Loutkar.online

Lešková Dolenská, Kateřina: Festivaly, které stojí za návštěvu

Na konci srpna a začátku září se na dvou místech v republice konají akce, které pojí nejen náklonnost k loutkám, ale také jméno jejich pořadatelky, resp. dramaturgyně Johany Vaňousové. Samozřejmě se jedná o žambereckou přehlídku Ejhle, loutka a pražské VyšeHrátky.

Na 7. ročník dvojdenního festiválku Ejhle, loutka, který se odehrává v areálu kapličky Pod Suticí (kaplička se jmenuje Ecce Homo, odtud tedy název festivalu), jsem se letos dostala poprvé a přiznávám, že jsem asi ještě nezažila akci s rodinnější atmosférou, než panuje zde. Z hracích prostor byl k dispozici velký stan, ale hrálo se i před ním na loučce a v přilehlé chatce (sólová interaktivní drobnička Tomášov nad Souradou žáka ZUŠ Žamberk Tomáše Sourady). Všichni návštěvníci chodili na všechna představení a pohodlně se vešli, děti různého věku se popelily jedno přes druhé, k dispozici byly hravé dílny pro děti, houpací sítě a čajovna. Když to napíšu s trochou nadsázky, tak se mezi představeními hlavně čekalo, až se pořadatelka Johanka Vaňousová převlékne, protože účinkovala ve velké většině z nich (Libuše, Z tajného deníku Smolíčka Pé, Čerwuiš a v hudebních vystoupeních kapel Andersen a Jelení loje).

Přiznám se, že mě z celého programu nejvíce nadchla zmiňovaná loutková pohádka o Smolíčkovi z produkce Studia Damúza. Její režisér Jakub Vašíček dopřál divákům pohádku značně uvolněnou, nicméně dodržující základní dějovou linku. Asi nejzásadnější změnou bylo připsání postavy Smolíčkova strýce Daňka (Dominik Linka) a také zrádného králíka, který zneužije Smolíčkovy osamělosti a touhy oslavit narozeniny po svém a vžene ho do náruče jeskyněk (jak králíka, tak Smolíčka hraje Johana Vaňousová, jelena Jakub Vašíček a jeskyňky všichni tři účinkující). V inscenaci je silně traktováno téma hudby, a to nejen ve scénografii, kterou tvoří veliký starodávný gramofon s troubou. Je to právě písnička strýce (Wabi) Daňka, která na rožni opékanému Smolíčkovi zachrání život. Jeskyňky se zaposlouchají do hitu Rosa na kolejích, zapomenou hlídat svou oběť a hlavně čas a s prvním paprskem zkamení. Díky mnoha písním měla inscenace příjemný spád a tempo a o tom, že tato pohádka herce evidentně baví, je asi zbytečné psát.

V podobně odlehčeném duchu se nesla i inscenace Libuše, pod níž je podepsán NKP Vyšehrad a poněkud záhadné (protože kupodivu nevygooglovatelné) Divadlo jezevce a fretky. Ještě nezávaznější se ovšem zdála Tajná pohádka, kterou sehrál Jakub Folvarčný. Jeho výstup měl až nesnesitelně pomalý rozjezd, kdy nám sugeroval, že si zapomněl loutky doma a musí hrát s tím, co je po ruce (zejména prázdné lahve). Nicméně pak spustil úplnou lavinu spontánní divácké aktivity a na jevišti bylo v mžiku dvacet dětí, které se skvěle bavily a pomáhaly mu se zdárným průběhem představení. Protože však museli všichni diváci slíbit, že nikomu neřeknou, o čem Tajná pohádka je, ukončím zmínku o ní konstatováním, že Folvarčný brilantně ovládá improvizaci, komunikaci s publikem a kupodivu se čím dál rozjívenější děti až do konce vůbec nevymkly kontrole.

Aktuální a čistě činoherní produkce současného Divadla Dno (prezentovaná zejména autorsko-interpretační dvojicí Jiří Jelínek a Tomáš Sýkora) mě naopak příliš nezaujala (Auto-láska, Macbeth), trochu v ní postrádám pověstnou “dňáckou” rozvernost a hlavně dramaturgicko-režijní ukočírování tématu. Také by bylo nefér psát o produkci dua Bratři v tricku Prasečí cirkus, kterou zásadně narušil náhlý a velmi intenzívní déšť. Stačí pouze konstatování, že jde o jednoduchou a efektní pouliční hříčku s růžovými prasátky a dopravními kužely (na míle vzdálenou jejich precizně divadelně propracované novocirkusové inscenaci Plovárna).

Bohužel jsem byla nucena vynechat večerní či spíše noční premiéru inscenace Čerwuiš, kterou připravili Športniki, a tak jsem se na ni vydala právě na VyšeHrátky, kde si 5. září odbyla svou pražskou premiéru.

Čerwuiš je v kontextu tvorby souboru překvapivý z několika důvodů. Jeho text je víceméně pevný a nezdá se, že by se příliš opíral o improvizace. Podrobně vypráví příběh cestovatele Alberta Vojtěcha Friče a nemocného indiána z kmene Čamakoko, kterého Frič v roce 1908 přivezl do Prahy, tak jak je zachycen ve Fričově knize Čerwuiš aneb Z Pacheka do Pacheka oklikou přes střední Evropu. Inscenace je poměrně dlouhá a je dokonce rozdělena přestávkou. Jde také o víceméně činoherní produkci, kde loutky zastupuje velký papoušek (technicky ovšem důkladně propracovaný, umí dokonce i kouřit!) a malé rodinné loutkové divadlo suplující zlatou kapličku.

Inscenace Čerwuiš se odehrává v prakticky neměnné jednoduché scénografii (Tereza Vašíčková, Kamil Bělohlávek) evokující půdní prostor a zároveň nepříliš honosně zařízený Fričův pražský byt. Indiánův příběh je totiž rámován pátráním našich současníků v podkroví, kde najdou nejen Fričova mluvícího papouška, ale hlavně jeho pozůstalost s deníky, dopisy a fotografiemi. Mnohovýznamově se pak na jevišti pracuje s dřevěnými bednami, skříní a šňůrou s prádlem několika jednoduchými rekvizitami.

Čím se ovšem Čerwuiš neliší od předchozích “športnických” opusů – entusiasmem všech zúčastněných, drobnými divadelními vtípky, hudebními čísly, smyslem pro účinnou zkratku a zejména silným poselstvím. Inscenace publiku klade otázku, zda měl lékař a cestovatel A. V. Frič (Adam Kubišta) vůbec právo, poté co nechal Čerwuiše (vynikající Elena Volpi) přivyknout evropskému životnímu stylu, odvézt ho vyléčeného zpátky a ponechat svému osudu, přestože mu muselo být jasné, že už se ke svému kmenu nemůže vrátit. Po představení, jakkoli je vtipné a svižné, se skutečně vkrádá řada otázek o etice a morálce tzv. bílých lidí, kteří se tváří v tvář jiné kultuře tváří nadřazeně a zachází s ní leckdy necitlivě a nehumánně. Dokladem budiž například scéna setkání Čerwuiše s opilým druhořadým komikem Národního divadla Rudofem Kafkou, který ho donutí se s ním napít, protože kdyby byl jeho “skutečný přítel”, napil by se – a Čerwuiš to skutečně udělá, byť ho to málem stojí život, a to Kafka moc dobře ví. Nebo působivě vykreslená atmosféra (pseudo)vědeckých sympozií, která Čerwuiše pro jeho indiánský původ deklasují z člověka na pouhou cirkusovou atrakci. Je už ostatně zvykem, že VyšeHrátky nabízí akce pro pobavení i zamyšlení a Čerwuiš tak do programové nabídky výborně zapadl.

Řadu zvídavých otázek jistě vyvolal také letošní projekt Trenažér komunismu, který se snažil dětem přístupnou a velice jednoduchou (místy až zjednodušující a zavádějící) formou vyložit, jak se běžně žilo v socialistickém Československu, a zároveň je potrápit lekcí pro našince občas dosti záludné slovenštiny. Kromě zmiňovaných Športniků pak na festivalu vystoupily například Buchty a loutky, Husa na provázku, pořadatelské studio Damúza, hrálo se pro batolata (viz s. XX), slavní tatínci četli pohádky a program doplnilo i několik koncertů a tvůrčích dílen. Myslím, že se i letos ukázalo, nepříznivému počasí navzdory, že každoroční vyšehradská setkání plná nekomerční zábavy lehce edukativního střihu mají rozhodně smysl a baví nejen děti, ale i jejich rodiče.

Loutkář 5/2014, p. 26–27.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.