadlo masek. Krátkou epizodou bylo jeho působení v Karlových Varech, aby se od roku 1963 stal členem Černého tyjátru Praha. Po roce 1968 odešel do Švýcarska a založil skupinu Schwarzes Theater Zürich, s kterou působil po celém světě.

Jiří Středa

MIROSLAV VILDMAN (1937–1991)

Po absolvování Loutkářské katedry v roce 1964 nastupuje do hradeckého loutkového divadla – tehdy ještě Východočeského. Přivede si sebou několik spolužáků a pak společně započali novou etapu. Legendární se stala jeho inscenace Pohádka z kufru, jedinečná, živá inscenace doslova sršící loutkářským humorem. A takových byla celá řada a Vildman byl skutečnou režisérskou hvězdou. Na přelomu 60. a 70. let, se znenadání rozhodl pro post režiséra v hradecké činohře, pak v mládežnickém divadle J. Wolkera. Stejně překvapivý byl jeho comeback k loutkám, když na počátku 90. let, přijal funkci ředitele Divadla loutek v Ostravě. Smrt ho však zastihla uprostřed nových uměleckých plánů.

Jiří Středa

ALOIS TOMÁNEK (1942–2011)

Absolvent scénografie na Katedře loutkářství DAMU, řadu let pedagog této školy. Jako šéf výpravy začínal v ostravském loutkovém divadle, spojován je i s inscenační tvorbou ve Středočeském loutkovém divadle v Kladně – dnes Lampion. Jednou z kultovních inscenací se stala Meaterlinckova Smrt Tintagilova, kterou připravil s režisérem Karlem Brožkem v roce 1969. Zcela zásadní bylo propojení výtvarníka Tománka právě s režisérem Brožkem a choreografem Peškem. Utěšeně se rozvíjející sérii nepřehlédnutelných výprav na kladenské scéně v roce 1977 přerušil a nastoupil na místo ředitele plzeňského Divadla děti Alfa. I zde vytvořil řadu znamenitých inscenací. Od roku 1985 změnil externí spolupráci se scénografickým oddělením LAMU za interní, nicméně v práci pro domácí ani tuzemské soubory neustal ani během své pedagogické praxe.

Jiří Středa

PAVEL KALFUS (1942)

Po absolutoriu kamenicko-sochařské školy v Hořicích přichází do dílen Divadla DRAK, kde pod vedením Františka Vítka získává první loutkářské zkušenosti. Po absolutoriu scénografie na loutkářské katedře DAMU se v roce 1966 znovu vrací do DRAKu, již jako scénograf, následně jako šéf výpravy. Na zdařilé inscenace v hradeckém divadle, pak v roce 1974 navazuje jako šéf výpravy Naivního divadla v Liberci. Zde s režisérkou Markétou Schartovou, vznikají inscenace, jako byla Gozziho a Peřinové Turandot ukrutnice, ale současně ve spolupráci s Pavlem Polákem iniciují typ hravých představení, která ovlivnila celou vlnu podobných inscenací, následně stojích u vzniku festivalu této tvorby pod názvem Mateřinka. V roce 1991 odchází na LAMU, kde jako pedagog působí na oddělení scénografie; jeho výtvarnou tvorbu znají z pohostinského působení v Polsku, Německu, Slovinsku a Slovensku.

Jiří Středa

JOSEF KROFTA (1943–2015)

S jeho jménem je spojována velká proměna profesionálního loutkářství. Jistě tento tvůrčí proces, který Krofta nastartoval, lze současně spojovat i s Divadlem DRAK a jeho nejbližšími spolupracovníky, výtvarníkem Petrem Matáskem a komponistou Jiřím Vyšohlídem. Proměna se ovšem neudála ze dne na den. Jeho divadelní začátky najdeme ve spolupráci s Malým divadlem v Českých Budějovicících, pak již následovala éra inscenací hradeckého DRAKu, počínaje strhující Princeznou s ozvěnou, Zlatovláskou, Popelkou, Prodanou nevěstou, Pinocchiem a řadou dalších. Stejně významné jsou jeho pohostinské režie v Naivním divadle v Liberci, brněnské Radosti. Pak již následovala řada zahraničních angažmá, ale také vedení Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU, která se pod jeho vedením velmi výrazně proměnila a spíše odklonila od loutek.

Jiří Středa

PETR MATÁSEK (1944)

Po absolutoriu scénografie na Loutkářské katedře AMU, zprvu působí v Kladně, následně v plzeňské Alfě a řadu let v Hradeckém DRAKu. Právě jeho scénografie z tohoto období mu otvírají svět. V týmu s Josefem Kroftou vytváří inscenace plné výtvarné fantasknosti a dynamické architektury. Není divu, že se stává vyhledávaným scénografem i pro činoherní jeviště. Stejně tak je přirozené, že své zkušenosti předává jako pedagog nastupující generaci scénografů, činný je i mezinárodně – vede workshopy v USA, Kanadě, v Evropě i Austrálii.

Jiří Středa

Autorem všech hesel je Jiří Středa, který je zpracoval pro http://www.profiloutkari.org, kde je najdete v plném znění. Za souhlas se zveřejněním i na tomto webu děkujeme Kateřině Středové.